I.ÚS 2663/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2663/24 ze dne 12. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ivy Flaxové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 16 Kss 5/2023-207 ze dne 24. 6. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a předsedkyně Okresního soudu v Mostě, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že Nejvyšší správní soud ("NSS" či "kárný soud") porušil její základní práva zaručená především v čl. 3, čl. 11, čl. 21 odst. 4, čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka byla napadeným rozhodnutím odvolána z funkce soudkyně Okresního soudu v Mostě. Kárný senát NSS kárné opatření odvolání z funkce soudkyně stěžovatelce uložil, protože ta nerozhodovala v přiměřených lhůtách, způsobila neodůvodněné průtahy a nečinila soustředěné a účelné úkony směřující k rozhodnutí ve věcech; zaviněně tak porušila povinnosti soudce a ohrozila důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, čímž naplnila skutkovou podstatu kárného provinění soudce (§ 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). 3. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatelka namítá, že kárný senát NSS postupoval protiústavně, neboť provedl jednání v době pracovní neschopnosti stěžovatelky v její nepřítomnosti, i když nebyl důvod k ukvapenému jednoinstančnímu rozhodnutí. Kárný senát účelově vyhodnotil odpověď ošetřujícího lékaře. Stěžovatelka měla povolené pouze dvouhodinové "vycházky"; v uvedeném čase nemohla stihnout cestu z L. do Brna. Účast na jednání by jí mohla způsobit neblahé zdravotní důsledky, byť v případě účasti soudce na jednání kárného senátu nejde o neodkladný úkon. Kárný senát se nepokusil zorganizovat distanční jednání, a to na rozdíl od jiných případů. V jiné věci dokonce bylo jednání odročeno z důvodu dovolené. Projednání věci bez přítomnosti stěžovatelky se přitom projevilo při dokazování soudními spisy, protože se k nim stěžovatelka nemohla vyjádřit. Zadruhé, kárný senát stěžovatelku protiústavně odvolal z funkce soudkyně v době její pracovní neschopnosti. Podle § 53 odst. 1 zákoníku práce je dán zákaz výpovědi zaměstnanci, je-li v dočasné pracovní neschopnosti; u soudců by neměl být činěn neodůvodněný rozdíl. Důvod k udělení kárného opatření nebyl dán, neboť stěžovatelka byla dočasně zproštěna funkce soudkyně rozhodnutím ministra spravedlnosti. Stěžovatelka odkazuje na obiter dictum rozhodnutí NSS č. j. 11 Kss 4/2022-289 ze dne 5. 6. 2023, v němž kárný senát kriticky zhodnotil nastavení soudního kariérního systému, který postrádá preventivní opatření proti syndromu vyhoření soudců (absenci psychologické podpory, delšího volna po dlouhé části kariéry, či možnosti snížit úvazek). Na zdravotním stavu stěžovatelky se podepsaly stres a atmosféra na pracovišti. Zatřetí, stěžovatelka rozporuje ústavnost zákonné úpravy kárného řízení, jež jí nedává možnost podat řádný opravný prostředek. Absence přezkumu je protiústavní, což vyplývá i z připravované novely zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Stěžovatelka v tomto ohledu odkazuje na odlišné stanovisko Dagmar Lastovecké k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010. Stěžovatelka byla zbavena funkce v problematickém jednoinstančním řízení narychlo, před koncem účinné zákonné úpravy. Jednoinstančnost kárného řízení má negativní důsledky: kárný navrhovatel je zbaven jakéhokoliv přezkumu a nemůže podat ani odvolání ve prospěch odsouzeného; neexistuje orgán, který by sjednocoval judikaturu. Začtvrté, kárný senát nesdělil stěžovatelce svůj právní názor ohledně kárného opatření a nedal jí možnost rezignovat "se ctí". Soudce, jemuž bylo uloženo kárné opatření, již nemá reálnou možnost vrátit se do justice a je prakticky vyloučen z jiných právnických profesí, neboť není bezúhonný. Zapáté, judikatura kárných senátů není jednotná. V případě stěžovatelky kárný senát - na rozdíl od jiných případů - nerozhodl o zproštění stěžovatelky ohledně některých obvinění a naopak určité věci nezahrnul do výroku. Nejednotnost