I.ÚS 2817/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2817/24 ze dne 23. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 1381/2024-358, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 13 Co 65/2023-299 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. prosince 2022 č. j. 18 C 233/2021-232, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva obrany jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a průběh řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatel byl jakožto voják vyslán personálním rozkazem k plnění úkolů na pozici právního poradce velitelství Mnohonárodnostního sboru severovýchod v polském Štětíně, a to na období od 1. 8. 2015 do 31. 7. 2018. Již po dvou letech však byl předčasně přeřazen zpět do České republiky. Proti zkrácení mise se bránil nejprve u nadřízeného správního orgánu a poté u správních soudů, které nakonec zrušily rozhodnutí o přeřazení stěžovatele zpět do ČR jako nezákonné (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020 č. j. 6 Ad 15/2017-136). 2. Stěžovatel se po vedlejší účastnici žalobou domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené právě tímto nezákonným rozhodnutím. Vedlejší účastnice mezitím stěžovateli uhradila odškodnění ve výši 100 000 Kč; v tomto rozsahu bylo proto řízení zastaveno. 3. Po upřesnění žaloby (a po nepřipuštění rozšíření žaloby o nároky na náhradu škody) byl tedy v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, posuzován nárok stěžovatele na zaplacení 1 900 000 Kč s příslušenstvím, a to výhradně z titulu nemajetkové újmy, tedy psychické újmy způsobené jeho nezákonným přeřazením z mise ve Štětíně zpět do ČR o rok dříve. 4. Obvodní soud pro Prahu 6 výrokem I. zastavil řízení co do částky 100 000 Kč, která již stěžovateli byla uhrazena. Nad rámec toho přiznal výrokem II. stěžovateli ještě 35 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu výrokem III. zamítl. Výrokem IV. dále rozhodl, že žalovaná (vedlejší účastnice) je povinna stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 55 482 Kč. 5. Obvodní soud se podrobně věnoval tvrzené nemajetkové újmě, která stěžovateli měla vzniknout. Poukázal na to, že stěžovatel jako voják z povolání musí být ve větší míře připraven na změny místa výkonu služebního poměru. Pokud stěžovatel následně sledoval změnu chování ke své osobě u svých kolegů, nemůže to jít k tíži vedlejší účastnice, neboť se jedná o vztahy na pracovišti, za které vedlejší účastnice nemůže nést přímou odpovědnost a které nejsou v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím. Obvodní soud neshledal ani, že by stěžovateli byla způsobena zvlášť závažná újma na jeho vojenské kariéře; poukázal např. na to, že se po misi vrátil na stejné pracovní zařazení, ze kterého byl vyslán. Obvodní soud se vyjádřil také k tvrzené újmě, způsobené stresem ze stěhování, které se dotklo i rodiny stěžovatele. Upozornil na to, že každé stěhování přináší určité obtíže. Důležité je, že stěžovatel i rodina věděli o stěhování zpět do ČR s dostatečným (šestiměsíčním) předstihem. Ke stěhování by ostatně beztak později došlo. Nakonec obvodní soud provedl srovnání s podobnými případy, řešenými v judikatuře, a dospěl k závěru, že celková náhrada nemajetkové újmy ve výši 135 000 Kč je přiměřená. 6. Stěžovatel se proti rozsudku obvodního soudu odvolal. Vytkl soudu mj. to, že nepřipustil změnu žaloby. Zejména však nesouhlasil s výší přiznaného odškodnění, k čemuž předestřel komplexní argumentaci. Městský soud v Praze nato doplnil dokazování o výslech svědka navrženého stěžovatelem, avšak rozsudek obvodního soudu potvrdil. Změnil jej pouze v tom rozsahu, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli úrok z prodlení i za den 15. 11. 2022. 