I.ÚS 2770/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2770/24 ze dne 16. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 172/2024-7773 ze dne 25. června 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 69/2023-7572 ze dne 17. října 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 34 T 1/2023-7450 ze dne 4. července 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ("krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dvě další osoby, které byly obžalovány společně se stěžovatelem, byly obžaloby zproštěny. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v přesně nezjištěné době, nejspíše v průběhu podzimu roku 2011, zakoupil od P. H. speciálně upravenou pistoli vybavenou tlumičem zvuku domácí výroby a za odměnu ve výši 200 000 Kč slíbenou neznámou osobou vylákal poškozeného Romana S. (jedná se o pseudonym) z jeho bydliště a následně jej zastřelil. Společně s ještě jinou neznámou osobou tělo oběti odvezli do lesa, kde ho zapálili. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 5. Stěžovatel namítá, že vrchní soud opakovaně používal pojem "korunní svědek", přestože české trestní právo takový institut nezná. Tento pojem následně obsáhle vysvětluje s tím, že svědek P. H. za takového "korunního svědka" nemohl být považován. Upozorňuje, že v systému common law je svědectví z doslechu, které podal právě svědek H., zásadně nepřípustné. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ze dne 7. května 1987 ve věci Douglas Blastland v. Spojené Království. Tvrdí, že obecné soudy rezignovaly "na jakýkoli zákonný postup při hodnocení hodnoty důkazu spočívající ve svědecké výpovědi svědka H.". Svědka H. označuje za svědka nepřímého a jeho svědectví za nevěrohodné, přičemž poukazuje na některé části tohoto svědectví. Upozorňuje, že svědek byl vyslechnut až po pěti, resp. šesti měsících vazebního řízení, a vyslovuje podezření, že svědek byl v této době "připravován" na potenciální otázky narušující jeho věrohodnost. 6. Stěžovatel má za to, že je nutno přezkoumat i výpověď svědkyně H., manželky svědka H. Namítá, že obecné soudy bagatelizovaly předložené důkazní prostředky, které bezdůvodně nebyly v řízení provedeny, a poukazuje na některé konkrétní skutečnosti, které podle jeho názoru nebyly v řízení dostatečně objasněny. Nesouhlasí s důvody, pro které obecné soudy vyhodnotily jako nevěrohodnou výpověď svědkyně V. H. 7. Stěžovatel obecným soudům dále vytýká, že dezinterpretovaly Úmluvu a selektivně aplikovaly judikaturu ESLP, přičemž za nesprávné označuje aplikace rozsudků ESLP ve věcech Helle v. Finsko ze dne 19. prosince 1997 a Hirvisaari v. Finsko ze dne 27. září 2001. Nejvyšší soud se podle něj nedostatečně vypořádal s dovolacími námitkami. Domnívá se, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že se žádný ze soudů nesnažil ověřit jeho tvrzení a provést důkazy, které by jej zbavovaly viny. Tvrdí, že obecné soudy porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo. V řízení podle něj nebyl proveden žádný přímý důkaz a množství odvozených důkazů navazovalo na nevěrohodný důkaz v podobě svědka H. 8. V návaznosti na nedostatečně zjištěný skutkový stav považuje za nesprávnou i použitou právní kvalifikaci. Uvádí, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by potvrzoval, že obdržel 200 000 Kč. Z toho, že došlo ke zproštění obžaloby jeho dvou spoluobžalovaných, dovozuje, že zmizel jakýkoli jeho motiv na zavraždění poškozeného S., přičemž poukazuje na to, že byli s poškozeným dlouholetí přátelé. 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl stranou, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 11. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451]. 12. Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovatelovu tvrzení, že z provedeného dokazování nevyplynul žádný přímý důkaz, který by jej usvědčoval. Takovým důkazem byla rozsáhlá výpověď svědka P. H., který vypověděl (stručně shrnuto), že stěžovateli na jeho žádost opatřil zbraň s tlumičem, načež mu stěžovatel po činu podrobně vylíčil, jak (společně s J. T.) poškozeného usmrtili. Svědek vylíčil i další události bezprostředně následující, mj. jejich společnou obhlídku místa činu a zahlazování stop. Svědek H. tedy uvedl skutečnosti, které přímo potvrzovaly, že se stěžovatel vraždy dopustil, když zprostředkoval doznání samotného stěžovatele. Toto svědectví, resp. zprostředkované doznání přitom zahrnovalo i skutečnost, že stěžovatel za vraždu obdržel 200 000 Kč (k tomu srov. zejména body 8 a 67 rozsudku krajského soudu), tudíž není pravda (jak tvrdí stěžovatel), že by k této otázce nebyl v řízení proveden žádný důkaz. 13. V části popisující právě doznání stěžovatele jde tedy sice o důkaz odvozený (tzv. svědectví z doslechu), avšak zároveň o důkaz přímý. Použití odvozených důkazů je přitom v českém trestním řízení přípustné (Ústavní soud v tomto směru odkazuje na bod 26 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i na judikaturu Ústavního soudu, kterou Nejvyšší soud citoval) a argumentace stěžovatele pravidly platnými v systému common law jsou v tomto ohledu irelevantní. 14. Stejně pak musí Ústavní soud hodnotit stěžovatelovu námitku (doprovozenou rozvleklým výkladem) směřující proti tomu, že vrchní soud v napadeném usnesení označil svědka H. jako korunního svědka. Vrchní soud tak učinil na jediném místě napadeného usnesení, a to v bodě 16 (nikoli tedy opakovaně, jak tvrdí stěžovatel), a z kontextu je zřejmé, že termín nebyl použit ve významu, se kterým je spojován v systé