I.ÚS 2955/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2955/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 12/2024-23 ze dne 22. srpna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 54 Ad 7/2023-64 ze dne 18. prosince 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 30 a 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Rozhodnutím ze dne 18. března 2021 vedlejší účastnice přiznala stěžovateli od 6. února 2021 invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, neboť podle posudku posudkové lékařky pověřené Okresní správou sociálního zabezpečení Ústí nad Labem (OSSZ) ze dne 1. února 2021 poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho pracovní schopnost o 35 %. Námitky stěžovatele vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 2. srpna 2021 zamítla a rozhodnutí ze dne 18. března 2021 potvrdila. 3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejší účastnice žalobu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 54 Ad 15/2021-53 ze dne 30. května 2022 rozhodnutí vedlejší účastnice zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Vycházel z odborného posudku posudkové komise ze dne 10. února 2022, který nechal pro účely řízení vypracovat. Lékaři posudkové komise v tomto posudku dospěli k závěru, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti u stěžovatele dosahuje 50 %, na základě čehož pak uzavřeli, že stěžovatel byl k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí invalidní v druhém stupni. Důvodem odlišného hodnocení zdravotního stavu stěžovatele bylo důkladnější a pečlivější zhodnocení omezení vyplývajících pro stěžovatele z jeho neurologického onemocnění, které představují především sníženou možnost uplatnění na trhu práce v souvislosti s jeho dříve vykonávanými pracovními pozicemi. 4. Vedlejší účastnice poté v řízení o námitkách vycházela z posudku ze dne 10. února 2022 a rozhodnutím ze dne 18. července 2022 postupem podle § 87 správního řádu (tzv. autoremedurou) stěžovateli ode dne 6. února 2022 přiznala invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. 5. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, jimiž namítal mj. nerespektování závazného právního názoru krajského soudu a neúplné a nepřesvědčivé posouzení zdravotního stavu stěžovatele z důvodu nekompletních podkladů zdravotní dokumentace a nezohlednění zhoršení jeho zdravotního stavu v období ode dne vydání zrušeného rozhodnutí vedlejší účastnice. Tvrdil, že je invalidním ve třetím stupni, k čemuž došlo až ke dni ustálení diagnózy těžkého syndromu neúspěšné operace páteře (nálezem Neurochirurgické kliniky Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem ze dne 25. února 2022). 6. Vedlejší účastnice nechala zpracovat nový posudek o invaliditě ze dne 29. prosince 2022, ve kterém posudková lékařka dospěla ke shodným závěrům, jaké učinila posudková komise v posudku ze dne 10. února 2022. Vedlejší účastnice proto rozhodnutím ze dne 18. ledna 2023 změnila své rozhodnutí pouze v (chybně uvedeném) datu vzniku nároku (namísto 6. února 2021 bylo uvedeno 6. února 2022). 7. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice stěžovatel podal opět žalobu. Krajský soud si vyžádal ohledně posouzení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatele nový odborný posudek posudkové komise ze dne 21. září 2023, podle kterého z funkčního hlediska klinický neurologický nález u stěžovatele zcela určitě nesplňoval kritéria k přiznání invalidity třetího stupně. Krajský soud proto napadeným rozsudkem žalobě nevyhověl s odůvodněním, že zdravotní stav stěžovatele byl posouzen posudkovou lékařkou a dvěma posudkovými komisemi, které dospěly ke shodnému posudkovému závěru, že stěžovatel byl k datu vydání rozhodnutí vedlejšího účastníka invalidní ve druhém stupni, shodly se též na hodnocení rozhodující příčiny jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Konstatoval, že se vedlejší účastnice dostatečně (byť nikoli podrobně) námitkami stěžovatele uplatněnými v námitkovém řízení, zejména jde-li o stupeň invalidity, zabývala. Jako podklad rozhodnutí nechala vypracovat nový lékařský posudek o zdravotním stavu stěžovatele, ze kterého následně vycházela. Zcela jasný je také výrok jejího rozhodnutí, kterým odstranila zřejmou nesprávnost v rozhodnutí ze dne 18. července 2022 a v rozhodnutí ze dne 18. března 2021 bylo datum vzniku invalidity stanoveno správně na 6. ledna 2021. 8. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost. Závěry krajského soudu označil za přiléhavé a souladné s judikaturou Nejvyššího správního soudu a praxí posudkového lékařství. Měl za to, že posudek ze dne 21. září 2023, jehož věrohodnost stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňoval, krajský soud podrobně vyhodnotil v bodech 46 až 51 rozsudku. Shledal také, že posudková komise jednala v řádném složení, měla k dispozici dostatek podkladů a náležitě vyhodnotila dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatele. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na rozdílnou praxi různých senátů krajského soudu, kdy samosoudce senátu 54 Ad, který vydal napadený rozsudek, soustavně vyjadřuje právní názor o věrohodnosti a přesvědčivosti posudků vydávaných posudkovou komisí OSSZ a zásadně odmítá námitky žalobců proti takovým posudkům, zatímco jiní specializovaní samosoudci téhož soudu (např. v senátu 42 Ad) akceptují odůvodněné námitky účastníků řízení a na jejich základě usilují o objektivizaci odborného posouzení zdravotního stavu, zadávají vypracování srovnávacích či revizních posudků u jiných posudkových komisí, přičemž je běžnou praxí, že teprve na jejich základě jsou zjištěny podstatné vady posouzení zdravotního stavu ve správním řízení. 10. Stěžovatel připouští, že posouzení pracovní způsobilosti má svá specifika, která se ve správním řízení projevují především tím, že posouzení nečiní znalci zapsaní v seznamu soudních znalců, ale posudkové komise při Ministerstvu práce a sociálních věcí (ministerstvo). Nesouhlasí přesto s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které se při sestavování posudkových komisí nepostupuje podle obdobných principů jako v případě ustanovování soudních znalců. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšším správním soudem zdůrazňovaná skutečnost, že není posuzován výlučně zdravotní stav žadatele, ale především stupeň snížení jeho pracovní schopnosti, v soudním řízení neobstojí. Zdůrazňuje, že správní soudnictví nelze vnímat jako další stupeň správního řízení, ale primárně jako řízení soudní, podléhající všem pravidlům spravedlivého procesu, včetně jeho kontradiktorního charakteru. V tomto smyslu je posudek posudkové komise shodně jako znalecký posudek důkazem, který podléhá volnému hodnocení a především konfrontaci stranami řízení, tedy i právu na jeho revizi. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že posudková komise se s předloženými podklady řádně a komplexně vypořádala, namítá taktéž neúčast neurochirurga v posudkové komisi. 11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 12. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. 13. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích § 104a odst. 1 soudního řádu správního, podle kterého jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 téhož zákona i věc stěžovatele), svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. 14. Ústavní soud se interpretací § 104a soudního řádu správního ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, a