I.ÚS 301/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 301/04 ze dne 4. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Z. B., t.č., zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem v Plzni, Malá ulice č. 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12.2.2004, sp.zn. 10 To 179/03, takto: Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24.10.2003, sp.zn. 5 T 8/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen podle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona trest vyhoštění z území ČR na dobu 5 roků. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12.2.2004, sp.zn. 10 To 179/03, jako neodůvodněné zamítl. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odůvodnění rozsudku je prý neurčité a nekonkrétní. Popis skutku je doslova opsán z obžaloby, neopírá se o konkrétní skutečnosti, které by jednoznačně stanovily vinu stěžovatele tak, jak to vyžaduje trestní řád. Je z něho zřejmé, že byl vykonstruován na základě nepřímých důkazů, mnohdy i na základě nereálných úvah soudu. Každý skutek, v němž je spatřován trestný čin, však musí být popsán tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným a musí v něm být uvedeny takové skutečnosti týkající se místa, času, způsobu atd. jeho spáchání, které takový skutek dostatečně konkretizují. Tento zákonný požadavek dodržen nebyl. Stěžovatel v přípravném řízení nevypovídal, vypovídal až při hlavním líčení dne 9.6.2003; jakoukoliv souvislost s údajným obchodem s drogami popřel a uvedl skutečnosti, které jeho tvrzení podporují. Krajský soud se zabýval procesem, který probíhal ve Spolkové republice Německo a v němž byl odsouzen M. H-, v jehož autě našla policie drogu - extázi; sám soud však uvedl, že otázkou zůstalo, zda a jakým způsobem se na této trestné činnosti podílel stěžovatel. Krajský soud se nezabýval tím, jaký původ měla mít droga, kterou měl stěžovatel předat k dovozu do SRN. H. v jeho trestní věci odmítl vypovídat. Ačkoliv byl stěžovatel Policií ČR cca půl roku odposloucháván a sledován, nebyly v rozsudku popsány okolnosti převozu drog do SRN apod. Soud v odůvodnění rozsudku "použil obecné konstatování", nevypořádal se však s tím, kde, kdy a od koho si měl stěžovatel drogu opatřit. Při odposleších nebyly zjištěny údaje, které by nasvědčovaly jakékoliv organizaci obchodu s drogami. Krajský soud dále nesprávně posuzoval jako nevěrohodné výpovědi svědků P. Š. a B. H., kteří vypovídali v souladu s výpovědí stěžovatele. Jeho vinu dovodil soud pouze z jednoho nepřímého důkazu, kterým byly záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu. Technická kvalita těchto záznamů je však velmi špatná a nebylo možné ani posoudit, zda přepis odposlechu odpovídá skutečně jeho záznamu. Stěžovatel v této souvislosti kritizoval, že soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování, které by spočívalo ve vypracování znaleckého posudku z oboru foniatrie k provedení hlasové analýzy některých hovorů, aby byla zodpovězena otázka, kdo skutečně použil mobilní telefon a hovořil s německy mluvícím mužem. Pochybení soud vidí stěžovatel i v tom, že soud netrval na "ustanovení a ztotožnění" osoby jménem L., která by se mohla k věci kvalifikovaně vyjádřit; je totiž pravděpodobná možnost, že Leo, spolu s osobou K. F. (viz telefonát s německy mluvícím mužem), vystupovali jako agenti policie - provokatéři, leč touto možností se soudy nezabývaly. Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů nezjistily bez důvodných pochybností skutkový stav tak, jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. řádu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 T 8/2002, vedený u Krajského soudu v Plzni. Zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 10. 