I.ÚS 3153/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3153/24 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Alfred Paolo Prinz von und zu Liechtenstein, 2) Lukas Wolfgang Prinz von und zu Liechtenstein, 3) Livia Margherita Turner Prinzessin von und zu Liechtenstein, 4) Emanuel Friedrich Prinz von und zu Liechtenstein, 5) Ulrich Constantin Prinz von und zu Liechtenstein a 6) Charles-Louis de Roys de Ledignan Saint Michel, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3345/2023-740 ze dne 28. 8. 2024, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 187/2022-666 ze dne 23. 3. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 8 C 250/2018-361 ze dne 15. 3. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a dále a) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, b) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a c) Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí ("nalézací soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali vyklizení a předání tam specifikovaných pozemků v katastrálním území Strážná, Cotkytle a Tatenice a zaplacení 100 000 Kč, eventuálně zaplacení náhrady za tyto nemovitosti stěžovatelům (výroky I a II), dále určení, že spoluvlastníky předmětných pozemků jsou stěžovatelé, eventuálně, že jejich vlastnicí byla ke dni svého úmrtí 11. 1. 1974 Ludmila Prinzessin von und zu Liechtenstein (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). K odvolání stěžovatelů a vedlejšího účastníka a) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("odvolací soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelů na přerušení řízení (výrok I), rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I až III potvrdil (výrok II), v nákladovému výroku IV jej změnil co do výše nákladů ve vztahu k jednotlivým stěžovatelům a co do způsobu hrazení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV až VI). Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). 2. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, a dále podle čl. 5 písm. a), d) zejména alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace ("Mezinárodní úmluva"), právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny, na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, práva nebýt diskriminován podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6, 8 a 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále podle čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d) zejména alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy a na účinný opravný prostředek a na odčinění a náhradu škody způsobené porušením zákazu diskriminace podle čl. 6 Mezinárodní úmluvy. 3. Podstatu rozsáhlé argumentace stěžovatelů lze shrnout následovně: Stěžovatelé namítají, že stát ke sporným nemovitostem nemohl nabýt vlastnické právo a že právní předchůdkyni stěžovatelů vždy zůstalo zachováno tzv. holé vlastnictví. Stát dovozuje své vlastnické právo k nemovitostem na základě zneužití restitučních předpisů. Dále stěžovatelé argumentují, že dané nemovitosti byly vyvlastněny bez náhrady, která je jim nyní upírána s odkazem na restituční předpisy, čímž vůči nim vzniká nová křivda. Odepření náhrady má navíc diskriminační povahu, neboť Česká republika odmítá jednat s Lichtenštejnským knížectvím a uzavřít s ním mezinárodní smlouvu o náhradách jako s jinými státy. Podle stěžovatelů na jejich věc nelze uplatnit závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.); obecné soudy jim neumožnily zpochybnit jeho použitelnost a předložit tvrzení a důkazy, že stát nenabyl vlastnické právo k nemovitostem. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelů nedostatečně odůvodněná. 4. Nejprve Ústavní soud zkoumal podmínky řízení (viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli včas a není nepřípustná. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti v části proti výroku IV rozsudku nalézacího soudu, který byl změněn výrokem III rozsudku odvolacího soudu, neboť nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno. Ve zbývající části je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, avšak je zjevně neopodstatněná. 5. Posouzení projednávané věci spočívá na řešení otázek, jimiž se Ústavní soud zabýval zejména ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a nedávno v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. 4. 2024. Podobná argumentace, jakou uvádějí stěžovatelé v této ústavní stížnosti, byla Ústavním soudem posouzena jako neopodstatněná již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1572/23 ze dne 27. 6. 2024. Závěry přijaté v předchozích rozhodnutích se zcela uplatní i v tomto případě a Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchýlit. Nebylo-li žalobě stěžovatelů vyhověno, jde o závěr souladný s citovanou judikaturou, na níž Ústavní soud bez dalšího odkazuje. 6. Ústavní soud nezjistil ani žádné vady řízení, které by dosahovaly ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna. Stěžovatelům nebyla upřena možnost účinně argumentovat ani navrhovat důkazy. Jestliže soudy některé z navrhovaných důkazů neprovedly, řádně odůvodnily, proč tak postupovaly. 7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2025 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu Odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška k usnesení sp. zn. I. ÚS 3153/24 Hlasoval jsem v senátu pro odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost a respektuji, že soudce zpravodaj nemohl navrhovat nic jiného, neboť tento závěr má oporu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. 4. 2024, Zpochybnění poválečné konfiskace majetku rodu Liechtenstein, tedy v obdobné věci spřízněných stěžovatelů. Je v souladu i se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, stejně jako s řadou na ně navazujících nálezů Ústavního soudu. Jsem jimi svázán i já, ostatně stejně jako kdokoli jiný (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nadto s ohledem na loňskou diskusi v plénu, která vyústila právě v přijetí zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24, nelze předpokládat, že by plénum v téměř stejném složení svůj právní názor kvalifikovanou většinou devíti hlasů tak brzy změnilo. Proto ani nemělo smysl navrhovat překonání této, bohužel již ustálené judikatury Ústavního soudu postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Diskuse ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/24 jsem se neúčastnil; soudcem Ústavního soudu jsem byl jmenován až o téměř tři měsíce později. Zato diskusi, která předcházela přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu na podzim roku 2005, jsem jako tehdejší asistent soudce zpravodaje sledoval velmi zblízka. Netajil jsem se už tehdy v interních odborných diskusích názorem, že toto stanovisko, jakož i souběžně přijaté stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 s obdobným závěrem týkajícím se majetku církví, náboženských řádů a kongregací, považuji za novou křivdu, jíž se pohříchu dopustil Ústavní soud, který dosud jinak a neochvějně stál na straně osob postižených totalitními režimy 20. století. Stejně jako tehdy otevřeně disentující Eliška Wagnerová, k níž se připojil Miloslav Výborný, jsem byl a stále jsem přesvědčen, že Ústavní soud (byť veden dobrými úmysly čelit záplavě vesměs neúspěšných žalob příslušníka jiného šlechtického rodu) svévolně a překvapivě dodal restitučním předpisům účel, který nikdy neměly - dodatečně legalizovat vlastnictví státu k majetku, jehož se nejrůznějším způsobem v předcházejících desetiletích zmocnil, a to dokonce i bez jakéhokoliv právního důvodu. To je přece akt, jak tehdy výstižně Eliška Wagnerová poznamenala