I.ÚS 3001/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3001/07 ze dne 25. 8. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Zítkova 677/9, 412 01 Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22. 8. 2007, č. j. 1 Afs 45/2007-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „KS“) usnesením ze dne 1. 3. 2007, č.j. 15 Ca 42/2007-17, odmítl návrh J. K. (dále jen „stěžovatel“) proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „FŘ“) v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vedeného u KS pod sp. zn. 15 Ca 525/2002. KS v prvé řadě poukázal na to, že problematiku obnovy řízení ve správním soudnictví upravuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a nikoliv o. s. ř., na jehož ustanovení stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení nesprávně odkazoval. Obnova řízení je podle § 114 odst. 1 s. ř. s. přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí, tj. ve smyslu § 4 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) s. ř. s. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením návrh odmítne, jestliže je návrh podle tohoto zákona nepřípustný. KS z obsahu správního spisu vedeného před ním pod sp. zn. 15 Ca 525/2002 zjistil, což ostatně vyplývalo i z odůvodnění předmětného návrhu v souzené věci, že rozsudek KS ze dne 12. 11. 2003, č. j. 15 Ca 525/2002-46, byl vydán v řízení o žalobě proti rozhodnutí FŘ, tj. ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. KS proto konstatoval, že návrh na obnovu řízení není dle § 114 s. ř. s. přípustný, neboť citovaný rozsudek nebyl vydán v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. KS současně poznamenal, že tentýž názor o nepřípustnosti návrhu na obnovu řízení v řízeních o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů soud již vyslovil v usnesení ze dne 26. 4. 2004, č. j. 15 Ca 75/2004-6, který posléze shledal správným i Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 8. 9. 2005, č. j. 2 As 51/2004-42. NSS napadeným rozsudkem ze dne 22. 8. 2007, č. j. 1 Afs 45/2007-69, kasační stížnost zamítl. NSS uvedl, že kasační stížnost byla podána z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu na obnovu řízení; podstatná úprava pro souzenou věc je obsažena v ustanovení § 114 s. ř. s., jež pozitivně i negativně vypočítává taxativním způsobem, ve kterých věcech lze návrh na obnovu podat, tj. upravuje přípustnost návrhu. Ve správním soudnictví je tak podle citovaného ustanovení obnova řízení přípustná jen proti rozhodnutí vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. NSS proto konstatoval, že KS postupoval správně, pokud návrh na obnovu řízení odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 114 odst. 1 s. ř. s. jako nepřípustný, neboť z posledně zmiňovaného ustanovení a contrario vyplývá, že obnova řízení není přípustná proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. NSS v dané souvislosti dodal, že ve správním soudnictví nelze vzhledem ke vzájemné autonomii civilního a správního soudnictví aplikovat ustanovení o.s.ř. o přípustnosti žaloby na obnovu řízení; ostatně § 64 s. ř. s. předpokládá přiměřenou aplikaci pouze části prvé a třetí o. s. ř. NSS poukázal na nesprávnost stěžovatelova tvrzení v kasační stížnosti, že návrh na obnovu řízení podal podle § 114 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy proto, aby ho soud ochránil před neoprávněným zásahem správního orgánu, spočívajícím ve stanovení daně v nesprávné výši a na základě vadného daňového řízení; NSS v dané souvislosti uvedl, že v nejobecnějším smyslu je samozřejmě možné jakýkoliv úkon orgánu veřejné moci, způsobilý intervenovat do subjektivních práv právnických a fyzických osob, a tedy i rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., označit za „zásah“; „nicméně pro účely správního soudnictví je nutno vycházet ze soudního řádu správního, jenž v rámci soudní ochrany poskytované veřejným subjektivním právům jednotlivců při působení veřejné správy, pojem zásahu ve výše zmíněném nejširším smyslu člení a pro takto druhově vyčleněné podmnožiny stanoví [v této souvislosti lze zejména rozlišovat mezi: 1. rozhodnutím správního orgánu dle § 65 odst. 1 s. ř. s., 2. nečinností správního orgánu (§ 79 odst. 1 s. ř. s.), a 3. nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s.)] jednotlivé typy řízení“. NSS dále s odkazem na legální definici zásahu dle § 82 s.