I.ÚS 2671/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2671/22 ze dne 23. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HAMPR SK s. r. o., sídlem Lúčky 2582/5-8, Skalica, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem, sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 23 Cdo 3536/2021-502, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SKATYL, spol. s r. o., sídlem Bohumínská 102/162, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V předmětné věci ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka byla generálním dodavatelem stavby "Multifunkční dům Ostrava-Dubina". Akceptačním dopisem ze dne 18. 7. 2011 oznámila vedlejší účastnici, že byla vybrána k realizaci dodávky a montáže vodovodního řádu (přeložky vodovodu DN 500). Mělo jít o závaznou objednávku stěžovatelky a podnět k okamžitému zahájení prací. Vedlejší účastnice, která podepsala akceptační list, však tyto práce nezahájila. Dopisem ze dne 28. 7. 2011 sdělila stěžovatelce, že po vyhodnocení obsahu akceptačního listu s ní neuzavře smlouvu o dílo, nebudou-li jí poskytnuty záruky na úhradu navrhované smluvní ceny. Neúčast vedlejší účastnice na realizaci předmětného díla řešila stěžovatelka prostřednictvím jiné společnosti, které zaplatila částku o 786 000 Kč vyšší, než byla cena uvedená ve zmíněném akceptačním listu. Žalobou proti vedlejší účastnici se proto domáhala zaplacení této částky s příslušenstvím. Mezi účastníky bylo sporné, zda došlo k uzavření smlouvy o dílo podpisem akceptačního listu. Vedlejší účastnice tvrdila, že akceptační list byl pouze objednávkou a teprve následně měl být nahrazen smlouvou o dílo, která uzavřena nebyla. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 2. 2014 č. j. 4 ECm 59/2011-64 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta z důvodu, že akceptační list neobsahoval závazek zhotovitele k provedení určitého díla. Podle soudu tak nebyla dána jedna z podstatných náležitostí smlouvy o dílo, a tím ani základní předpoklad pro náhradu škody. 4. Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 3. 2015 č. j. 7 Cmo 274/2014-98 rozsudek krajského soudu zrušil, neboť podle názoru soudu měl akceptační list všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo. Pro závěr o platnosti smlouvy však bylo určující, zda její uzavření podpisem akceptačního listu odpovídalo vůli obou smluvních stran. Zodpovězení této otázky mělo být předmětem dalšího dokazování. Krajský soud se měl zabývat také otázkou důvodnosti uplatněného nároku z titulu odpovědnosti za zavinění v předsmluvním stadiu, resp. předsmluvní odpovědnosti (culpa in contrahendo). 5. Po doplnění dokazování krajský soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2015 č. j. 4 ECm 59/2011-130 žalobu znovu zamítl. Neměl totiž za prokázané, že by smluvní strany považovaly akceptační list za smlouvu o dílo. K předsmluvní odpovědnosti podle § 415 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), v obecné rovině uvedl, že byla-li by dána, pak by škodu mohly tvořit zejména náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s jednáním stran o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy mezi stranami. Nešlo by o totožnou škodu se škodou, která by vznikla určité smluvní straně pro nesplnění závazků druhou smluvní stranou po uzavření smlouvy. Stěžovatelka však škodu způsobenou porušením předsmluvní povinnosti po vedlejší účastnici nepožadovala. Domáhala se zaplacení částky, o kterou byla oproti původnímu ujednání s vedlejší účastnicí navýšena cena díla ze závazkového vztahu mezi stěžovatelkou jako objednatelem a novým zhotovitelem. Nebyla-li povinnost vedlejší účastnice uzavřít smlouvu o dílo zajištěna smlouvou o smlouvě budoucí, musela si být stěžovatelka dobře vědoma rizika neuzavření smlouvy. Úmyslné jednání vedlejší účastnice směřující ke způsobení majetkové újmy stěžovatelce vykazující znaky zákeřnosti, msty či bezohlednosti nebylo prokázáno. 6. K odvolání stěžovatelky byl usnesením vrchního soudu ze dne 27. 10. 