I.ÚS 2971/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2971/14 ze dne 16. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Náměstí Republiky 2, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2013, č.j. 50 To 280/2013-861, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. 6 Tdo 510/2014-26, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost doručená Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2014 směřuje proti rozsudku Krajského soudu Plzni ze dne 22. 11. 2013, č.j. 50 To 280/2013-861, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. 6 Tdo 510/2014-26. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2013, č.j. 10 T 169/2008-786, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 176 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 trestního zákona a pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl podle § 250 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 49 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen také trest zákazu činnosti v trvání tří roků. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 11. 2013, č. j. 50 To 280/2013-861, podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2013, č. j. 10 T 169/2008-786, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným návodem k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona k § 176 odst. 1 trestního zákona a pomocí dle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona spáchanému ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy mu byl podle § 250 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město proti témuž rozsudku bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2014, č.j. 6 Tdo 510/2014-26, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžejní je dle jeho názoru právní posouzení jeho jednání jako notáře, tedy to, zda se může trestného činu dle § 176 trestního zákona dopustit ten, kdo je oprávněn listinu vydat, jedno, jestli listinu pozměnil nebo padělal. Právní názor obecných soudů ohledně právní kvalifikace je dle stěžovatele založen na extenzivním výkladu a nepřípustné analogii. Stěžovatel namítá, že pokud byla notáři (případně jím pověřené osobě) zákonem svěřena pravomoc vyhotovit veřejnou listinu, předpokládá se správnost jím vyhotovených listin. V případě, že by vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu nebo by překročil svou pravomoc, nebo by nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci, vystavoval by se nebezpečí postihu za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, pokud by ho zákonodárce mezi veřejné činitele zařadil. Jestliže se však soudy shodly na tom, že notář není veřejným činitelem, nemůže podle mínění stěžovatele jednáním, uvedeným ve výroku rozsudku, naplňovat znaky skutkové podstaty nejen trestného činu dle § 158 trestního zákona, ale ani dle § 176 trestního zákona. V této souvislosti stěžovatel také odkazuje na text komentáře k trestnímu zákonu (Šámal, Půry, Rizman: Trestní zákon, komentář - díl II., 6. vydání, str. 1053): "za padělání se nepovažuje potvrzení nepravdivých skutečností veřejným činitelem, do jehož kompetence vydávání takových listin patří". Podle stěžovatele se navíc jedná o situaci, kterou již Nejvyšší soud v minulosti posoudil odchylně. Nejvyšší soud se však podle stěžovatele neřídil zásadou stejnosti a předvídatelnosti rozhodování a jeho rozhodnutí je proto nesprávné. Vedle toho namítá stěžovatel i nesprávnost skutkových zjištění, resp. nedostatek důkazů svědčících o jeho vině, což by při respektu k zásadě in dubio pro reo mělo samo o sobě vést ke zproštění obžaloby. V řízení byly dle stěžovatele provedeny důkazy svědčící v jeho prospěch (zejména výpověď stěžovatele a výpověď svědka D. K.), obecné soudy však těmto důkazům neuvěřily, což stěžovatel považuje za zřejmou nesprávnost v hodnocení důkazů. Dle názoru stěžovatele byly naprosto subjektivně pominuty důkazy svědčící v jeho prospěch, čímž bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Ústavní soud považuje za důležité upozornit na to, že argumenty obsažené v právě projednávané ústavní stížnosti jsou totožné s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil již ve své předchozí ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 3088/13). Ve věci ústavní stížnosti pod sp. zn. II. ÚS 3088/13 se také jednalo o problematiku pozměnění ověřovací doložky a možnost spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 trestního zákona notářem, avšak na jiném skutkovém základě. Ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 3088/13 byla Ústavním soudem odmítnuta. Na závěry obsažené v usnesení o odmítnutí je tak možno plně odkázat, když nelze očekávat, že by v nyní projednávaném případě posoudil Ústavní soud stejnou problematiku odlišně. V. Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy a opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení, zejména ty uplatněné v odvolání a dovolání. Ústavní stížností se stěžovatel, vedle snahy o změnu právního posouzení jeho jednání, snaží zpochybnit také provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Pravomoc Ústavního soudu je však založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (blíže viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1746/13 ze dne 8. 7. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud soud při svém rozhodování vyloží, o které důkazy svá skutko