7. Městský soud uvedl, že byť by případně i nesouzněl s důvody, které soud prvního stupně vedly k nepřipuštění rozšíření žaloby o nároky na náhradu škody, v situaci, kdy stěžovatel posléze žaluje tyto nároky v samostatném řízení, je tato otázka pro souzenou věc bezpředmětná. K podstatě věci, tedy ke sporné výši odškodnění, uvedl městský soud, že se se závěry obvodního soudu ztotožňuje. Nezákonný personální rozkaz, kterým byl stěžovatel převelen zpět do ČR, byl sice podle městského soudu motivován ad hominem, tato skutečnost však nevede k dalšímu zvýšení odškodnění, které již dané okolnosti dostatečně reflektuje. Zvýšenou míru stresu stěžovatele, vyplývající ze změny místa výkonu práce, není možné spojit pouze s nezákonným rozhodnutím. Na zdravotním stavu se tento stres nijak neprojevil, což bylo potvrzeno lékařskou zprávou. V případě stěžovatele nedošlo ke zcela zásadní nemajetkové újmě, která by spočívala např. v rozvratu rodinného života, profesním pádu na dno či nezákonném trestním stíhání. K tvrzeným zásahům do rodinného života stěžovatele doplnil městský soud např. to, že ke změně kolektivu dětí by beztak došlo, jen o něco později, až by se děti se stěžovatelem vracely zpět do ČR. 8. Výrokem I. proto městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu o výši odškodnění za nemajetkovou újmu. Výrokem II. uložil vedlejší účastnici zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 63 710 Kč. Výrokem III. a IV. pak městský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit 1) vedlejší účastnici částku 1 200 Kč a 2) státu - Městskému soudu v Praze - částku ve výši 885 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení. 9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Při určování přiměřené výše náhrady nemajetkové újmy se obecné soudy podle Nejvyššího soudu neodchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. II. Argumentace stěžovatele 10. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti všem výrokům všech napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost představuje značně rozsáhlou polemiku s vícero aspekty napadených rozhodnutí. Na 37 stranách stěžovatel představuje argumentaci v několika logických celcích. Ústavní soud je na tomto místě pro přehlednost jen stručně shrnuje. 11. Stěžovatel předně nesouhlasí s výší jemu poskytnutého zadostiučinění (odškodnění). Tvrdí, že neplní funkci preventivní ani satisfakční, že soudy nezohlednily jedinečné okolnosti případu včetně vědomě vydaného nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel znovu předkládá srovnání s jinými případy náhrady škody a nemajetkové újmy. Dále tvrdí porušení rovnosti v právech, které spatřuje v tom, že soudy stereotypně argumentovaly tím, že jako voják musí snést vyšší míru diskomfortu. Podle stěžovatele rovněž obvodní soud chybně nepřipustil rozšíření žaloby o nárok na náhradu majetkové újmy. V oddílu nazvaném jako "Další procesní vady zakládající porušení práva na spravedlivý proces" pak stěžovatel upozorňuje na údajné zmatky způsobené dočasnou změnou obsazení rozhodujícího senátu obvodního soudu; poukazuje také na to, že různé předsedkyně senátu vyjádřily předběžně odlišné představy o adekvátní výši odškodnění. 12. Dále stěžovatel tvrdí, že obvodní soud se v písemném vyhotovení rozsudku odchýlil od vyhlášené verze. Při vyhlašování rozsudku v části týkající se nákladů řízení uvedl soud, že stěžovateli přizná náhradu za určité úkony, přitom však v písemném vyhotovení rozsudku je rozhodnuto opačně. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací městského soudu v této souvislosti, který uvedl, že "(...) prezentoval-li soud prvního stupně názor opačný, šlo o názor nesprávný, pročež by jej odvolací soud korigoval, doznal-li by vyjádření i v písemném vyhotovení rozsudku". 13. Nakonec stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům odvolacího řízení; tvrdí rozpor s judikaturou Ústavního soudu, týkající se právě přiznávání náhrady nákladů ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Výsledek odvolacího řízení závisel na uvážení soudu, a proto měly jít náklady zcela k tíži vedlejší účastnice. III. Vyjádření k ústavní stížnosti, replika stěžovatele 14. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Setrvává na závěru, že částka ve výši 135 000 Kč není zjevně nepřiměřeným zadostiučiněním. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani v tom, jakým způsobem zhodnotil ad hominem motivaci nezákonného personálního rozkazu. Nejvyšší soud se také ztotožnil s tím, jak soudy vyhodnotily chování vedlejší účastnice v kompenzačním řízení. Z hlediska tvrzených vad řízení pak odkázal na zákonem stanovený rozsah dovolacího přezkumu. Za nepřiléhavý považoval Nejvyšší soud odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1818/2022. 15. Městský soud se (v souladu