2003, čj. 5 T 8/2002-1384, uznal stěžovatele spolu s J. S. vinným, že v přesně nezjištěný den předcházející dni 18.4.2002 si neoprávněně opatřili ze zdroje, který se nepodařilo ustanovit, 8.280 kusů tablet drogy extáze s motivem "delfín", kterou dne 18.4.2002 předali ve vědomé a chtěné spolupráci po předchozí dohodě s blíže neustanovenou osobou vystupující jako "L." v Plzni M. H. s úkolem tuto látku dopravit do Würzburgu ve Spolkové republice Německo a předat ji osobě vystupující pod jménem K. F., přičemž při kontrole policejní hlídkou dne 18.4.2002 došlo u M. H. k zajištění této zásilky. Tím spáchali trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků ve věznici s ostrahou. Zároveň podle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona byl stěžovateli uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 roků. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatel v celém přípravném řízení odmítl k věci opakovaně vypovídat. Vypovídat započal až u hlavního líčení dne 9.6.2003, kdy uvedl, že osobu jménem Leo zná, jednal s ním však prý o prodeji laptopů a hodinek. Obžalovaný S. během celého řízení nevypovídal. Soud vycházel při svém rozhodování z důkazů poskytnutých na základě dožádání orgány činnými v trestním řízení Spolkové republiky Německo, z protokolů o odposleších telekomunikačních zařízení v rámci odposlechových akcí Z. a J.; jedno ze sledovaných čísel užíval v inkriminované době stěžovatel. Stěžovatel tuto skutečnost nepopřel a v rámci své obhajoby vysvětloval obsah hovorů z inkriminovaného čísla. V době od 17.4. do 19.4.2002 došlo k řadě hovorů mezi obžalovanými navzájem, stěžovatelem a osobou zvanou L., jakož i mezi obžalovaným S. a dalšími osobami. Z těchto hovorů a ze zpráv SMS lze prý spolehlivě dovodit, že měly přímou souvislost s transportem extáze do SRN M. H.. Dále soud vyslechl svědkyni P. Š., družku stěžovatele, jejíž výpověď se zcela shodovala s výpovědí stěžovatele. Svědkyně popsala všechny události s časovou přesností téměř na hodiny, uváděla přesná jména osob a místa, kde se stěžovatel pohyboval. Soud hodnotil její výpověď jako účelovou, snažící se otevřeným způsobem potvrdit obhajobu stěžovatele. Obdobné závěry učinil soud i u svědka B. H. Výpověď obou svědků pak vyvrací jiný důkaz, kterým je odposlech telefonického hovoru ze dne 18.4.2002. Ve věci byly provedeny i další důkazy (svědecké výpovědi, chemicko-toxikologický posudek, znalecký posudek z oboru psychiatrie na osobu stěžovatele). Další návrhy na důkazy ze strany stěžovatele byly zamítnuty, neboť podle názoru soudu byly z větší části neproveditelné a nadbytečné což soud podrobněji odůvodnil. Pokud pak obhájce označil celou akci za nepodařenou policejní provokaci, na kterou "skočil" pouze M. H., soudu není jasné, proč by se policejní agent cizího státu v rámci provokace angažoval v prodeji několika laptopů v ČR, neboť právě stěžovatel tvrdil, že se jeho obchody týkaly jen laptopů, tedy legálního zboží. Rozsudek napadli oba obžalovaní odvoláním. Stěžovatel zdůraznil, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by se dopustil skutku, za který byl odsouzen. Pokud jde o obsah soudem k důkazu provedených telefonních hovorů, mají sice časovou a obsahovou návaznost na objektivně zjištěný vývoz drogy M. H. do SRN, ale lze jej interpretovat i tak, že šlo o obchod s laptopy a hodinkami, nikoliv o obchod s drogou. Stěžovatel dále namítal, že nebyly akceptovány jeho návrhy na doplnění dokazování. Obhajoba získala od německého advokáta důležité poznatky nasvědčující tomu, že osoba "L." je agentem provokatérem policie SRN. Pokud by se tato informace potvrdila, mělo by to vliv na výrok o vině stěžovatele. Stěžovatel dále poukázal na to, že neexistuje žádný přímý důkaz, že by byl předal drogu dne 18.4.2002 M. Hi. Odvoláním byl napaden i výrok o trestu a to především o trestu vyhoštění. Soud podle stěžovatele nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel žije v družském poměru druha s P. Š. po dobu nejméně 10 let a má s ní dítě - syna, který s nimi žije ve společné domácnosti. Stěžovatel tedy má na území ČR sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na slučování rodin a se zájmem dítěte. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12.2.2004, sp.zn. 10 To 179/03, odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že pro výrok o vině si Krajský soud v Plzni opatřil dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Ta pak správně vyhodnotil a posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se zabýval odvolacími námitkami a k nim uve