I.ÚS 3009/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3009/08 ze dne 2. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.9.2008, sp. zn. 4 Tz 59/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele, tak, že pravomocným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 19. 1. 2004, č. j. Zn 2257/2003-29, byl porušen zákon v § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch podezřelého stěžovatele. Porušení zákona spočívalo konkrétně v následujícím. A. P. podala dne 8. 12. 2003 trestní oznámení pro trestný čin krádeže, který měl spáchat stěžovatel odcizením peněz v různých měnách v hotovosti. V protokolu o trestním oznámení uvedla, že JUDr. K. zajistil 1.465.000,- Kč, 6.000,-CHF a 400,- €. P. tuto hotovost vnesla do bytu stěžovatele, přičemž fyzicky ji přinesla ve své tašce její společnice I. K., která šla do bytu s ní. Stěžovatel se zmocnil peněz tím, že je vzal ze stolu, na němž po jejich přepočítání ležely a řekl, že do projektu (obchodní spolupráce s A. P. a I. K.) nejde a peníze zabavuje. Stěžovatel v rámci postupu před zahájením trestního stíhání vydal dne 9. 12. 2003 dobrovolně podle § 78 odst. 1 tr. ř. policejnímu orgánu v protokolu o vydání věci specifikované bankovky v hodnotě 1.415.000,- Kč, 6.000,- CHF a 400,- €. Dne 11. 12. 2003 požádala A. P. policejní orgán o vrácení předmětné finanční hotovosti. Dne 5. 1. 2004 vydal policejní orgán usnesení, v němž rozhodl, že vrací A. P. tam specifikované bankovky v celkové hodnotě 1.415.000,- Kč, 6.000,- CHF a 400,- €, neboť není pochyb, že jsou jejím majetkem. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení o vrácení věci dne 9. 1. 2004 stížnost, v níž mj. navrhl, aby předmětné usnesení bylo zrušeno a požádal o vrácení daných finančních prostředků, neboť jsou jeho výhradním vlastnictvím. Dne 19. 1. 2004 vydala státní zástupkyně OSZ v Písku usnesení č. j. Zn 2257/2003-29, jímž zamítla stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Dne 26. 1. 2004 pak byly předmětné finanční prostředky předány policií A. P. Nejvyšší soud dovodil, že na věc (představovanou citovanou finanční částkou) uplatňovaly nárok dvě osoby, přičemž obě svůj nárok podepřely argumenty vykládajícími jejich tvrzený vlastnický titul. To za situace, kdy právě legálnost či nelegálnost jednání stěžovatele při přechodu či převedení peněz do jeho dispozice v té době ještě nebyla dostatečně vyjasněna. Též bylo nutno přihlédnout k tomu, že předmětná finanční hotovost, jež byla policii stěžovatelem vydána, nepředstavovala nijak nepodstatnou hodnotu, nýbrž právě naopak. Proto bylo třeba posuzovat i možnost vzniku neodčinitelných následků jejím vydáním za situace, kdy vlastnictví věci nebylo najisto postaveno. Za daného stavu bylo namístě učinit naopak rozhodnutí o uložení věci do úschovy spolu s upozorněním, aby byl tvrzený nárok oběma osobami uplatněn v řízení ve věcech občanskoprávních, tj. postupovat v souladu se zákonem. Nejvyšší soud tedy shledal postup policejních orgánů nesprávným. Dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná. Nejvyšší soud se však nejdříve zabýval tím, že napadené usnesení Okresního státního zastupitelství v Písku bylo vydáno před zahájením trestního stíhání stěžovatele, tedy ve fázi řízení, kdy byl z pohledu trestního řádu podezřelým. Podle § 267 odst. 1 vely druhé tr. ř. je sice ministr spravedlnosti povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch či neprospěch obviněného, ale to neznamená, a existující soudní praxe to potvrzuje, že není vyloučeno podat tuto stížnost ve prospěch i jiných stran řízení, např. poškozeného, zúčastněné osoby, ale i obhájce apod. Podle § 12 odst. 7 tr. ř. pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený. Dle Nejvyššího soudu však z žádného ustanovení trestního řádu