I.ÚS 2623/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2623/24 ze dne 22. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Nuzíka, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 177/2022-49 ze dne 19. 7. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 59/2020-79 ze dne 25. 5. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 4. odst. 4 Listiny. 2. Stěžovatel v lednu 2011 nabyl na základě smlouvy o úplatném převodu cenných papírů celkem 33 ks akcií (č. 35 - 67) společnosti Europe Easy Energy o jmenovité hodnotě 20 000 Kč za kupní cenu 1 000 000 Kč (tj. 30 303,03 Kč za jednu akcii). V říjnu 2012 stěžovatel následně směnil 3 ks akcie (č. 35, 36 a 37) za stejné akcie (č. 68, 69 a 70). V červnu 2014 společnost Europe Easy Energy rozhodla o navýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů (ze zisku společnosti) o částku 10 000 000 Kč, což bylo provedeno zvýšením jmenovité hodnoty dosavadních akcií s výměnou původních akcií za nové. Jmenovitá hodnota jednotlivé akcie se zvýšila z 20 000 Kč na 120 000 Kč. Stěžovatel následně převedl smlouvou ze dne 13. 11. 2015 celkem 30 ks akcií společnosti Europe Easy Energy o jmenovité hodnotě každé akcie 120 000 Kč za celkovou částku 72 917 000 Kč na společnost Bohemia Energy entity, s. r. o. 3. Stěžovatel vykázal k dani z příjmů fyzických osob za rok 2016 příjem ve výši 72 917 000 Kč z prodeje akcií. Finanční úřad pro Zlínský kraj stěžovateli vyměřil platebním výměrem ze dne 31. 5. 2018 daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016 ve výši 10 801 185 Kč. Odvolací finanční ředitelství ("OFŘ") rozhodnutím ze dne 10. 8. 2020 k odvolání stěžovatele zvýšilo vyměřenou daň na 10 821 942 Kč. 4. Stěžovatel proti rozhodnutí OFŘ brojil správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně ("krajský soud") zamítl. Podle krajského soudu jádrem sporu bylo, zda na úplatný převod akcií, u nichž se předtím zvýšila jmenovitá hodnota, dopadá osvobození od daně z příjmu fyzických osob, nebo zda se zvýšením hodnoty přerušil časový test podle § 4 odst. 1 písm. w) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění účinném do 31. 12. 2016). Podle citovaného ustanovení se od daně osvobozuje mj. "příjem z úplatného převodu cenného papíru, přesáhne-li doba mezi nabytím a úplatným převodem tohoto cenného papíru při jeho úplatném převodu dobu 3 let" přičemž platí, že "při výměně akcie emitentem za jinou akcii o celkové stejné jmenovité hodnotě se doba 3 let mezi nabytím a úplatným převodem cenného papíru u téhož poplatníka nepřerušuje". Krajský soud dospěl k závěru, že příjem stěžovatele z prodeje nebyl osvobozen od daně z příjmů: časový test podle citovaného ustanovení totiž není zachován, získal-li akcionář výměnou akcie o vyšší jmenovité hodnotě. Krajský soud dále dospěl k závěru, že OFŘ rovněž řádně zohlednilo prokazatelně vynaložené náklady stěžovatele na pořízení akcií - těmi je kupní cena (viz ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu). Nejvyšší správní soud ("NSS") kasační stížnost stěžovatele zamítl (ústavní stížností napadeným rozsudkem). 5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že správní soudy protiústavně formalisticky, svévolně a nepředvídatelně vyložily zákon o daních z příjmů, čímž nepřípustně rozšířily daňovou povinnost. Zvýšením základního kapitálu společnosti v roce 2014 se nezvýšilo jmění stěžovatele: stěžovateli jako akcionáři i nadále svědčila stejná práva a povinnosti, nezměnila se struktura společnosti ani podíl, který na ní měl; částečně se jen změnilo účetní zařazení finančních prostředků. Podle stěžovatele proto nešlo o nabytí nové majetkové hodnoty. Účelem právní úpravy upravující daňovou povinnost při prodeji akcií je postihnout spekulativní prodej; naopak osvobozeny jsou případy, kdy akcionář dlouhodobě drží akcie společnosti a prodá je až s delším časovým odstupem. Stěžovatel se aktivně podílel na fungování společnosti a uložená povinnost je s účelem právní úpravy v rozporu. 