I.ÚS 2726/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 N 67/77 SbNU 31 Význam presumpce neviny při hodnocení důkazů odvolacím soudem; hodnocení důkazů odvolacím soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře a Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) - ze dne 1. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 ve věci ústavní stížnosti T. P., právně zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 61 To 22/2014, kterým byl stěžovateli uložen podmíněný trest odnětí svobody za spáchání zločinu loupeže, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 61 To 22/2014, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 61 To 326/2013, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 4 T 50/2012 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. 6 Tdo 615/2014-27 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a presumpce neviny, zaručené článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti a předchozího průběhu řízení ve věci 1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu v celém rozsahu a vrácení věci k dalšímu řízení z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "soud prvního stupně") sp. zn. 4 T 50/2012 vyplývají následující skutečnosti. 3. Stěžovatel byl orgány činnými v trestním řízení stíhán pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tak, že dne 24. 12. 2011 v provozovně baru na Praze 4 měl přistoupit k barmance a pod pohrůžkou násilí umocněnou držením nože v pravé ruce u hlavy poškozené měl požadovat vydání finanční hotovosti, přičemž poškozená mu z obavy o své zdraví a život vydala kasírtašku s hotovostí v celkové výši 8 700 Kč. Poté měl stěžovatel utéci z místa činu. 4. Dne 25. 7. 2013 byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 50/2012 zproštěn obžaloby pro stíhaný zločin. V odůvodnění zprošťujícího rozsudku soud prvního stupně nejprve rekapituloval obsah provedených důkazů, z kterých se jako klíčové jevily výpověď přepadené barmanky a pachová stopa z místa činu, a posléze dospěl k následujícím zjištěním. Měl za prokázané, že k posuzovanému loupežnému přepadení dne 24. 12. 2011 skutečně došlo. Pachovou stopu z místa činu, spojující stěžovatele s místem stíhaného trestného činu, vyhodnotil vzhledem k pochybením v přípravném řízení jako nespolehlivou. V závěru hodnocení nadto uvedl, že jde pouze o důkaz nepřímý a podpůrný, který nemůže sám o sobě postačovat k dovození viny obžalovaného. Dále detailně rozvedl, proč pokládal za velmi důležité "naprosto zásadní rozdíly" v popisu stěžovatele ze strany klíčové svědkyně, která byla loupežně přepadena, a z důvodu průběžných úprav a nejasností její svědeckou výpověď hodnotil jako nevěrohodnou pro účel ztotožnění osoby pachatele s osobou stěžovatele. Vzhledem k absenci dalších důkazů (např. kamerových záznamů z místa činu, které nebyly k dispozici), jakož i řadě pochybností v průběhu dokazování pak uzavřel, že nebylo možné dospět bez vší pochybnosti k závěru, že skutek spáchal stěžovatel, a proto ho v souladu se zásadou in dubio pro reo zprostil obžaloby. 5. Dne 16. 10. 2013 rozhodl Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele usnesením sp. zn. 61 To 326/2013 tak, že zprošťující rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro správné rozhodnutí. Do hodnocení důkazů, které je jinak plně v kompetenci soudu prvního stupně, může odvolací soud zasáhnout jedině tehdy, když dojde k rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, což dle názoru odvolacího soudu nastalo právě v případě rozsudku, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Soud prvního stupně v závěru důkazy vyhodnotil tak, že na jejich základě nebylo možné uzavřít, že se skutku dopustil stěžovatel. Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul zejména to, že na základě nepřesného popisu svědkyně - osoby napadené při loupežném přepadení - nelze odmítnout její svědectví v tom ohledu, že v osobě stěžovatele bezpečně poznala pachatele loupeže. Celkově vyhodnotil důkazní situaci tak, že jiná verze, než že se stěžovatel skutku dopustil, by byla rozporná s jakýmkoliv rozumným hodnocením. V závěru odvolací soud shrnul, že vina stěžovatele je "absolutně jasná" a "zprošťující výrok nemůže naprosto obstát". 6. Na základě tohoto rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně vydal dne 18. 11. 2013 pod sp. zn. 4 T 50/2012 rozsudek, kterým stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou let, jakož i povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 8 700 Kč. V odůvodnění uvedl, že postupoval v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, opětovně vyhodnotil důkazy a dospěl k závěru, že "obžalovaný se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel a spáchal zločin, který je mu kladen za vinu". Soud prvního stupně tedy neprovedl nově výslech klíčové svědkyně ani žádný jiný důkaz a pouze v souladu s pokynem odvolacího soudu tyto původně provedené důkazy nově zhodnotil v neprospěch stěžovatele. 7. Dne 5. 2. 2014 odvolací soud projednal odvolání stěžovatele a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a rozhodl touto ústavní stížností napadeným rozsudkem pod sp. zn. 61 To 22/2014 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let. Zároveň odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 8. Dne 28. 5. 2014 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 2. 2014, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, usnesením sp. zn. 6 Tdo 615/2014 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. I přes odmítnutí námitek stěžovatele jako nespadajících pod dovolací důvody podle trestního řádu se Nejvyšší soud fakticky vypořádal s námitkou stěžovatele proti postupu a argumentaci krajského soudu a ve svém odmítavém rozhodnutí uvedl, že vzhledem k jednoznačnému upozornění soudem druhého stupně na nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně, se kterými je povinen se tento v řízení po zrušení věci a jejím vrácení soudu prvního stupně vypořádat, je nutno za nadbytečnou a nevhodnou označit poslední větu usnesení soudu druhého stupně, ve které tento mj. konstatoval, že "vina obžalovaného je absolutně jasná, zprošťující výrok nemůže naprosto obstát". 9. Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřuje v nedbalém vedení přípravného řízení a nečinnosti ze strany policejního orgánu, vedoucích k závažným pochybením, která nebyla napravena ani v řízení před soudem. Dle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s nejzásadnějšími námitkami vznesenými obhajobou, čímž mu upřely právo na obhajobu. Stěžovatel taktéž zpochybnil důvody, pro které odvolací soud zrušil původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu vytknul, že dospěl k jinému, pro něho nepříznivému skutkovému závěru, než byl závěr soudu prvního stupně o tom, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal právě on, a to tím, že v rozporu se zákonem sám vyhodnotil důkazy provedené v hlavním líčení, aniž by je sám provedl nebo zopakoval. Ve shrnutí stěžovatel nepokládá proces, ve kterém byl odsouzen pro trestný čin loupeže, za spravedlivý ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 10. Podle stěžovatele došlo postupem a rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s námitkami obhajoby ohledně postupu policejního orgánu v př