I.ÚS 3007/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3007/24 ze dne 30. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sloupského, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, sídlem Pražská 255/41, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2806/2022-466 ze dne 29. 8. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 320/2021-438 ze dne 29. 3. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní korporace GasNet, s. r. o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, zastoupené Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou, sídlem Benediktská 690/7, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní soud v nyní projednávané věci řešil, zda Nejvyšší soud ústavně souladně odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné z důvodu, že nezpochybnil hodnocení všech právních otázek, na základě kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatel se žalobou u civilních soudů domáhal proti vedlejší účastnici určení vlastnického práva k vysokotlaké plynovodní přípojce vedoucí k bývalému cukrovaru Drahanovice. Stěžovatel měl uvedenou přípojku nabýt na základě kupní smlouvy, kterou v listopadu 2003 uzavřel se správcem konkursní podstaty obchodní korporace Cukrovar Drahanovice a. s. 3. Okresní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 21 C 210/2018-374 ze dne 23. 6. 2021 stěžovatelovu žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí potvrdil (ústavní stížností napadeným rozsudkem). Soudy dospěly k následujícím závěrům: Stěžovatel nemohl nabýt spornou přípojku kupní smlouvou, kterou jako kupující uzavřel se správcem konkursní podstaty, a to ze dvou důvodů: Zaprvé, přípojka nebyla v rozsahu požadovaného určení sepsána v soupisu konkursní podstaty úpadce Cukrovar Drahanovice, a. s.; položka 125 soupisu konkursní podstaty totiž nebyla dostatečně určitá. Kupní smlouva, kterou správce zpeněžil majetek, aniž jej řádně sepsal, proto je absolutně (částečně) neplatná podle § 39 "starého" občanského zákoníku (viz bod 8 napadeného rozsudku). Zadruhé, ani samotná kupní smlouva z listopadu 2003 nebyla natolik určitá - co do označení přípojky jako předmětu koupě -, aby bylo možné uzavřít, že se převáděl předmět sporu. Kupní smlouva tedy byla stižena rovněž dalším důvodem neplatnosti pro neurčitost podle § 37 odst. 1 o. z. Plynovodní přípojka byla od počátku majetkem státu a právo hospodaření k ní vykonával od uvedení do provozu plynárenský podnik. Mohlo-li být něco privatizováno a (následně) pojato do soupisu konkursní podstaty úpadce, pak pouze část přípojky v areálu cukrovaru, jejíž správa nepřešla na plynárenský podnik. Podle zápisu o předání z června 1983 zůstala v majetku právního předchůdce úpadce pouze část plynovodní přípojky (v délce 12 metrů). Podle tohoto zápisu činila pořizovací cena plynovodní přípojky 4 830 782 Kčs, zatímco v soupisu konkursní podstaty úpadce i v přehledu základních prostředků stavby se hovoří o pořizovací hodnotě 1 625 011 Kč. Stěžovatelka rovněž netvrdila žádnou právně významnou skutečnost, na jejímž základě by mohla být převedena správa (respektive práva hospodaření) k plynovodní přípojce z plynárenského podniku na právní předchůdce pozdějšího úpadce. Plynovodní přípojku stěžovatel nemohl ani vydržet, jelikož držbu nevykonával. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesení dovolání stěžovatele ve věci samé odmítl jako nepřípustné; své rozhodnutí odůvodnil následovně: Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu přípustné, nebylo-li řešení některé z těchto otázek dovoláním řádně zpochybněno. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Rozhodnutí civilních soudů ve věci stěžovatele spočívala nejen na závěru o částečné (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitost podle § 37 odst. 1 o. z., nýbrž i na závěru o částečné (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 o. z. pro absenci soupisu [jelikož správce konkursní podstaty úpadce kupní smlouvou zpeněžoval majetek, který do konkursní podstaty (řádně) nesepsal, a tedy s ním nemohl ani nakládat (zpeněžit jej)]. Závěr o částečné (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy pro absenci soupisu podle § 39 o. z., který obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby, dovolání stěžovatele argumentačně nezpochybňuje. Polemiku s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněným pod číslem 19/2006 Sb. ("R 19/2006"), stěžovatel v dovolání vedl jen co do argumentace k určitosti kupní smlouvy. Dovolání proto není přípustné jako celek, bez ohledu na to, zda by případně byl dán důvod je připustit pro přezkoumání závěru o neurčitosti kupní smlouvy podle § 37 odst. 1 o. z. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho základní právo na soudní ochranu, protože formalisticky odmítl jeho dovolání. Stěžovatel v dovolání zpochybnil oba nosné závěry rozsudku odvolacího soudu a přímo brojil proti závěru odvolacího soudu, že přípojka byla v seznamu majetku konkursní podstaty označena neurčitě, tj. zpochybnil rovněž tvrzenou absolutní neplatnost kupní smlouvy pro absenci řádného soupisu ve smyslu § 39 o. z. 6. Nejvyšší soud podle stěžovatele dále porušil jeho základní právo na ochranu vlastnictví. Svým postupem Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se zásadou právní jistoty, neboť zpochybnil důvěru stěžovatele ve správnost aktů státních orgánů - privatizačních projektů, postupu konkursního soudu a správce konkursní podstaty. Dospěly-li soudy po mnoha letech k závěru, že je kupní smlouva neplatná, jde o projev svévole. Bylo na příslušném konkursním soudu, aby správce vedl k opravě soupisu i příslušných smluv. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika 7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení i vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Soudce zpravodaj k vyjádření z důvodu hospodárnosti řízení nevyzval odvolací soud. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti formálně brojil rovněž proti "obsahově navazujícímu" rozsudku odvolacího soudu, v návrhu věcnou argumentaci přímo vůči uvedenému rozhodnutí neuplatnil. 8. Podle Nejvyššího soudu je ústavní stížnost stěžovatele zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se v dovolání argumentačně nevyjádřil k požadovaným náležitostem soupisu majetku konkursní podstaty. Stěžovatelova argumentace směšovala identifikaci příslušné položky v soupisu konkursní podstaty s označením v privatizačním projektu a v kupní smlouvě (tedy s dokumenty, které z pohledů závěrů R 19/2006 význam nemají); stejná nebo jiná identifikace příslušné položky v privatizačním projektu nemá žádný význam pro odpověď na otázku, jak byla položka následně sepsána do konkursní podstaty a vady soupisu nezhojí skutečnost, že stejné vady obsahuje následná kupní smlouva. 9. Podle vedlejší účastnice Nejvyšší soud stěžovatelova základní práva neporušil. Stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to ve vztahu k žádnému nosnému závěru odvolacího soudu. Stěžovatel měl řádně poukázat na oba stěžejní závěry, tj. na závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitost vymezení přípojky (§ 37 odst. 1 o. z.) i na závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem z důvodu nesepsání přípojky do konkursní podstaty úpadce (§ 39 o. z.); ve vztahu k těmto otázkám měl přímo odkázat na konkrétní judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, což neučinil. Vůči důvodu neplatnosti pro absenci soupisu (§ 39 o. z.) stěžovatel sice označil judikaturu Nejvyššího soudu, avšak odvolací soud s nimi v rozporu nerozhodl. Stěžovatelova následná argumentace v dovolání směřuje pouze k neurčitosti vymezení předmětu koupě v kupní smlouvě ve smyslu § 37 odst. 1 o. z.; jakkoliv nezpochybnil právní závěr ohledně absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu absence soupisu. Vedlejší účastnice konečně navrhla, aby Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit jí náklady ří