I.ÚS 3010/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3010/24 ze dne 19. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudců Jana Wintra a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti společnosti X, zastoupené advokátem Rudolfem Pastorákem, sídlem Husitská 366/64, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1312/2023-436 ze dne 27. srpna 2024, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 287/2022-400 ze dne 15. prosince 2022 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 11 C 92/2019-366 ze dne 28. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a statutárního města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného advokátem Petrem Ritterem, sídlem Riegrova 12, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít nepřiznáním náhrady za to, že změnou územního plánu se její pozemky staly nezastavitelné. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 11 C 92/2019, stěžovatelka se po statutárním městu Olomouci (vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti) domáhala zaplacení 11 040 000 Kč s příslušenstvím s tím, že je vlastníkem pozemků, které se v důsledku změn územního plánu provedených vedlejším účastníkem staly nezastavitelné, aniž by za to stěžovatelka dostala náhradu podle § 102 stavebního zákona z roku 2006 (zde a dále ve znění zákona č. 350/2012 Sb.). V tom stěžovatelka spatřovala nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). 3. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že vedlejší účastník není pasivně legitimován. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci prvostupňové rozhodnutí potvrdil se závěrem, že se vedlejší účastník nesprávného úředního postupu nedopustil. Rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 3918/2020-223 ze dne 12. 5. 2021 zrušil, neboť soudy nejsou vázány právní kvalifikací nároku uplatněnou žalobcem, a měly se tak zabývat tím, zda uplatněný nárok na peněžité plnění lze posoudit i podle jiných ustanovení, konkrétně podle § 102 odst. 2 stavebního zákona a případně přímou aplikací čl. 11 odst. 4 Listiny. Po vrácení věci krajský soud prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Okresní soud následně napadeným rozsudkem žalobu znovu zamítl. Jak uvedl, stěžovatelka učinila předmětem řízení nárok na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku změny funkčního vymezení pozemků, které kvalifikovala rozdílem mezi obvyklou cenou pozemků za předpokladu, že se nacházejí v zastavitelné ploše, a jejich obvyklou cenou za předpokladu, že se v zastavitelné ploše nenacházejí. Nepožadovala tedy nahrazení konkrétních prokazatelných nákladů vynaložených na přípravu výstavby ve smyslu § 102 odst. 2 stavebního zákona, nýbrž kompenzaci za samotné snížení ceny pozemků v důsledku změny jejího funkčního využití, která je potenciálně odškodnitelná přímou aplikací čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona. Podle okresního soudu nicméně uplynula lhůta podle § 102 odst. 3 stavebního zákona, což by již samo o sobě stačilo k zamítnutí žaloby, z okolností věci navíc nelze dovozovat existenci zásahu do vlastnického práva stěžovatelky v intenzitě vyžadující přiznání náhrady přímou aplikací Listiny. 5. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Neztotožnil se se závěrem okresního soudu, že žalobě nelze vyhovět již pro uplynutí lhůty normované v § 102 odst. 3 stavebního zákona, konstatoval nicméně, že přiznání nároku přímou aplikací Listiny není namístě, jelikož nedošlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, jenž by přesahoval "spravedlivou míru". 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl. Namítané procesní vady podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání nezakládají, na otázce běhu lhůty podle § 102 odst. 3 stavebního zákona rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo a při řešení otázky, zda šlo o případ kvalifikovaného omezení vlastnického práva, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že pozemky koupila v roce 2007 za 11 771 200 Kč, přičemž šlo o pozemky stavební, na které již bylo vydáno územní rozhodnutí a stavební povolení. Dne 13. 