I.ÚS 2782/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2782/24 ze dne 19. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 478/2024-4911 ze dne 18. července 2024, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 51/2023-4713 ze dne 5. prosince 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 29 T 7/2018-4505 ze dne 21. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel nesouhlasí s novým posouzením věci poté, co byl původní rozsudek zrušen. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") uznal rozsudkem č. j. 29 T 7/2018-3659 ze dne 8. listopadu 2019 stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [§ 283 odst. 1, 2 písm. c) ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku] a stejně označenému přečinu [§ 283 odst. 1 trestního zákoníku]. Za to mu uložil podmíněně odložený trest odnětí svobody, peněžitý trest a trest propadnutí věci. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") usnesením č. j. 1 To 42/2020-3804 ze dne 31. srpna 2020 v neveřejném zasedání rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil. 2. Napadeným rozsudkem následně krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání (2a) zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a (2b) přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Za to stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 45 000 Kč, placený měsíčně ve stanovených splátkách, a trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí. K odvolání vrchní soud napadený rozsudek ve veřejném zasedání ve vztahu ke stěžovateli zrušil v celém rozsahu a nově jej uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 45 000 Kč, placený měsíčně ve stanovených splátkách, a trest propadnutí ve výroku specifikovaných věcí. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. 3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 3 a v čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na původní rozsudek, podle kterého měla jeho účast jen formu pomoci, a výslovně byla vyloučena existence organizované skupiny působící ve více státech; v novém rozhodnutí však krajský soud ze shodných skutkových zjištění vyvodil jiné právní závěry. Jediným usvědčujícím důkazem je výpověď, kterou učinil spolu-odsouzený (hlavní organizátor) v přípravném řízení za účelem propuštění z vazby a kterou v hlavním líčení odvolal. Z dalších nepřímých důkazů nelze vinu stěžovatele dovodit. Podle něj nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, pro které by byl důvod měnit právní kvalifikaci - tím bylo porušeno legitimní očekávání stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. ledna 2005 (N 16/36 SbNU 173)], presumpce neviny a zásada in dubio pro reo, neboť účelem trestního řízení není jen potrestat pachatele, ale i zajistit fair proces [nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. ledna 2014 (N 1/72 SbNU 23)] a případná změna hodnocení musí být důkladně vysvětlena [nález sp. zn. IV. ÚS 1367/18 ze dne 30. září 2019 (N 166/96 SbNU 130)]. 5. Podle stěžovatele lze z popisu skutku dovodit jen účastenství ve formě pomoci [§ 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku], tedy méně závažné jednání, které je s ohledem na množství přepravené drogy zanedbatelné. Stěžovatel rovněž brojí proti závěru o organizované skupině (usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1236/2015-92 ze dne 18. února 2016 a sp. zn. 8 Tdo 940/2010 ze dne 12. srpna 2010), který z provedených důkazů nevyplývá. Současně poukazuje na "pomoc" dalších osob, které nebyly stíhány vůbec, nebo v jejich jednání nebyl spatřen "mezinárodní prvek". Stěžovatel nevěděl, že se úmyslně dopouští jednání ve prospěch organizované skupiny a forma jeho jednání mohla být toliko vědomou nedbalostí [nález sp. zn. II. ÚS 544/05 ze dne 7. prosince 2006 (N 220/43 SbNU 437)]. 6. Dále stěžovatel tvrdí, že skutek nebyl vymezen (místem, časem, způsobem) tak, aby jej nebylo možné zaměnit za jiný a neobsahoval popis všech znaků trestného činu, takže nemohl vědět, jaké konkrétní jednání je mu kladeno za vinu. Obecné soudy neuvedly, jde-li o trestný čin pokračující či trvající, což má zásadní vliv na hmotně-právní posouzení věci (viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 128/2021-291 ze dne 18. února 2021). Podle stěžovatele šlo o pokračující trestný čin a jednotlivé útoky (3x převoz, 7x doprovod) bylo možné hodnotit z hlediska účastenství rozdílně. Vadným posouzením věci byla porušena jeho základní práva, a proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit. 7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není jako soudní orgán ochrany ústavnosti další instancí v systému všeobecného soudnictví a ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení reaguje pouze na taková pochybení, která u stěžovatele musí vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Jinak vyjádřeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle jednoduchého práva vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda rozhodnutími obecných soudů byla základní práva stěžovatele porušena. 8. Původní rozsudek stěžovatel akceptoval, vrchní soud jej však z části zrušil pro nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění (ve vztahu k některým odsouzeným část věci vyloučil k samostatnému projednání a rozhodl rozsudkem č. j 1 To 80/2020-3826 ze dne 17. září 2020). Ve vztahu ke stěžovateli vrchní soud uvedl, že jeho jednání nelze považovat za pomoc [§ 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku], neboť naplňuje znaky trestného činu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vrchní soud popsal okolnosti, za nichž je u jednání obviněných nutné zvážit účast na organizované skupině na území více států (koordinované a plánované určení úkolů zvyšující pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a rozdělené mezi nejméně tři osoby, aniž by každý člen musel znát všechny ostatní). 9. Krajský soud provedl celé řízení znovu a na základě pokynů a závazného právního názoru se zabýval vytčenými vadami. Jednání dvou obžalovaných (stěžovatele a hlavního organizátora) posoudil jako činnost organizované skupiny působící ve více státech: Hlavní organizátor nakupoval marihuanu v České republice, zajišťoval její dopravu do Polska, kde ji opakovaně prodával dalším osobám (minimálně 33 kg), a stěžovatel mu v tom pomáhal; oba konopí v menším množství sami pěstovali. Krajský soud vycházel z jednání stěžovatele, který nejméně třikrát vyvezl drogu (celkem minimálně 5 kg) a nejméně sedmkrát jel před hlavním organizátorem tak, aby jej mohl varovat před policejními kontrolami. Krajský soud se důkladně zabýval použitelností a věrohodností výpovědi hlavního organizátora, který se v přípravném řízení a ve vazebním zasedání k jednání doznal, následně však trestnou činnost popíral s tím, že jeho přiznání mělo jen vést k propuštění z vazby. Při rozhodování o vině stěžovatele krajský soud vycházel i z dalších důkazů, především z výpovědí svědků, odposlechů, ze sledování a s ohledem na relevantní okolnosti stěžovateli uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby (10-18 let). 10. Podle vrchního soudu postupoval krajský soud správně, dodržel zákonné požadavky na řízení, dbal práv obžalovaných, dokazování provedl v požadovaném a možném rozsahu, upřesnil dílčí skutkové okolnosti při zachování totožnosti skutku a své závěry podrob