I.ÚS 274/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 274/04 ze dne 11. 3. 2008 N 53/48 SbNU 607 K restitučnímu nároku odvozeného od institutu fideikomisární substituce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 11. března 2008 sp. zn. I. ÚS 274/04 ve věci ústavní stížnosti R. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1454/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 29 Co 136/2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 21 C 472/99 ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. 21 C 472/99, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelových restitučních návrzích. I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1454/2004 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 29 Co 136/2003 se zrušují. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1454/2004, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 29 Co 136/2003 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 21 C 472/99 ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 12. 2003. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému výrobnímu družstvu ELTHERM uloženo uzavřít se žalobcem (stěžovatelem) dohodu o vydání dvou neoddělených čtyřiadvacetin (2/24) domu č. p. 285 na stavebním pozemku parc. č. 1768/1 a kolny na stavební parcele č. 1768/2 zapsaných v listu vlastnictví č. 2433 pro katastrální území Liberec u Katastrálního úřadu v Liberci a vydat tento podíl na nemovitostech do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému družstvu náklady řízení částkou 6 275 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dne 4. 12. 2003 vydal Okresní soud v Liberci doplňující rozsudek (č. j. 21 C 472/99-273), jímž zamítl žalobu stěžovatele se žalobním návrhem, aby žalované výrobní družstvo bylo uznáno povinným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání 21 neoddělených čtyřiadvacetin domu č. p. 285 na stavební parcele č. 1768/2 zapsaných na listu vlastnictví č. 2433 pro katastrální území Liberec u Katastrálního úřadu v Liberci a vydat tento podíl na nemovitosti stěžovateli. O odvoláních žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci z 13. 12. 2002 č. j. 21 C 472/99-255 (ve znění doplňujícího rozsudku za 4. 12. 2003 č. j. 21 C 472/99-273) rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem z 22. 1. 2004 sp. zn. 29 Co 136/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení i s uvedeným doplňujícím rozsudkem soudu prvního stupně) potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 7 012 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku odkázal odvolací soud na to, že v nálezu Ústavního soudu z 20. 11. 1997 sp. zn. IV. ÚS 205/97 (N 144/9 SbNU 279), týkajícím se téže právní věci, bylo k ústavní stížnosti R. D. řešeno postavení tohoto žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "restituční zákon"). Závěry v tomto nálezu učiněné byly posléze pojaty do rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 6. 1999 sp. zn. 23 Cdo 1878/98, v němž byla v této právní věci řešena právní otázka okruhu oprávněných osob uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb.; uvedl zejména, že "výčet oprávněných osob uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. je taxativní" a že "rozhodující je tedy pouze posloupnost oprávněných osob stanovená v ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.". Odvolací soud vycházel z toho, že v daném případě pro posouzení otázky, zda je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č. 87/1991 Sb., nejsou rozhodné výsledky dědického řízení po původním vlastníkovi věci, ale pouze zvláštní posloupnost oprávněných osob, jak je vymezena v tomto ustanovení. Odvolací soud dané ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. citoval následně: Zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 nebo osoba, která na věc uvedenou v odstavci 2 měla nárok uvedený v odstavci 2, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo, byla-li prohlášena za mrtvou, ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle zákona připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části věci, na kterou se vztahuje povinnost vydání podle § 6, je oprávněn pouze k této věci, c) děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 5 odst. 2, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho potomci, a zemřel-li některý z nich, jeho děti, d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6, e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti. Odvolací soud k tomu uvedl, že předně je postavení žalobce jako oprávněné osoby nutno odvozovat od žalobcova otce R. D., a to v rozsahu jedné čtyřiadvacetiny. Pozice žalobcova otce jako oprávněné osoby ve smyslu citovaného restitučního zákona je podrobně rozvedena v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 1997 sp. zn. IV. ÚS 205/97. Podle závěrů tohoto nálezu je třeba žalobcova otce považovat za oprávněnou osobu, tak jak je vymezena v ustanovení § 3 odst. 1 restitučního zákona, neboť jako dědic se nemohl svého dědického podílu ujmout (jako náhradní dědic na bázi institutu tzv. svěřeneckého náhradnictví), a to vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, které byly v rozporu se zásadami uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobce (stěžovatel) s ohledem na zvláštní specifickou posloupnost, vymezenou v restitučním zákoně, je tak oprávněnou osobou v rozsahu jedné čtyřiadvacetiny po otci R. D., a to podle § 3 odst. 4 písm. c) restitučního zákona. Uvedený podíl (1/24) byl již žalobci přiznán, a to pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. února 1998 č. j. 29 Co 909/97-141. Podle odvolacího soudu okresní soud správně dovodil, že vedle žalobcova otce, jako osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, mají stejné postavení i sourozenci R. D., a to F. D. a J. N. Jde též o oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst. 1 restitučního zákona. I tito sourozenci žalobcova otce zemřeli. V prvé řadě by restituční nárok po těchto osobách připadl jejich dětem. Nicméně tyto děti svůj nárok neuplatnily (není ani najisto postaveno, zda dosud žijí). Z tohoto důvodu proto přichází - podle odvolacího soudu - v úvahu aplikace posloupnosti ve smyslu § 3 odst. 4 písm. e) restitučního zákona, neboť na stěžovatele je třeba pohlížet jako na potomka sourozence původních vlastníků věci, která přešla na stát. Proto okresní soud, pokud dovodil oprávněnost žalobce na vydání dalších dvou čtyřiadvacetin, nepochybil. Odvolací soud dodal, že ve vztahu k dalším osobám, jako původním vlastníkům věci, která přešla na stát, tj. A. R. (podíl 1/4), M. Z. (podíl 1/4), G. D. (podíl 1/8), Ar. D. (podíl 1/8) a Ad. D. (podíl 1/8), nebyla žalobcem (stěžovatelem) prokázána posloupnost ve smyslu citovaného restitučního zákona. Nemohl proto z tohoto důvodu obstát jeho požadavek na přiznání dalších 21 neoddělených čtyřiadvacetin nemovitosti, o kterou ve sporu jde. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem stěžovatelovo dovolání zamítl. Uvedl, že za daných okolností nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci. To proto, že v podstatě v souladu s právními závěry obsaženými v judikatuře [jím citované nálezy sp. zn. II. ÚS 710/2000 ze dne 2. 10. 2002 (N 118/28 SbNU 41), sp. zn. IV. ÚS 56/94 ze dne 22. 6. 1995 (N 36/3 SbNU 267), sp. zn. IV. ÚS 205/97 ze dne 20. 11. 1997 (N 144/9 SbNU 279)] dospěl k výslednému právnímu závěru, že i ve sporu stěžovatele a žalovaného družstva je rozhodující posloupnost oprávněné osoby pouze podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; nejsou tedy rozhodné výsledky dědického řízen