2. 2012 podala žádost o vydání stavebního povolení na stavbu "Dům italského nábytku", následně ji ale na doporučení stavebního úřadu vzala dne 17. 5. 2013 zpět, aby ji mohla podat znovu s novou projektovou dokumentací. Ovšem v důsledku zpětvzetí původní žádosti pozbylo dosavadní územní rozhodnutí platnosti a nové se již stěžovatelce nepodařilo získat, jelikož v mezidobí byla schválena územní studie, která počítala v rámci protipovodňové ochrany města s vybudováním hrázděného poldru na pozemcích stěžovatelky, a stěžovatelce se tak již nepodařilo získat souhlasné závazné stanovisko vodoprávního úřadu. Stěžovatelka s vedlejším účastníkem jednala o odkoupení pozemků, vedlejší účastník je ale údajně nechtěl odkoupit za tržní cenu, a tak přijal změnu územního plánu, v důsledku čehož tržní cena pozemků klesla z 14 700 000 Kč na 2 975 000 Kč, a nabídl odkup pozemků za zbytkovou cenu. S tím stěžovatelka nesouhlasila, a tak se domáhala náhrady ve výši rozdílu mezi cenou pozemků před a po změně územního plánu. 8. Po rekapitulaci průběhu řízení před soudy se stěžovatelka podrobně věnuje výkladu § 102 odst. 3 stavebního zákona a aplikaci v tomto ustanovení uvedené lhůty, kterou shledává neústavní. Vedle toho stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že zásah do jejího vlastnického práva nepřekročil spravedlivou míru. Na koupi pozemků si vzala úvěr 8 000 000 Kč a jen na úrocích zaplatila přes 3 miliony. Pozemek tak byl v době změny územního plánu zatížen zástavou a kvůli poklesu tržní ceny zástavní věřitel dluh zesplatnil. Způsobený stres se projevil na zdravotním stavu jednatele stěžovatelky, který následně prodělal srdeční problémy i mozkovou mrtvici a skončil s invaliditou II. stupně. Přesto soudy shledaly, že je spravedlivé, aby on a jeho manželka (společnice stěžovatelky) snášeli majetkovou újmu v řádu milionů korun v zájmu vlastníků sousedních nemovitostí, kteří z omezení vlastnického práva stěžovatelky profitují. K soudy zdůrazňované skutečnosti, že od koupi pozemků se na nich neuskutečnila žádná stavba, stěžovatelka opakuje, že se dopustila chyby na doporučení stavebního úřadu, která vedla k tomu, že stavební povolení v roce 2013 pozbylo platnosti. Sice podala neprodleně novou žádost, ale neúspěšně. 9. Závěrem stěžovatelka poukázala na různá další pochybení soudů v celém průběhu řízení včetně toho, že soud prvního stupně ignoroval závazný právní názor odvolacího soudu a neposkytl stěžovatelce poučení podle § 118a občanského soudního řádu a že ačkoli odvolací soud uznal, že k tvrzením a důkazům stěžovatelky nebylo v rozporu s § 118a občanského soudního řádu přihlédnuto, dokazování nedoplnil. Stěžovatelka také zmiňuje, že se soudí více než 5 let. 10. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelkou vymezený dovolací důvod týkající se aplikace § 102 odst. 3 stavebního zákona nemohl založit přípustnost dovolání, neboť na posouzení dané otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Druhé otázce (posouzení nároku cestou přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny) se naopak Nejvyšší soud plně věnoval, přípustnost dovolání však neshledal, neboť odvolací soud posoudil danou otázku v souladu s praxí nejen dovolacího soudu, ale i Ústavního soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na snahu stěžovatelky převést pozornost z poměrů obchodní společnosti na zásah do majetkové sféry manželů Pasquini. Tato snaha zamlčuje řadu skutkových okolností, které hrály zásadní roli při posouzení případu odvolacím soudem, a to mimo jiné že na pozemcích nebyla po celou dobu trvání jejich zastavitelnosti (od 24. 4. 1999 do 28. 9. 2017) zrealizována žádná výstavba, že právě v tom spočívá rozdíl oproti sousedním pozemkům a že se v čase měnil stěžovatelčin záměr s danými pozemky. K poslední části ústavní stížnosti nelze podle Nejvyššího soudu podat kvalifikované vyjádření, neboť jeho obsahem jsou určité procesní výtky k různým stupňům řízení, ovšem vždy bez jakékoli ústavněprávní argumentace. Není navíc vůbec zřejmé, v čem konkrétně mělo dojít k porušení § 118a občanského soudního řádu, jeli