6. Stěžovatel dál v ústavní stížnosti uvádí, že § 4 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů obsahuje nedefinované pojmy "nabytí" a "výměna akcie" a správní orgány i soudy je interpretují odlišně, v důsledku čehož bylo celé řízení pro stěžovatele zmatečné. OFŘ se zaměřilo na prokazování, zda výměna akcií proběhla vyznačením vyšší jmenovité hodnoty na dosavadních akciích (tzv. okolkování; srov. § 500 zákona o obchodních korporací), neboť podle jeho názoru tato skutečnost znamenala osvobození od daně. Rovněž podle stěžovatele neexistuje žádný zákonný podklad k tomu, aby okolkováním byl přerušen časový test. Správní soudy přesto dospěly k závěru, že není důvod činit rozdíl mezi okolkováním a výměnou akcie, tj. že z daňového hlediska je lhostejné, jakým způsobem bylo zvýšení jmenovité hodnoty provedeno. Soudy v neprospěch stěžovatele dovodily, že v obou případech je časový test přerušen, čímž porušily jeho legitimní očekávání, které sám správní orgán vyvolal. 7. Z textu § 4 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že aby mohl být časový test přerušen, musí dojít k "nabytí akcie". Krajský soud vykonstruoval pojem "nabytí formou výměny", což je v rozporu s jiným závěrem správních soudů, podle něhož je zvýšení jmenovité hodnoty akcií pouze technický proces, který nemá žádný vliv na práva a povinnosti spojené s akcií, zatímco akcie zůstává v obou případech tou samou věcí v právním smyslu. NSS dokonce uvádí, že "akcionář žádné nové akcie nenabývá". Nenabývá-li ovšem akcionář nové akcie, nemůže se časový test přerušit. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů pouze uvádí, v jakém případě se časový test nepřerušuje, nikoliv o tom, v jakých případech se přerušuje; jde o speciální úpravu konkrétního případu. 8. Podle stěžovatele jsou pojmy "vyznačení určitého textu na akcii" a "výměna akcie za akcii" zcela odlišné a představují jinou činnost; daňový subjekt nemůže očekávat, že vyznačení vyšší jmenovité hodnoty na akcii bude správcem daně považováno za její výměnu. Bylo-li by tzv. okolkování taktéž výměnou akcií, ustanovení § 500 zákona o obchodních korporacích by postrádalo smysl. Správní soudy porušily pravidlo "v pochybnostech mírněji" (stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 650/05 ze dne 16. 8. 2007), protože dospěly k závěru, že existují-li dva způsoby provedení zvýšení jmenovité hodnoty akcií (výměna akcie a okolkování) a zákon u jednoho z nich neumožňuje osvobození, pak se osvobození nemůže vztahovat ani na druhý případ. Umožňuje-li zákon osvobození od daně u jednoho z případů, je nutné z hlediska principu rovnosti je přiznat v obou případech. Dospěly-li tedy správní soudy k tomu, že by z daňového hlediska neměl být rozdíl mezi navýšením základního kapitálu výměnou akcie a okolkováním, jedinou možností je postupovat ve prospěch daňového subjektu tak, že ani v jednom z případů se časový test nepřerušuje. 9. Stěžovatel dále namítá, že i kdyby výměna akcie při zvýšení jmenovité hodnoty akcií byla považována za nabytí, může se za výměnu akcií považovat opravdu pouze jejich výměna, nikoli však vyznačení vyšší jmenovité hodnoty (okolkování). Správní soudy pochybily, neboť se odmítly zabývat argumenty stěžovatele, že OFŘ k této skutečnosti neprovedlo navržené důkazy; považovaly totiž za irelevantní, jakým technickým způsobem byla jmenovitá hodnota akcií navýšena. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně uvádí, že správce daně při vyměření daně nezohlednil žádné výdaje na dosažení příjmu (s výjimkou pořizovací ceny akcií). Správní soudy tento postup potvrdily, ač podle krajského soudu platí, že zvýšením jmenovité hodnoty akcií bylo navýšeno jmění stěžovatele. Nabývací cena měla být posuzována jako kombinace původní pořizovací ceny a ocenění bezúplatného plnění při zvýšení jmenovité hodnoty akcie. 11. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. 12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity říze