ř.s., podle níž „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím atd. …“, prohlásil, že pod pojmem zásah se rozumí „obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují …“ NSS dále zdůraznil, že sám stěžovatel tvrdil, že neoprávněným zásahem bylo stanovení daně v nesprávné výši; v takovém případě však daňový subjekt může být zkrácen na svých právech až poté, co daň byla vyměřena, tedy pouze rozhodnutím správce daně. Ochrana proti zkrácení veřejných subjektivních práv rozhodnutím správního orgánu je ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. poskytována v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (§ 65 a násl. s. ř. s.). NSS dále poznamenal, že byť taková rozhodnutí stěžovatel mohl považovat za citelný „zásah“ do svého života, nejsou nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Dodal, že stěžovatel v žádném z jím již dříve podaných prostředků nápravy (Poznámka: kasační stížnost v již zmíněné věci vedené před KS pod sp. zn. 15 Ca 525/2002, kterou NSS zamítl rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Afs 23/2002-82, a ústavní stížnost, jež směřovala proti oběma citovaným rozsudkům, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 516/05) nepoukazoval na vadu řízení před soudem, spočívající v aplikaci ustanovení o řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu namísto ustanovení o řízení o ochraně před zásahem správního orgánu; NSS dále prohlásil, že z uvedených podání, jakož i z původní žaloby samé je zcela zřejmé, že stěžovatel brojil proti rozhodnutím správního orgánu a byl s následným postupem zcela srozuměn. To vše svědčí o účelovosti jeho tvrzení v nyní podané kasační stížnosti. NSS zdůraznil, že KS, který dospěl ke správnému závěru o nepřípustnosti návrhu a tedy o neexistenci neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, musel návrh odmítnout (Poznámka: a dále se již jeho obsahem nezabývat). NSS konečně uvedl, že stěžovatelem namítané průtahy v řízení nemají z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí relevanci. Není totiž možné zrušit vydané rozhodnutí soudu pouze z důvodů namítaných průtahů, neboť takový postup by odporoval samotné logice takto namítané protizákonnosti; k tomu vyslovil již Ústavní soud, že „námitka průtahů v řízení, které již bylo pravomocně ukončeno, nezakládá sama o sobě porušení čl. 38 odst. 2 Listiny“ (srov. sp. zn. IV. ÚS 379/01 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 24. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 2002, str 272-273) a dodal, že důvodnost takové argumentace má navíc dle Ústavního soudu za následek kasaci napadeného rozhodnutí „pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv“ (srov. sp. zn. III. ÚS 355/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 9. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998, str. 445). II. Stěžovatel ústavní stížností (ze dne 21. 11. 2007, doplněnou podáním ze dne 23. 11. 2007 a ze dne 23. 5. 2008) napadl, s tvrzeným porušením práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a porušení čl. 11 odst. 5 (podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona) Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), (pouze) v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“). Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že požádal o obnovu soudního řízení proto, že po ukončení soudního řízení (ve věci sp. zn. 15 Ca 525/2002) vyšly najevo nové skutečnosti; napadený rozsudek NSS „je v podstatě zmatečný“, neboť NSS se zabýval účely trestního řízení a nikoliv vadami soudního řízení ve správním soudnictví při projednávání věci pod sp. zn. 15 Ca 525/2002 a 15 Ca 47/2007, zejména se „nezabýval prokázanými vadami daňových řízení“. Stěžovatel zdůrazňuje, že § 114 odst. 1 písm. a) s. ř. s. výslovně připouští obnovu řízení ve správním soudnictví, a to v řízení o ochraně před zásahem spr