I.ÚS 2852/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2852/14 ze dne 23. 2. 2015 N 43/76 SbNU 591 Přípustnost rekognicí provedených jako neodkladné a neopakovatelné úkony coby rozhodujícího důkazu o vině   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 23. února 2015 sp. zn. I. ÚS 2852/14 ve věci ústavní stížnosti V. V. V., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 3 Tdo 467/2014-35, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013 č. j. 2 To 39/2013-1092 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2013 č. j. 52 T 4/2012-956 vydaným ve stěžovatelově trestní věci, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 3 Tdo 467/2014-35 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 3 Tdo 467/2014-35 se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, která byla vydána v trestním řízení vedeném proti němu. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") ve formě spolupachatelství a za to, spolu se sbíhající trestnou činností, z níž byl uznán vinným dřívějším rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 11,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí věci. Napadeným usnesením, výrokem III, Vrchního soudu v Olomouci bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto jako nedůvodné; jeho dovolání pak napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo shledáno zjevně neopodstatněné. V rámci podaných opravných prostředků stěžovatel brojil mimo jiné proti závěru soudů o jeho vině, který byl založen na svědeckých výpovědích učiněných v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání a v hlavním líčení jen čtených a na výsledcích rekognice, která byla provedena ještě před zahájením trestního stíhání a nesplňovala požadavky § 104b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. K tomu obecné soudy zdůraznily, že k výslechům svědků došlo až po zahájení trestního stíhání a obhájci stěžovatele bylo umožněno se jich účastnit, byť tohoto svého práva nevyužil. V hlavním líčení pak tyto svědecké výpovědi coby výpovědi osob trvale žijících v zahraničí byly čteny v souladu s podmínkami stanovenými trestním řádem. Rovněž procesní podmínky pro provedení rekognicí byly dodrženy, neboť tyto byly provedeny ještě před zahájením trestního stíhání orgány Rakouské republiky a podle rakouské právní úpravy. Byly přitom provedeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony a protokoly o nich byly následně čteny v hlavním líčení v souladu s podmínkami stanovenými trestním řádem. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl jako pachatel trestné činnosti ztotožněn výlučně na základě rekognicí provedených před zahájením trestního stíhání v rozporu s trestním řádem, aniž pak měl navíc možnost vyslechnout svědky k těmto rekognicím po zahájení trestního stíhání. Tím došlo ze strany obecných soudů k porušení čl. 90 Ústavy a čl. 7, 10, 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"). Konkrétně stěžovatel poukazuje na to, že rekognice byly rakouskými justičními orgány v rámci přeshraniční právní pomoci provedeny podle českého právního řádu, jak o to české orgány činné v trestním řízení požádaly, ovšem v rozporu s § 158a trestního řádu jim nebyl přítomen soudce coby garant spravedlivého procesu z pohledu budoucího obviněného, který při provádění tohoto úkonu z povahy věci nemá zajištěnu obhajobu. Přitom podle mezinárodních smluv o vzájemné pomoci v trestních věcech přítomnosti soudce při rekognicích nic nebránilo. Naopak pokud obecné soudy poukazovaly na možnost svědků přibrat k rekognicím důvěrníka dle rakouské právní úpravy, pak je třeba zdůraznit, že ani případná přítomnost takové osoby u rekognicí nemůže nahradit přítomnost soudce jako garanta spravedlivého procesu. Podle stěžovatele jsou tak tyto rekognice neplatné a jako důkazy neúčinné. Nadto stěžovatel zmiňuje ještě další porušení českého právního řádu při provádění rekognicí a s nimi souvisejících výslechů (konkrétně § 160 odst. 4 a § 104b odst. 1 a 2 trestního řádu). 3. Dále stěžovatel uvádí, že výslechy svědků byly po zahájení trestního stíhání v průběhu přípravného řízení v Rakousku znovu opakovány. Stěžovatelův obhájce se jich však neúčastnil, neboť si předem ověřil, že v rámci těchto výslechů nebudou prováděny i opakované rekognice, pročež legitimně očekával, že rekognice jako jediný důkaz o stěžovatelově vině budou poté znovu a procesně správným způsobem provedeny u hlavního líčení. Při něm se také stěžovatel výslechů svědků a své konfrontace s nimi domáhal, nicméně krajský soud poté, co svědci odmítli účast u hlavního líčení, přistoupil ke čtení jejich výpovědí provedených po zahájení trestního stíhání, jakož i protokolů o rekognicích provedených před tím, aniž by však pro takový postup byly splněny zákonné podmínky podle § 211 trestního řádu. Tento nezákonný postup krajského soudu výrazně poškodil možnost stěžovatelovy účinné obhajoby. Stěžovatel zdůrazňuje, že rekognice a výslechy svědků mohly být u hlavního líčení provedeny kupříkladu prostřednictvím videokonferenčního zařízení, pokud se svědci odmítli dostavit osobně, této možnosti ovšem krajský soud bez vysvětlení nevyužil. Dále stěžovatel v reakci na závěr krajského soudu, že v dané věci dostačovalo, pokud důkazy provedené mimo Českou republiku byly provedeny v souladu s rakouským právním řádem, podotýká, že rakouské orgány zde naopak postupovaly dle českého právního řádu (o což je požádaly české dožadující orgány a proti čemuž nic nenamítly), ovšem nedodržely jeho ustanovení o rekognicích jako neodkladných a neopakovatelných úkonech. 4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též účastníci a vedlejší účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal vzhledem k podobnosti dovolacích a ústavních námitek stěžovatele na odůvodnění svého usnesení napadeného ústavní stížností. Dále pak se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že stěžejní stěžovatelova dovolací námitka, související s rekognicemi, nespadala pod stěžovatelem označený dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť ten nedopadá na námitky procesního charakteru; nicméně i přesto Nejvyšší soud v dovolacím řízení žádné porušení procesních předpisů neshledal. Nejvyšší soud závěrem zdůraznil, že ani nalézací, ani odvolací soud podle něj ve stěžovatelově věci nepostupovaly v rozporu s právními předpisy a nedopustily se žádných pochybení majících vliv na právní posouzení věci. Nedošlo tak ani k porušení ústavních předpisů České republiky, a tedy zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. 5. Vrchní soud ke stěžovatelovým námitkám zdůraznil, že všechny namítané úkony byly provedeny v souladu s rakouským právním řádem, a tak byly účinnými důkazy v českém trestním řízení (dle § 428 trestního řádu). S ohledem na provedení úkonů před rakouskými policejními orgány byl přitom vyloučen striktně upravený postup dle § 158a trestního řádu, neboť účast soudce coby prvek dohledu sui generis nad procesním postupem rakouského policejního orgánu není z principu možný. To však neznamená, že podmínka postupu dle § 158a trestního řádu, nezbytná pro čtení protokolů o výpovědích svědků dle trestního řádu, nebyla splněna. Naopak podmínky výslechu prostřednictvím videotelefonu v dané věci nebyly splněny (dle § 445 odst. 1 trestního řádu je takový postup vázán na skutečnost, že svědka nelze k výslechu do České republiky předvolat). Závěrem vrchní soud zdůraznil možnost obhajoby účastnit se výslechů svědků v rámci přípravného řízení, přičemž nevyužití této možnosti nelze zdůvodnit mylnými předpoklady o postupu orgánů činných v trestním řízení. 6. Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že v ú