I.ÚS 2967/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2967/14 ze dne 30. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Rychteckého, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 26 Cdo 1590/2014-573, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 16. 1. 2014 č. j. 54 Co 420/2013-518, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 2. 2013 č. j. 5 C 130/2006-477, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení a Zemědělského družstva Velký Beranov, se sídlem Velký Beranov 6, zastoupeného JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem, se sídlem Kamlerova 795, Říčany u Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel nejprve podal proti vedlejšímu účastníkovi v roce 2005 žalobu na zaplacení částky 215 558 Kč, což následně snížil na 50 000 Kč s tím, že jde o navýšení jeho majetkového podílu u vedlejšího účastníka v souvislosti s nevyužitím restituční rezervy s odůvodněním, že restituční rezerva, na niž vedlejší účastník vyčlenil částku 24 678 201 Kč, nebyla v plné míře využita k uspokojení restitučních nároků podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, takže by bylo namístě, aby byla tato částka připočtena k čistému jmění vedlejšího účastníka, čímž by se majetkový podíl stěžovatele přiměřeně zvýšil o 50 000 Kč. Tato žaloba byla nejprve zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 1. 2007 č. j. 5 C 130/2006-17, přičemž ovšem soud neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz transformačním projektem a znaleckým posudkem z oboru ekonomiky. Stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2008 č. j. 13 Co 170/2007-37. Následně ovšem Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 3010/08 ze dne 28. 7. 2009 (N 169/54 SbNU 161) tento zamítavý rozsudek krajského soudu zrušil z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, poté vázán právním názorem Ústavního soudu zrušil rozsudkem ze dne 3. 9. 2009 č. j. 13 Co 170/2007-59 rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, který o žalobě rozhodoval znovu. 2. Stěžovatel mezitím podáními z října a listopadu 2009 rozšířil tuto žalobu jednak o částku 200 000 Kč a úrok z prodlení vztahující se k navýšení jeho majetkového podílu, následně pak o další částku 220 000 Kč s úrokem z prodlení s tím, že jde o pohledávku jeho právní předchůdkyně paní Marie Rychtecké, která byla rovněž oprávněnou osobou podle zákona č. 42/1992 Sb. a postoupila stěžovateli svou pohledávku za vedlejším účastníkem smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 1993. Okresní soud tentokrát výše označeným rozsudkem ze dne 5. 2. 2013 vyhověl stěžovatelovým důkazním návrhům a vycházel i ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomie a na základě provedených zjištění uznal odůvodněnost stěžovatelova nároku a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 199 085 Kč. Zamítl ovšem jednak jeho žalobu na zaplacení úroku z prodlení, neboť teprve rozhodnutím soudu určujícím výši jeho povinnosti vznikla podle okresního soudu vedlejšímu účastníku povinnost k plnění. Zamítl také žalobu vycházející z pohledávky paní Marie Rychtecké. Okresní soud sice uznal, že stěžovatel je jejím právním nástupcem, ovšem výhradně na základě rozhodnutí soudu o nabytí veškerého majetku zůstavitelky v dědickém řízení, nikoli na základě zmatečné postupní smlouvy ze dne 4. 3. 1993, kterou byly postupovány pohledávky, které měl vedlejší účastník vůči ní, nikoli naopak. Samotnou částku vycházející z této pohledávky však stěžovateli nepřiznal z důvodu promlčení nároku, neboť stěžovatel žalobu na zaplacení částky 220 000 Kč podal teprve po uplynutí desetileté promlčecí lhůty zakotvené v § 13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. 3. Stěžovatel napadl uvedený rozsudek okresního soudu odvoláním, které Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě zamítl výše označeným rozsudkem ze dne 16. 1. 