I.ÚS 2768/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2768/14 ze dne 13. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ J. L. a 2/ nezl. V. L., obou právně zastoupených JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 3. 2014 č. j. Nc 161/2013-56, ve spojení s usnesením ze dne 20. 3. 2014 č. j. Nc 161/2013-82 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2014 č. j. 13 Co 205/2014-102, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí o předběžném opatření s tvrzením, že jimi došlo k porušení mnoha jejich ústavně zaručených práv, zejména pak práva na ochranu rodičovské výchovy dle čl. 32 odst. 4 a práva spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Na základě návrhu stěžovatele jako otce nezletilé V. bylo vydáno předběžné opatření, jímž se stěžovatel opravňuje stýkat s nezletilou každou sudou neděli v době od 9.30 hodin do 18.00 hodin. Okresní soud rozhodnutí odůvodnil tím, že ač se stěžovatel s dcerou pravidelně jeden den v týdnu stýká, vyžaduje aktuální situace úpravu styku tak, aby mezi rodiči nedocházelo k dalším konfliktům i s ohledem na to, že matka nezletilou stále kojí. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že návrhem na předběžné opatření chtěl dosáhnout vyváženějšího poměru v rozsahu péče mezi ním a matkou. Krajský soud jako soud odvolací pak změnil napadené usnesení soudu I. stupně tak, že styk bude stěžovateli umožněn každou neděli v době od 9.30 hodin do 18.00 hodin (nikoli jen každou sudou neděli). Soud v odůvodnění usnesení uvedl, že konfliktní vztahy mezi rodiči odůvodňují v zájmu nezletilé nastolit do doby konečného rozhodnutí o úpravě práv a povinností rodičů k ní pravidelný režim jejích styků s otcem. Vzhledem k útlému věku nezletilé a ostatním okolnostem považoval odvolací soud za odpovídající rozsah styku takový, jež mezi otcem a nezletilou již dříve probíhal. 3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že rozsah styku s nezletilou je nařízeným předběžným opatřením nedostatečný. Soudy jsou ve svém rozhodování vázány šetřením smyslu a účelu zákona a smyslem a účelem předběžného opatření rozhodně není nastavit dlouhodobě nerovné podmínky pro výchovu rodiči, téměř vyloučit jednoho z rodičů na podstatnou část života dítěte z péče o ně, ovlivnit znalecký posudek díky odlišnému podílu výchovy obou rodičů před posudkem a tím prejudikovat rozhodnutí ve věci. Soud nevzal v úvahu věk nezletilé a relativní pojetí plynutí času, kdy nezletilá v "dočasném" režimu již tráví více než polovinu svého života. Zejména v nízkém věku dítěte je nutné spatřovat smysl a účel ochrany základních práv v bezodkladné úpravě poměrů tak, aby ochrana základních práv nezletilé, jakožto přední hledisko, byla zajištěna v míře co nejvyšší. 4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Další formální náležitosti však bylo nutné zkoumat u každého ze stěžovatelů samostatně. V případě stěžovatele je ústavní stížnost po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. 5. Odlišná situace byla zjištěna v případě nezletilé stěžovatelky. Nejdříve Ústavní soud zkoumal, zda nezletilá V. je oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti. V řízení vedeném před Okresním soudem Brno-venkov byl nezletilé jmenován opatrovník podle § 982 odst. 3 občanského zákoníku, a to Městský úřad Rosice, neboť rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže že by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud v souvislosti s výše uvedenou problematikou připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 20 odst. 1 o. s. ř.), což u nezletilé stěžovatelky splněno není. V daném případě první stěžovatel, otec nezletilé stěžovatelky, udělil jejím jménem plnou moc advokátovi k podání ústavní stížnosti, k čemuž však nebyl oprávněn. Důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti nezletilé je pak zejména skutečnost, že nezletilá, zastoupená opatrovníkem, nepodala proti rozhodnutí okresního soudu odvolání, čímž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Protože v projednávané věci Ústavní soud shledal důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilé stěžovatelce pro řízení před Ústavním soudem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2634/11). 6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. 8. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. 9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. 10. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV. ÚS 171/04, II. ÚS 221/98 aj.) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout t