I.ÚS 2849/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2849/07 ze dne 22. 2. 2011 N 20/60 SbNU 203 Opakované doručování správního rozhodnutí a posouzení lhůty k podání žaloby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 22. února 2011 sp. zn. I. ÚS 2849/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K. proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2007 č. j. 28 Cdo 2472/2007-168, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006 č. j. 28 Co 674/2006-151 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. března 2006 č. j. 10 C 159/2005-133, ve sporu o vlastnictví pozemků, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a právnické osoby Automatizace železniční dopravy Praha, státní podnik, se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 4, IČ 00003026, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 2472/2007-168, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 č. j. 28 Co 674/2006-151 a rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 3. 2006 č. j. 10 C 159/2005-133 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 2472/2007-168, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006 č. j. 28 Co 674/2006-151 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 3. 2006 č. j. 10 C 159/2005-133 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýká porušení práva na spravedlivý proces, práva na pokojné užívání majetku, principu právní jistoty a ochrany dobrých mravů. Své námitky rozvádí tak, že v roce 1969 uzavřel její otec s vedlejším účastníkem kupní smlouvu týkající se pozemkové parcely. Stěžovatelka uplatnila podle zákona o půdě (jako právní nástupkyně otce) výzvu k vydání této nemovitosti, na základě níž Okresní úřad v Kolíně, okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 18. 7. 1995 určil, že stěžovatelka je vlastnicí této parcely. Rozhodnutí bylo doručeno i vedlejšímu účastníku coby povinné osobě, který podal k Městskému soudu v Praze správní žalobu; řízení o ní bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. V roce 2004 vznesl vedlejší účastník v řízení o určení vlastnického práva, vedeného před Okresním soudem v Kolíně (dále též "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") pod sp. zn. 6 C 633/2001, námitku, že mu správní rozhodnutí nebylo řádně doručeno (místo vedlejšímu účastníku bylo doručeno společnosti AŽD Praha, s. r. o., která byla vytvořena osobami původně zaměstnanými u vedlejšího účastníka a v době doručování sídlila na téže adrese). Okresní soud této námitce vyhověl, řízení zastavil a věc postoupil Pozemkovému úřadu v Kolíně k dokončení správního řízení. Pozemkový úřad již jednou doručené rozhodnutí doručil po deseti letech znovu; vedlejší účastník proti němu podal žalobu podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. 2. Hrubé porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka především v okolnosti, že soudy přezkoumávaly správní rozhodnutí, které nabylo právní moci již v roce 1995, aniž přihlédly k tomu, že žaloba podle části páté o. s. ř. byla podána až 6. 1. 2005, a to navíc nesprávně u Krajského soudu v Praze. Tímto postupem byl zároveň porušen princip právní jistoty, neboť soudy svým postupem umožnily zpochybnění vlastnického práva stěžovatelky po deseti letech, a navíc v situaci, kdy stěžovatelka již byla zapsána v katastru nemovitostí. Výsledek řízení znamená, že stěžovatelka byla zbavena svého vlastnického práva, čímž byl porušen čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Postup obecných soudů a povinné osoby rovněž porušuje princip ochrany dobrých mravů (povinná osoba a soukromá společnost AŽD Praha, s. r. o., sídlily v témže nebytovém prostoru a statutárním orgánem obou byla tatáž osoba). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že dobré mravy nelze aplikovat při posuzování konstitutivních rozhodnutí. Na základě toho navrhuje stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí. II. 3. Okresní soud v Kolíně ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že všechny orgány, zabývající se věcí, vycházely z pravomocného usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2004 č. j. 6 C 633/2001-130, jímž bylo řízení zastaveno a věc postoupena pozemkovému úřadu s odůvodněním, že správní řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. S ohledem na to pozemkový úřad doručil dne 10. 11. 2004 své rozhodnutí vedlejšímu účastníku, jenž doručil žalobu dne 6. 1. 2005 Krajskému soudu v Praze. Na základě rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti byla věc postoupena Okresnímu soudu v Kolíně, který žalobu posoudil jako včasnou. Příčinou vzniklého stavu je tedy řízení vedené pod sp. zn. 6 C 633/2001 a má-li být posuzováno, zda bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, pak především v souvislosti s tímto řízením. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí správního orgánu již bylo deset let v právní moci; soud naopak v uvedeném řízení vyslovil a rozhodl, že dosud pravomocné není. Je tedy nutno posoudit, jak si v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 633/2001 počínala stěžovatelka, zda a jak využila svých procesních práv atd. Věcně (pokud jde o otázku posouzení tísně a nápadně nevýhodných podmínek) potom soud odkázal na své napadené rozhodnutí. 4. Krajský soud v Praze v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že otázka, zda stěžovatelka mohla na základě rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 1995 nabýt vlastnické právo, byla řešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 633/2001, a nikoliv v tomto řízení. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vedlejšímu účastníku doručeno 10. 11. 2004, žaloba došla dne 6. 1. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 247 odst. 1 o. s. ř. Vedlejší účastník byl k podání žaloby aktivně i procesně legitimován; jeho žaloba byla shledána po právu, neboť stěžovatelka nesplňovala obě podmínky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). 5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhl odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Právní názory vyjádřené v jeho usnesení odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících přípustnost dovolání a podle ustálené judikatury, až na výjimku zjevného odepření spravedlnosti, nepodléhají ústavnímu přezkumu. Těžiště dovolacích námitek leží ve skutkové rovině; odtud však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 3 o. s. ř. dovozovat nelze. Jedinou právní námitku, týkající se nemožnosti aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku na konstitutivní rozhodnutí, posoudil dovolací soud v souladu se svou ustálenou judikaturou. I kdyby jeho názor nemohl obstát, je posouzení souladu výkonu práva s dobrými mravy natolik individuální, že není způsobilé založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam řešené otázky. 6. Pozemkový fond České republiky se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. 7. Vedlejší účastník (Automatizace železniční dopravy Praha, státní podnik) navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Všechna napadená rozhodnutí považuje za správná, s jejich závěry souhlasí a odkazuje na svá dosavadní stanoviska v řízení před obecnými soudy. Vedlejší účastník nesouhlasí se závěrem stěžovatelky, že rozhodnutí bylo řádně doručeno; obchodní firma na poštovní zásilce se totiž neshodovala s firmou vedlejšího účastníka a byla jednoznačně zaměnitelná s firmou jinou. Jelikož k chybnému doručení došlo zřejmě vinou administrativního orgánu, může se stěžovatelka domáhat náhrady škody, nikoliv však na vedlejším účastníku, jenž zákonným způsobem využívá svá práva. Doručování probíhalo podle správního řádu, takže úpravy o. s. ř. a judikatury k ní se vztahující nelze použít. Fakt, že oba subjekty měly sídlo na stejné adrese, není rozhodný; doručenku navíc nepodepsal ředitel vedlejšího účastníka, ale patrně jiná osoba. Argumentace ohledně poskytnutí nepřípustné instance je zcela nepodložená; naopak všechna řízení byla vedena řádnými soudy podle platných procesních předpisů. Rovněž účelové je tvrzení stěžovatelky stran rozporu s dobrými mravy, neboť jednak nemá oporu v dokazování a jednak není v rozporu s dobrými mravy obrátit se na soud se svým nárokem. III. 8. Stěžovatelka v replice setrvala na svých námitkách a opakovaně zdůraznila, že vedlejší účastník proti