nelze dovodit, že obviněným je třeba rozumět též podezřelého. Nejvyšší soud - oproti názoru ministra spravedlnosti - zastává odlišný názor ohledně procesních důsledků stížnosti pro porušení zákona ve vztahu ke stádiu trestního řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Právo na stížnost pro porušení zákona není garantováno Ústavou ani Listinou či mezinárodněprávními dokumenty týkajícími se této oblasti. Nejvyšší soud se proto ve svém rozhodnutí omezil toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Stěžovatel byl však v době, kdy bylo vydáno napadené usnesení státní zástupkyně, v postavení osoby podezřelé a nikoli obviněným ve smyslu trestního řádu. Stěžovatel namítá proti napadenému rozsudku, že z § 266 tr. ř. je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona (SPZ) je možno podat proti pravomocnému rozhodnutí státního zástupce, kterým byl porušen zákon. To platí i v jeho případě, kdy Nejvyšší soud svým rozhodnutím potvrdil oprávněnost podané SPZ, neboť zákon jednoznačně porušen byl, a to na jeho úkor. Pokud však Nejvyšší soud může tuto skutečnost pouze deklarovat bez pravomoci toto vadné rozhodnutí zrušil, pak mimořádný opravný prostředek (stížnost pro porušení zákona) je ve vztahu k podezřelému bezobsažný, "neboť podezřelý takto zůstává de facto jediným účastníkem trestního řízení, kde užití tohoto mimořádného opravného prostředku v jeho prospěch není přípustné". Stěžovatel se ztotožňuje s názorem ministra spravedlnosti, že tento výklad zákona ve svém důsledku zakládá neodůvodněnou nerovnost v přístupu k ochraně práv na základě mimořádného opravného prostředku. II. 1) Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je však vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V prvé řadě zkoumal tedy tuto otázku. 2) Z podstaty dané věci plyne, že se stěžovatel chce domoci peněžních prostředků, které vydal policejnímu orgánu na počátku trestního řízení; tyto peněžní prostředky byly později policejním orgánem vydány jiné osobě, ačkoliv další postup měl být takový, jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku (tj. uložení do úschovy). Zde je třeba předeslat, že se stěžovatel nejdříve domáhal (neúspěšně) po státu zaplacení náhrady škody údajně mu způsobené porušením zákona ve smyslu shora citovaném; ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v tomto řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb.") však byla Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. III. ÚS 541/2008 odmítnuta. V usnesení sp. zn. III. ÚS 541/2008 přitom Ústavní soud vyslovil, že "Racionální základnu má rovněž úvaha soudu prvního stupně, že odpovědnost (státu) za škodu přichází v úvahu až subsidiárně, resp. poté, co se stane nemožným vypořádání primárního (ať již závazkového či deliktního) vztahu dotčených soukromých subjektů; teprve pak lze totiž uvažovat o tom, že "škoda" byla ustavena." Tím zjevně reagoval na názor vyslovený v uvedeném řízení v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8.11.2006 sp. zn. 14 C 178/2006), dle kterého "...§ 80 odst. 1 trestního řádu. Orgán činný v trestním řízení totiž zkoumá pouze naplnění podmínek pro jeden z uvedených postupů, aniž by zkoumal otázku, zda je tato (či jiná osoba) vlastníkem vrácené věci, neboť rozhodnutím podle § 80 odst. 1 trestního řádu není řešena otázka vlastnického práva k věci, i po takto vydaném rozhodnutí se jiná osoba může domáhat vydání věci v řízení ve věcech občanskoprávních (k tomuto závěru srovnej rozh. pod č. 2/1970 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 224/2001)... takto vydané rozhodnutí o vrácení věci nelze považovat za nezákonné ... tímto (procesním) rozhodnutím nebylo konstituováno ani vlastnické právo A. P., které byla věc vrácena, ani jím nebylo popřeno vlastnické pr