2014. Krajský soud se sice neztotožnil s důvody, pro které zamítl část stěžovatelovy žaloby okresní soud, neboť podle něj nedošlo k promlčení práva, které svědčilo původně paní Marii Rychtecké, shledal však jiné důvody pro její zamítnutí. Zmatečnou postupní smlouvu mezi paní Marií Rychteckou a stěžovatelem posoudil podle jejího obsahu a shledal, že jejím smyslem mělo být převést pohledávky, nikoli závazky paní Marie Rychtecké; ovšem smlouva je neplatná pro svou neurčitost, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba za neurčitou pokládat smlouvu, kterou jsou postupovány veškeré pohledávky postupníka a tyto pohledávky nejsou určeny osobou dlužníka a právním důvodem svého vzniku. Podle krajského soudu pak nebylo možno stěžovatele označit za právního nástupce paní Marie Rychtecké zemřelé dne 22. 6. 2005 ani na základě rozhodnutí v dědickém řízení. Tímto rozhodnutím je totiž usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 5. 2006 č. j. 31 D 628/2005-52, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které stěžovatel nabyl majetek uvedený v usnesení, zatímco ostatní dědicové se vzdávají svých zákonných podílů ve prospěch stěžovatele. Nárok na vypořádání zůstatku restituční rezervy tudíž nebyl předmětem dědické dohody a stěžovatel ho nemohl na základě tohoto vypořádání dědictví nabýt. Pro případ dodatečného projednání dědictví ohledně tohoto nároku na vyplacení podílu na nevyčerpaném zůstatku restituční rezervy by tak podle krajského soudu byli účastníky všichni pozůstalí, kteří vystupovali jako dědicové v dědickém řízení. Stěžovatele tak ohledně tohoto práva nebylo možno považovat za právního nástupce jeho babičky Marie Rychtecké, a neměl tedy aktivní legitimaci k podání žaloby na domožení se daného práva, tu by měli leda společně všichni v úvahu přicházející dědicové. 4. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal dovolání. Nejvyšší soud je odmítl výše označeným usnesením ze dne 25. 6. 2014, neboť trpělo ve smyslu § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat a které nebyly včas odstraněny. Stěžovatel totiž uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, jímž se pokusil zpochybnit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení neplatnosti postupní smlouvy. Okolnosti, které stěžovatel považoval za rozhodné pro odlišné posouzení právní otázky platnosti této smlouvy, totiž zjevně čerpal z listiny, kterou ovšem připojil až k dovolání a na níž byla zaznamenána postupní smlouva ze dne 4. 3. 1993 jiného obsahu, než tomu bylo v případě listiny, která byla coby postupní smlouva mezi týmiž účastníky z téhož data předložena okresnímu soudu. Jde tedy o skutkovou novotu, jež je dle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolacím řízení nepřípustná. Navíc závěry krajského soudu ohledně neplatnosti postupní smlouvy jsou ve skutečnosti v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále byla k dovolacímu přezkumu předložena otázka, zda je k žalobě o plnění z nevyčerpané restituční rezervy, z níž mělo být plněno právnímu předchůdci žalobce jako oprávněné osobě, aktivně legitimován žalobce, který je jediným dědicem svého právního předchůdce, avšak pohledávka z nevyčerpané restituční rezervy nebyla zahrnuta do dědického řízení z důvodu tehdejší nezjistitelnosti její výše. Na vyřešení takto postavené otázky ovšem rozhodnutí napadené dovoláním podle Nejvyššího soudu nespočívá. V takové situaci ovšem stěžovatel nemohl náležitě specifikovat, a ani nespecifikoval, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. K tomu Nejvyšší soud připomněl, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, který z tam uvedených důvodů považuje za splněný, přičemž k projednání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Z povahy věci ostatně vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho vylučuje, aby bylo současně naplněno kritérium jiné. Vylíčení tvrzených předpokladů přípustnosti dovolání proto není řádné, pokud je provedeno pouze volbou několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání, jako to zde učinil stěžovatel. 5. Stěžovatel nyní ústavní stížností napadá jednak výše označené usnesení Nejvyššího soudu, jednak rozsudky Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, a Okresního soudu v Jihl