I.ÚS 2819/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2819/14 ze dne 24. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: O. O., zastoupeného advokátem: JUDr. Pantazopoulos Athanassios, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 T 106/2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 5 To 17/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, č.j. 4 Tdo 592/2014-22, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2014, směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 T 106/2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 5 To 17/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, č.j. 4 Tdo 592/2014-22. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 T 106/2012, byl stěžovatel uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ustanovení § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 5 To 17/2014, podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 05. 2014, č.j. 4 Tdo 592/2014-22, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 1 Ústavy, z čl. 8, čl. 36 odst. 1 a z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále z čl. 6 a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, když podle něj bylo rozhodnuto v příkrém rozporu s hmotným a procesním právem. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje předchozí průběh řízení a obsah rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 5 To 13/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, č.j. 4 Tdo 1044/2013-20, tedy rozhodnutí, která předcházela rozhodnutím napadeným prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatel především upozorňuje na extrémní nesoulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel zdůrazňuje, že skutková věta by měla poskytovat úplný popis skutečností rozhodných po naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byl stěžovatel uznán vinným. Namítá přitom, že rozsudek obvodního soudu napadený v ústavní stížnosti byl odůvodněn prakticky pouze tím, že soud uvěřil svědkům a nikoli stěžovateli. Formulace v něm obsažené jsou navíc podle stěžovatele nelogické, netransparentní a nachází se v rovině pouhé pravděpodobnosti. Dále má stěžovatel za to, že na základě hodnocení veškerých provedených důkazů v jejich souhrnu a posléze každého jednotlivě jej není možné odsoudit za spáchání přečinu dle § 283 odst. 1 trestního řádu. Vzhledem k pochybnostem provázejícím celé řízení namítá porušení principu in dubio pro reo. Ve věci podle stěžovatele existují velké pochybnosti o tom, jak se vůbec měl skutek stát. Stěžovatel namítá, že byl zadržen na základě údajné nabídky drog svědku Kochovi, který však fakticky nebyl ztotožněn a nebyl s ním sepsán řádně protokol o podání vysvětlení. Stěžovatel připouští, že inkriminované látky u něj sice byly nalezeny, ty však měl pouze z důvodu vlastní potřeby, jak ostatně v průběhu řízení několikrát uvedl. Co se množství drogy týče, držení takového množství dle stěžovatele navíc mělo být posuzováno jako přestupek. V důsledku neprovedení některých navrhovaných důkazů (výslech svědka Kocha) bylo podle stěžovatele rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť zdůvodnění tohoto postupu v odůvodnění nalézacího soudu zjevně absentuje. Stěžovatel uzavírá, že rozhodnutí obecných soudů se tak vymykají z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a jsou současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo - v důkazním řízení podle něj nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, přesto však bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Nad rámec povinnosti stručného odůvodnění uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), se Ústavní soud rozhodl vypořádat s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatele následujícím způsobem. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné již v předchozích fázích trestního řízení a v odvolání a dovolání proti rozhodnutím, které napadá v ústavní stížnosti. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. ná