I.ÚS 2833/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2833/07 ze dne 13. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 18, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 To 304/2006, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 95 T 218/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 To 304/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 95 T 218/2005. Citovaným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, protože jako jednatel společnosti Venture Bmo, s. r. o., v přesně nezjištěné době v prosinci roku 2002, poté, co zjistil od účetní své firmy, že firma Venture Brno, s. r. o., obdržela platbu zádržného v plné výši 1.430.928,- Kč, ačkoli měla obdržet toliko zbytek do výše zádržného, tedy částku 715.464,-Kč, a to omylem účetní I. Z. z Úřadu městské části Brno -Nový Lískovec, tuto částku na účtu firmy Venture Brno, s. r. o., ponechal a dobrovolně nevrátil ÚMČ Brno - Nový Lískovec, ani tomuto neoznámil, že "eventuálně" částku zadrží jako svoji pohledávku vůči Úřadu Městské části Brno - Nový Lískovec, čímž způsobil škodu ve výši 715.464,- Kč Statutárnímu městu Brnu, Městské části Brno - Nový Lískovec. Za to byl podle § 250 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 a 1/2 roku, přičemž výkon tohoto trestu byl podle § 60a odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a to za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Statutárnímu městu Brno, městská část- Nový Lískovec, škodu ve výši 715.464,- Kč. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 To 304/2006, stěžovatelovo odvolání zamítl a Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 8 Tdo 835/2007, i stěžovatelovo dovolání odmítl. Stěžovatel v podrobně odůvodněné ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že trestnou činnost od počátku popíral; na svoji obhajobu uváděl, že omyl v platbě nevyvolal a této mylné platby použil k vyřešení závazku, jež prý měl ÚMČ Brno - Nový Lískovec z titulu porušení práv k užitnému vzoru vůči jeho společnosti Venture Brno, s. r. o. O přeplatku se údajně dozvěděl až z telefonátu účetní ÚMČ Brno - Nový Lískovec Z. na jaře roku 2003; tvrzení svědkyně K., účetní společnosti Venture Brno, že jej na přeplatek ihned upozornila, není pravdivé. K prokázání svého tvrzení navrhoval provedení důkaz výslechem svědkyně K., nové účetní společnosti Venture, které měla potvrdit, v jakém chaotickém stavu předala svědkyně K. účetnictví; soud však tento návrh neakceptoval. Za nesprávný považuje stěžovatel rovněž názor odvolacího soudu, že si neponechal předmětnou částku oprávněně, z důvodu zápočtu pohledávky vůči ÚMČ Brno- Nový Lískovec. K této otázce stěžovatel obsáhle argumentuje a uvádí, že je zřejmé, že v době, kdy se o přeplatku dozvěděl, tento přeplatek ještě nezapočítával, ale pouze jej zadržel v domnění, že dojde ke vzájemné dohodě o zápočtu. Jeho chybou prý bylo jen to, že předpokládal, že k této dohodě dojde; věc se tedy snažil vyřešit smírně, a teprve po té, když na stěžovatele byla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení a trestní oznámení, vyčíslil nároky společnosti Venture pomocí právních stanovisek patentové a advokátní kanceláře a částku si započítal. Dle stěžovatele je celá záležitost otázkou soukromého práva, která má být řešena prostřednictvím civilní žaloby; za chybný považuje názor odvolacího soudu, že nebyl oprávněn provést zápočet, jestliže ÚMČ Brno - Nový Lískovec jeho nárok neuznává. Závěrem stěžovatel navrhl - jelikož mu bylo uloženo nahradit (vrátit) Statutárnímu městu Brnu, městské části Nový Lískovec předmětnou částku - aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o této jeho povinnosti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. V tomto konkrétním případě Ústavní soud - po přezkoumání věci - neshledal, že by soudy postupovaly svévolně, či že by byly jejich právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za tohoto stavu není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména a do značné míry zpochybňuje, neboť by tím - jak již bylo výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší (čl. 83 Ústavy). K stěžejním námitkám stěžovatele je nutno především konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy i o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu podložen řádnými skutkovými zjištěními. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Z obsahu spisu plyne, že stěžovatel v zásadě toliko zopakoval své námitky, které uváděl již v řízení před obecnými soudy. Zejména jde v tomto směru (mj.) o stěžovatelem napadenou výpověď svědkyně K., jakož i o další důkazy, ke kterým nebylo podle jeho názoru řádně přihlédnuto, nebo které byly hodnoceny v jeho neprospěch. Pokud pak jde o nevyhovění některým jeho důkazním návrhům, odvolací soud případně konstatoval, že neshledává důvodu dokazování jakkoli doplňovat; to proto, že soud prvního stupně provedl ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu dokazování v potřebném rozsahu a učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Svá skutková zjištění soud prvního stupně opřel částečně o výpověď obžalovaného stěžovatele a dále zejména o výpovědi svědkyň Z., K. a Ing. D. (jak jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku), o výpisy z účtu společnosti obžalovaného, jakož i o další důkazy, o jejichž věrohodnosti neměl důvodu pochybovat, a jimiž je trestná činnost obžalovaného ve všech směrech bezpečně a spolehlivě prokázána. Listinné důkazy, které stěžovatele rovněž usvědčují, nejsou osamocené, ale naopak jsou ve shodě s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s výpověďmi svědků. Ani Ústavní soud - vzhledem k podstatě věci - neshledává žádný důvod, pro který by bylo nutno dokazování dále doplňovat, a to ani výpovědí svědkyně Klementové, které se stěžovatel domáhal. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že jak objektivní, tak i subjektivní stránka skutkové podstaty žalovaného trestného činu je naplněna. Podle odvolacího so