spočívá i v uložených kárných opatřeních. Stěžovatelka odkazuje na případy, ve kterých kárné senáty akceptovaly dohody o výrazně mírnějších opatřeních. Kupříkladu ve věci sp. zn. 13 Kss 2/2023, ve které existovaly průtahy ve 48 věcech po dobu více než tří let, bylo uloženo opatření snížení platu o 10 %; ve věci sp. zn. 11 Kss 2/2021 byla za nedodržení lhůty k vyhotovení rozhodnutí po dobu jednoho roku ve 148 věcech uložena důtka. Opatření uložené stěžovatelce nebylo přiměřené, bylo exemplární a v rozporu se zásadou právní jistoty. Stěžovatelka neměla možnost využít mediační role kárného senátu, vedlejší účastnici dohodu nabízela, ta ji však odmítla. Zašesté, kárný senát podle stěžovatelky mechanicky považoval jím vedené řízení za třetí kárné řízení, ač s ohledem na frekvenci podávaných kárných návrhů šlo de facto o návrh druhý (nadto se celkově posuzovaly průtahy v 31 spisech). Během pěti měsíců, které proběhly v mezidobí května 2021 do října 2021, nebyl důvod pro podání "druhého" kárného návrhu v téměř třech čtvrtinách věcí. Jednalo-li by se o druhý kárný návrh, pak je otázkou, zda udělené kárné opatření odvolání z funkce bylo přiměřené (v porovnání s věcí sp. zn. 11 Kss 2/2023). Podle stěžovatelky by mělo kárné řízení být prostředkem ulitma ratio; důvodem pro kárné opatření by neměla být osobní antipatie. Zasedmé, kárný senát podle stěžovatelky nevzal v potaz její sebereflexi, vyjádřenou částečným prohlášením viny. Nevzal ani v úvahu, že počet neskončených věcí starších tří let stěžovatelka od podání prvého kárného návrhu výrazně snížila. Rovněž nezvážil, že stěžovatelka opakovaně chtěla jednat o dohodě, avšak vedlejší účastnice stěžovatelku vyzývala k rezignaci a dávala jí pokyny, jak nakládat se spisy, což vedlo k neuspokojivým pracovním podmínkám. Zaosmé, stěžovatelka tvrdí, že byla uznána vinnou ohledně spisů ve věcech, které zčásti byly skončeny před podáním kárného návrhu, zčásti skončeny potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu tam, kde bylo stěžovatelkou rozhodnuto před podáním kárného návrhu, zčásti se jednalo o spisy ve věcech, v nichž nebylo rozhodnuto ani poté, kdy byly přiděleny jinému soudci. Nebyla-li by stěžovatelka dočasně zproštěna funkce rozhodnutím ministra spravedlnosti, nebyl by vývoj agendy v předmětných spisech horší, než tomu je aktuálně. Dočasným zproštěním bylo stěžovatelce znemožněno pracovat na spisech, které byly předmětem kárného řízení, čímž byla zbavena případné možnosti dosáhnout polehčujících okolností. Z hlediska skončených věcí se stěžovatelka pohybovala u Okresního soudu v Mostě mezi kolegyněmi a kolegy v průměru: v lednu 2024 skončila 58 věcí. Neskončených věcí starších roku 2020 včetně měla celkem 12, z toho 6 je přerušeno z důvodu čekání na výsledek jiného řízení. 4. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. 5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 6. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že rozhodování o kárných proviněních a disciplinárních deliktech soudců není rozhodováním o trestním obvinění (ve věcech odvolání soudců z funkce srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 2. 2021 Xhoxhaj proti Albánii, č. 15227/19, § 243 až § 245). Smyslem kárného řízení je nejen ochrana soudců před svévolným odvoláním, ale také ochrana důvěry veřejnosti ve výkon soudní moci (srov. nález ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07, body 23 a 36; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2784/24 ze dne 13. 11. 2024). 7. Námitka neústavnosti jednoinstančního systému kárného řízení není opodstatněná. Princip dvojinstančnosti řízení není obecně principem ústavního významu. S výjimkou trestních věcí není vyloučení možnosti se odvolat v rozporu ani s ústavním pořádkem, ani s lidskoprávními mezinárodními závazky [srov. samotnou stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 10. 2010, body 44 až 55 (Ústavní soud je přitom vázán nálezem, nikoli odlišnými stanovisky k tomuto nálezu); srov. též rozsudek Evropského soudu p