I.ÚS 2958/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2958/14 ze dne 20. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Poskiera, zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem se sídlem Praha 4 - Pankrác, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 1 Nt 12/2014, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 10. 6. 2014 č. j. OKFK-998-436/TČ-2012-251201, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 7. 2014 č. j. VZV 12/2014-347 a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 6. 2014 č. j. OKFK-998-461/TČ-2012-200221, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 79f zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, a s žádostí o přednostní projednání věci, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti 1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - zejména práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu zakotveného v čl. 4 odst. 1 Listiny, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, zásady presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny, práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. 2. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 7. 2014 č. j. VZV 12/2014-347 byla zamítnuta stížnost směřující proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 6. 2014 č. j. OKFK-998-461/TČ-2012-200221, kterým bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."), zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), b) a odst. 4 písm. a), b), c) tr. zák., a přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zák. Trestněprávní jednání obviněného stěžovatele mělo (v souhrnu řečeno) spočívat v tom, že tento se v rámci společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, působícího na území více států a zaměřeného na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, podílel na provozování činnosti platební instituce ve smyslu zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv věděl, že k takovému podnikání nemá příslušné povolení České národní banky, a zároveň si vědomě počínal tak, aby zastřel původ peněz získaných daňovou trestnou činností v souvislosti s obchodem se zbožím z Asie, případně aby zastření umožnil skutečným odesílatelům peněz, a ponechal si za své služby vysokou úplatu. 3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nezákonností a protiústavností usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel namítal nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí policejního orgánu. Tvrdil, že z něho nelze zjistit relevantní skutečnosti vedoucí k závěru o naplnění skutkových podstat stíhaných trestných činů. V tomto směru podrobil usnesení o zahájení trestního stíhání (a v návaznosti na něj rovněž rozhodnutí státního zástupce o podané stížnosti) výrazné kritice pro rozpor s ústavními principy. Vyslovil přesvědčení, že z popisu skutku v rámci výrokové části a v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání není možné dojít k zásadním závěrům nezbytným pro aplikaci postupu podle § 160 odst. 1 trestního řádu. 4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 1 Nt 12/2014 byla zamítnuta stížnost proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 10. 6. 2014 č. j. OKFK-998-436/TČ-2012-251201, jímž bylo podle § 79f trestního řádu v souvislosti s probíhajícím trestním řízením rozhodnuto o zajištění náhradní hodnoty ve formě peněžních prostředků (do výše 3 000 000 EUR, popř. ekvivalentu v jiných měnách) na bankovním účtu stěžovatele. 5. V ústavní stížnosti byla namítána nezákonnost a nelogičnost blokace soukromého bankovního účtu stěžovatele. Stěžovatel zdůraznil, že policejní orgán v dotčeném usnesení o zajištění náhradní hodnoty (peněžních prostředků na účtu) nedoložil původ zajištěných peněz. K zajištění by mohl policejní orgán podle názoru stěžovatele přistoupit toliko za předpokladu, pokud by přicházelo v úvahu prokázání, že předmětné finanční prostředky na blokovaném bankovním účtu byly získány za původně nelegální peněžní prostředky či věci, případně že měl stěžovatel podíl na zisku z nelegální činnosti, uskutečňoval konkrétní finanční operace nebo prováděl kroky směřující ke znemožnění zjištění původu jím nabytého majetku, a to vše kumulativně s faktem, bylo-li by možno očekávat uložení trestu propadnutí majetku podle § 66 tr. zák. Stěžovatel zároveň po Ústavním soudu požadoval, aby napadeným orgánům činným v trestním řízení přikázal obnovit stav před porušením stěžovatelových základních práv a svobod, a zakázal blokovat jeho majetek v dané trestní věci. Ústavní stížnost stěžovatel spojil rovněž s návrhem na zrušení ustanovení § 79f trestního řádu, neboť měl za to, že předmětná právní norma vede k omezení jeho vlastnického práva a k neoprávněnému ohrožení uspokojování životních potřeb stěžovatele i osob, o jejichž výživu a výchovu je ze zákona povinen pečovat. Žádal současně přednostní projednání věci Ústavním soudem. II. K zahájení trestního stíhání 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. 7. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v přípravném trestním řízení je ustálenou judikaturou považována zásadně za nepřípustnou, nebo přinejmenším za nežádoucí. Uplatnění nachází pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů veřejné moci vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci. Zdrženlivost v zásazích proti zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající v existenci libovůle v rozhodování [viz nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]; zároveň však zdůraznil, že mu nepřísluší rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jakkoli přezkoumávat po věcné stránce ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud je v těchto případech oprávněn zasáhnout jedině při odepření spravedlnosti, záležejícím v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy mj. pokud v něm byly rozhodovací důvody vyloženy obecným a povšechným způsobem, anebo nebylo-li řádně reagováno na námitky obviněného vznesené ve stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání. 8. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, z něhož je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, i zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněného je nutno označit stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v meritorním rozsudku (§ 120 odst. 2 trestního řádu). V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je pak nezbytné přesně uvést skutečnosti, jež jsou podkladem pro závěr o důvodnosti trestního stíhání obviněného. 9. Popis skutku podřazeného skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zák., zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), b) a odst. 4 písm. a), b), c) tr. zák., a přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zák., je v napadeném rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obsažen potud, jak ho lze z pohledu zákonných pož