I.ÚS 2667/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2667/14 ze dne 25. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Avtandil Haas, Vazební věznice P.O.BOX. 7, Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem Na Příkopě 958/25, Praha 1, směřující proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, ze dne 23. 7. 2008, č.j. ÚOOZ-160/TČ-2008-22-V4, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. KZV 25/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Policejním orgánem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále jen "ÚOOZ") Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze bylo dne 23. 7. 2008, č.j. ÚOOZ-160/TČ-2008-22-V4, v souladu s § 302 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin vraždy podle § 219 odstavec 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). Z usnesení vyplývá, že trestný čin stěžovatele je prokázán vyhodnocením záběrů kamer v restauraci, kde k činu došlo, jakož i dalším šetřením detektivů ÚOOZ, odboru zločineckých struktur. Stěžovatel, státní občan Gruzie, po činu uprchl a skrýval se v zahraničí, což dle usnesení vyplývá z dalších úkonů detektivů ÚOOZ na jiné trestné činnosti majetkového charakteru. Předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli doručeno až dne 22. 5. 2014, kdy byl po vydání z Běloruska zadržen jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu. Krajské státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. KZV 25/2014, rozhodlo o stížnosti stěžovatele tak, že byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. II. Stěžovatel má za to, že usnesením o zahájení trestního stíhání spolu s usnesením krajského státního zastupitelství o zamítnutí související stížnosti byla porušena jeho základní lidská práva zaručená čl. 1 odst. 1 a odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení. Uvádí, že Krajské státní zastupitelství v Praze dne 26. 11. 2008, sp. zn. KZN 851/2006, požádalo Generální prokuraturu Gruzie, s odkazem na čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 550/1992 Sb. (dále také jen "Úmluva"), o převzetí trestního řízení ve věci stěžovatele. Gruzie jako člen Úmluvy věc na základě trestního oznámení dle čl. 21 Úmluvy převzala. Stěžovatel byl následně v Gruzii dne 21. 1. 2009 obviněn ze spáchání trestného činu podle čl. 108 gruzínského trestního zákona a byla na něj uvalena vazba. Trestní stíhání stěžovatele vedené orgány činnými v trestním řízení Gruzie bylo usnesením vyššího prokurátora ředitelství procesního vedení vyšetřování bezpečnostní služby Ministerstva vnitra Gruzie ze dne 13. 1. 2010 zastaveno pro zjištěnou absenci znaků trestného činu. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce týkající se porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatel je přesvědčen, že ačkoli to není v čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních výslovně vyjádřeno, platí, že dožadující stát, který požádá dožádanou stranu o zahájení řízení, je jejím rozhodnutím vázán. Stěžovatel spatřuje porušení zásady ne bis in idem, jako důsledku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) v tom, že navzdory usnesení vyššího prokurátora Gruzie ze dne 13. 1. 2010 zahájil policejní orgán dne 22. 5. 2014 v České republice na základě ústavní stížností napadeného usnesení trestní stíhání stěžovatele, který byl předtím do České republiky vydán z Běloruska. Dle mínění stěžovatele by právo jej stíhat bylo České republice navráceno, pokud by Gruzie jako dožádaný stát sdělila, že se rozhodla nečinit ohledně žádosti České republiky žádná opatření, že se rozhodla odmítnout její přijetí nebo že odvolala její přijetí, že se rozhodla nezahajovat řízení nebo v něm nepokračovat, respektive když by Česká republika svoji žádost odvolala předtím, než by Gruzie sdělila rozhodnutí učinit opatření ohledně žádosti. Žádná z těchto situací však podle stěžovatele u žádosti o právní pomoc v jeho trestní věci nenastala. Stěžovatel rovněž brojí proti tomu, že v ústavní stížností napadeném usnesení se státní zástupce odvolává na státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky činného ve věci předání trestního řízení, který "vyhodnotil zprávu Ministerstva spravedlnosti Gruzie jako oznámení dožádaného státu, že v řízení nebude pokračovat podle § 448 odstavce 6 písmene c) trestního řádu". Dle názoru stěžovatele nelze zprávu Ministerstva spravedlnosti Gruzie považovat za rozhodnutí, které má na mysli čl. 21 odst. 2 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, když takovýmto rozhodnutím je pouze právní akt vydaný v Gruzii kompetentním orgánem činným v trestním řízení, což je ve věci stěžovatele právě usnesení vyššího prokurátora Gruzie ze dne 13. 1. 2010. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Otázkou tedy je, zda napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádno