I.ÚS 2844/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 N 221/79 SbNU 545 K postupu obecných soudů při určování výše náhrady nemajetkové újmy v případě úmrtí osoby blízké   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 22. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14 ve věci ústavní stížnosti 1. J. N. a 2. Z. V., obou právně zastoupených MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 č. j. 30 Cdo 2535/2013-529, ve výrocích I a II, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2012 č. j. 1 Co 157/2012-412, ve výrocích I a II (nesprávně označen jako I), jimiž bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelek na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s úmrtím jejich syna a bratra v důsledku nesprávné lékařské péče, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a 1. Olomouckého kraje a 2. Nemocnice Olomouckého kraje, a. s., obou právně zastoupených JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem AK Ritter-Šťastný, Riegrova 12, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení. I. Výroky I a II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 č. j. 30 Cdo 2535/2013-529 a výroky I a II (nesprávně označen jako I) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2012 č. j. 1 Co 157/2012-412 bylo porušeno základní právo obou stěžovatelek na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i základní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, garantované čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 č. j. 30 Cdo 2535/2013-529 ve výrocích I a II a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. prosince 2012 č. j. 1 Co 157/2012-412 ve výrocích I a II (nesprávně označen jako I) se proto ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před obecnými soudy 1. Ústavnímu soudu byl dne 25. srpna 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáními ze dne 3. října 2014 a ze dne 5. března 2015 (změna petitu ústavní stížnosti), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. března 2012 č. j. 23 C 240/2008-307 uložil výrokem I žalovaným - Olomouckému kraji (vedlejší účastník 1) a Nemocnici Olomouckého kraje, a. s., (vedlejší účastník 2) - zaplatit prvé žalobkyni, nyní stěžovatelce 1), částku 1 700 000 Kč a druhé žalobkyni, nyní stěžovatelce 2), částku 1 000 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obč. zák."), s tím, že povinnost plnění jednoho žalovaného zaniká v rozsahu plnění druhého žalovaného; výrokem II žalobu, aby byli žalovaní povinni zaplatit prvé žalobkyni částku 4 300 000 Kč a druhé žalobkyni částku 2 000 000 Kč, zamítl. Výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo zasaženo do práva na soukromí obou žalobkyň smrtí syna prvé žalobkyně a bratra druhé žalobkyně, způsobenou v souvislosti s postupem lékařů Nemocnice Prostějov, p. o., non lege artis. Soud dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaných, protože Nemocnice Prostějov, p. o., byla na základě usnesení zřizovatele ze dne 22. června 2007 zrušena ke dni 30. června 2007 a podnik byl následně vložen do základního jmění druhého žalovaného smlouvou o vkladu podniku ze dne 18. dubna 2008. Poté druhý žalovaný uzavřel se Středomoravskou nemocnicí, a. s., smlouvu o nájmu. První žalovaný tedy byl právním nástupcem jím zrušené Nemocnice Prostějov, p. o., za situace, kdy nebyla přerušena činnost nemocnice; je tedy v řízení pasivně věcně legitimován. Druhý žalovaný jako pronajímatel ze zákona ručí za závazky prvního žalovaného, a je tedy rovněž pasivně věcně legitimován. Při rozhodování o odpovídající satisfakci soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany lékařů došlo nejen k postupu non lege artis, ale k opakovanému hrubému pochybení, a proto za přiměřené považoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích pro žalobkyně tak, jak uvedl ve výroku. 5. K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 1 Co 157/2012-412 výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil v části vyhovujícího výroku I tak, že byli první a druhý žalovaný zavázáni zaplatit prvé žalobkyni částku 1 000 000 Kč a druhé žalobkyni částku 600 000 Kč (částky tedy podstatně snížil), a zamítavý výrok II potvrdil, výrokem II (chybně označeným jako výrok I) v další části výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení dalších částek, a to prvé žalobkyni 700 000 Kč a druhé žalobkyni 400 000 Kč, zamítl. Výroky III, IV a V (nesprávně označenými jako výroky II, III a IV) rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení. 6. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o pasivní legitimaci obou žalovaných s tím, že byly splněny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti z protiprávního zásahu do osobnostních práv žalobkyň, jakož i pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Konstatoval, že vztahy v rodině se vyznačovaly neobyčejně silnými citovými vazbami mezi matkou a oběma sourozenci i mezi sourozenci navzájem a ztráta syna a bratra je pro obě žalobkyně stále těžká a nenahraditelná. Vzal v úvahu okolnosti, za kterých došlo ke smrti syna a bratra žalobkyň, i skutečnost, že ho postihla ve věku 15 let, tedy na prahu dospívání. Uvedl, že jde o případ mimořádně závažný, a proto výši náhrady nemajetkové újmy v penězích je třeba stanovit násobky limitů uvedených v § 444 odst. 3 obč. zák. Institut náhrady nemajetkové újmy plní funkci satisfakční, ale také preventivně-sankční, přičemž její výše nesmí být pro odpovědný subjekt likvidační a musí odpovídat zásadám přiměřenosti a proporcionality. Jednotlivé kauzy tak nelze poměřovat paušálně, neboť v každé posuzované věci dochází k následkům protiprávních zásahů zcela individuálně. Přesto však již bohatá judikatorní činnost soudů vytvořila rámcový podklad, na kterém je možné se orientačně pohybovat. Ve vztahu k zásahům do soukromého a rodinného života způsobeným smrtí dítěte náhrady oscilují v částkách okolo jednoho milionu korun a tato částka se jeví přiměřenou pro prvou žalobkyni. Pro druhou žalobkyni pak je přiměřená částka 600 000 Kč, která odpovídá, stejně jako ve vztahu k prvé žalobkyni, zhruba čtyřnásobku limitních náhrad uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. 7. Proti potvrzujícímu výroku I a proti měnícímu výroku II rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně obsáhlé dovolání. Jeho přípustnost ve vztahu k potvrzujícímu výroku vyvozovaly z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), protože se domnívaly, že uvedený výrok spočívá na řešení právních otázek v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, resp. právních otázek dosud neřešených, přípustnost ve vztahu k výroku měnícímu pak z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a proti oběma výrokům je podaly z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť se domnívaly, že oba výroky spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Za nevyřešenou právní otázku považovaly, zda soud při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích má přihlédnout k náhradám, jež byly přiznány za nemajetkovou újmu v jiných případech, a rovněž otázku, zda, resp. od jakého okamžiku, má poškozený právo na úrok z prodlení s placením náhrady nemajetkové újmy, kterou odvolací soud vyřešil konstatováním, že výši náhrady určuje soud, takže původce zásahu nemůže být s jejím placením v prodlení. Podle jejich názoru však vznik práva na náhradu nemajetkové újmy není spojen s rozhodnutím, ale se způsobením újmy. Dále pak odvolacímu soudu vyčítaly nesprávnou aplikaci kritérií pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích s tím, že při jejím určení (v případě potvrzení i změny rozsudku soudu prvního stupně) nepřihlédl k preventivně-sankční funkci a náhrady by měly být podstatně vyšší. Zejména pak kritizovaly měnící výrok odvolacího soudu, který v aplikaci kritérií pro určení výše náhrady soudem prvního stupně neshledal jakékoli pochybení, dokonce sám zjistil, že újma žalobkyň byla ještě závažnější, a přesto jim přiznal částku o 40 % nižší. Poukazovaly také na rozhodnutí soudů v obdobných případech, kdy byly přiznány podstatně vyšší částky