I.ÚS 2895/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2895/14 ze dne 13. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Filipové, zastoupené Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Jungmannova 855/7, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 5. 2014, č. j. 30 Co 120/2014-94, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny. II. 2. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil Ivanu Filipovi, manželu žalobkyně (zde vedlejší účastník), povinnost platit stěžovatelce počínaje dnem podání návrhu na zahájení řízení výživné v částce 2.000,-Kč měsíčně. 3. Okresní soud v Jablonci nad Nisou svým rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 11 C 154/2012-58, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2013, č. j. 11 C 154/2012-63, žalobě vyhověl, když vedlejšímu účastníku uložil povinnost platit stěžovatelce výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 26. 7. 2012 (výrok I.) a dále povinnost uhradit jí dlužné výživné ve výši 28.323,- Kč za dobu od 26. 7. 2012 do dne vydání tohoto rozhodnutí (výrok II.). Vedlejšímu účastníku byla současně uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně uvedl, že přestože se stěžovatelce nepodařilo prokázat důvod opuštění společné domácnosti (který měl dle tvrzení stěžovatelky spočívat ve fyzickém napadení stěžovatelky vedlejším účastníkem dne 11. 3. 2012), má soud podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky na určení výživného za splněné, neboť hmotná situace stěžovatelky je krajně tíživá, když jejím jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 5.260,- Kč měsíčně, neboť stěžovatelce byla přiznána invalidita I. stupně, přičemž možnost stěžovatelky získat zaměstnání je s ohledem na obecně známou aktuální situaci na trhu práce dle názoru soudu dramaticky ztížena. 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 5. 2014, č. j. 30 Co 120/2014-94, tak, že návrh stěžovatelky na určení výživného byl zamítnut (výrok I.). Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok III.). Odvolací soud přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně s ohledem na vedlejším účastníkem namítanou nemravnost požadavku stěžovatelky na výživné, kdy tento v odvolání uvedl, že stěžovatelku nenapadl, jak tato uváděla, přičemž od jejího odchodu ze společné domácnosti pečuje o jejich společného nezletilého syna, na jehož výživu stěžovatelka ničeho nepřispívá a o jehož výchovu se nestará. Odvolání vedlejšího účastníka pak odvolací soud shledal důvodným. K tomu uvedl, že povinností manželů je mj. žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé životní prostředí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce se nepodařilo tvrzený důvod opuštění společné domácnosti prokázat, nelze její chování spočívající v opuštění společné domácnosti dle názoru odvolacího soudu hodnotit jinak než jako porušení výše uvedené povinnosti. Za této situace jsou pak zcela splněny podmínky pro aplikaci § 96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, v posledně účinném znění, dle něhož nelze výživné přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. III. 5. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní odvolacímu soudu vytkla, že tento v rozporu s § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neprovedl důkaz příslušným policejním spisem, aby zjistil, zda ze strany vedlejšího účastníka došlo k napadení stěžovatelky a zda toto jednání bylo přestupkem, přestože soud může dle výše uvedeného ustanovení provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Odvolací soud měl dle tvrzení stěžovatelky dále pochybit (a v důsledku toho porušit ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces), když stěžovatelku podle § 118 odst. 2 občanského soudního řádu neupozornil, že považuje za sporné a právně významné, zda stěžovatelka opustila společnou domácnost z důvodu fyzického napadení vedlejším účastníkem, a dále stěžovatelce nesdělil, že její opuštění společné domácnosti považuje za porušení dobrých mravů. Odvolací soud dle názoru stěžovatelky pochybil konečně i tím, že stěžovatelce neposkytl poučení dle § 118a občanského soudního řádu o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. IV. 6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 154/2012, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 8. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v jeho rámci pak porušení zásady předvídatelnosti a zákazu libovůle soudního rozhodnutí. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů učiněných soudem prvního stupně, a to aniž by stěžovatelce umožnil reagovat na jeho odlišný právní názor navržením dalších důkazů. 10. K tomu Ústavní soud uvádí, že tzv. překvapivé rozhodnutí, za něž stěžovatelka označuje rozhodnutí odvolacího soudu, je obvykle spojováno se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí posoudí po právní stránce odlišně a svůj právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému neměl stěžovatel možnost se vyjádřit [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další]. V nyní projednávané věci ovšem odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak na rozdíl od něj posoudil věc po právní stránce jinak. Odvolací soud proto při změně napadeného rozhodnutí nepřesáhl meze své pravomoci vymezené aplikovaným § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jeho rozhodnutí tudíž nelze kvalifikovat jako překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu. 11. V nyní rozhodované věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který shodně jako následně soud odvolací uzavřel, že stěžovatelce se (s ohledem na jí navržené a v řízení provedené důkazy) nepodařil prokázat důvod opuštění společné domácnosti, který měl dle jejího tvrzení spočívat v napadení stěžovatelky vedlejším účastníkem dne 11. 3. 2012. Odvolací soud pak tuto skutečnost na rozdíl od soudu prvního stupně (mj. s ohledem na vedlejším účastníkem v odvolání uplatněnou námitku rozporu požadavku stěžovatelky na výživné s dobrými mravy) považoval za rozhodnou, když dospěl k závěru, že stěžovatelka opuštěním společné domácnosti porušila své povinnos