2016 č. j. 7 Co 115/2016-159 výše uvedený rozsudek krajského zrušen s tím, že posouzení otázky, zda došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, vyžaduje doplnění dokazování. 7. Dovolání vedlejší účastnice proti uvedenému usnesení vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2017 č. j. 32 Cdo 1626/2017-182 odmítnuto. 8. Ve věci tak znovu rozhodoval krajský soud, který rozsudkem ze dne 10. 7. 2019 č. j. 4 ECm 59/2011-412 rozhodl, že základ žalobního nároku na náhradu škody je opodstatněný. O výši tohoto nároku a o náhradě nákladů řízení mělo být rozhodnuto v konečném rozsudku. Podle krajského soudu vznikla smlouva o dílo tím, že jednatel vedlejší účastnice podepsal stěžovatelkou vystavený akceptační list. Poté, co vedlejší účastnice oznámila, že nehodlá zahájit práce, jí stěžovatelka dopisem ze dne 9. 8. 2011 oznámila, že odstupuje od uvedené smlouvy. Současně musela nahradit neúčast vedlejší účastnice jinou společností za méně výhodných cenových podmínek, v důsledku čehož byla cena za provedení díla navýšena o žalovanou částku. 9. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 16. 6. 2020 č. j. 7 Cmo 196/2019-444 tak, že odvoláním napadený rozsudek krajského soudu změnil a žalobu zamítl. Podle názoru vrchního soudu podpisem akceptačního listu vedlejší účastnicí nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, neboť se nesetkaly shodné projevy vůle obou smluvních stran. Úmyslem vedlejší účastnice nebylo uzavření smlouvy o dílo, ale předložení podkladů, nabídky k následnému vyjednávání o smlouvě o dílo, což bylo v textu akceptačního listu vyjádřeno. Vedlejší účastnice akceptační list podepsala, avšak s navrženými změnami, jejichž řešení mělo být provedeno ve smlouvě o dílo. K námitce stěžovatelky, že i kdyby nedošlo k platnému uzavření smlouvy, měla by mít právo na náhradu škody z titulu předsmluvní odpovědnosti, vrchní soud dodal, že mezi stranami nebyla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, a tudíž vedlejší účastnice neměla povinnost smlouvu o dílo uzavřít a stěžovatelka si měla být tohoto rizika vědoma. Současně vrchní soud přisvědčil názoru krajského soudu, že náhrada škody, která vznikla porušením předsmluvní povinnosti, představuje zejména náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s jednáním stran o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy mezi stranami. V posuzované věci přitom o takovéto náklady nešlo. 10. Proti výše uvedenému rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. 32 Cdo 3401/2020-473 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. Ve vztahu k prvním třem otázkám dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelka nedostála požadavku na vymezení konkrétních předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání stěžovatelka nevymezila ani ve vztahu ke čtvrté otázce (Zda škodu vzniklou z titulu tzv. předsmluvní odpovědnosti je možné omezit pouze "zejména na náklady spojené a vynaložené při jednáních o uzavření smlouvy" a nemůže jít o rozdíl mezi cenou za dílo původně mezi stranami ujednanou a cenou, kterou byla nucena v důsledku neuzavření smlouvy ze strany jedné smluvní strany fakticky vynaložit?). Ve své argumentaci o předsmluvní odpovědnosti odkázala sice na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak obecné závěry o odpovědnosti za porušení předsmluvní povinnosti, které z nich citovala, se předmětné otázky nedotýkají. Stěžovatelka argumentovala také tím, že jednání o uzavření smlouvy dospělo již tak daleko, že mohla legitimně očekávat vykonání díla vedlejší účastnicí. Podle jejího názoru se měl vrchní soud u této právní otázky, jež byla v odůvodnění dovolání uplatněna vedle prvních čtyř otázek (podle Nejvyššího soudu šlo o samostatnou otázku, byť ji stěžovatelka takto neoznačila), odchýlit od judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nicméně uvedl, že uvedenou otázku vrchní soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. 11. Usnesení Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil