I.ÚS 3167/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3167/24 ze dne 28. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jánského, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, sídlem Moskevská 12, Most, proti nezákonnému zásahu spočívajícím v uložení povinnosti stěžovateli umožnit soudnímu exekutorovi provedení exekuce odstraněním stavby ve vlastnictví stěžovatele, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým se zakazuje, aby soudní exekutor pokračoval v porušování vlastnického práva stěžovatele, za účasti Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, jako účastníka řízení, a města Louny, sídlem Mírové náměstí 35, Louny, a Romana Bajcury a Aleny Bajcurové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na nařízení předběžného opatření se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že jiným zásahem orgánu veřejné moci - uložením povinnosti stěžovateli umožnit ode dne 12. prosince 2024 od 9 hod. po nezbytnou dobu a v nezbytném rozsahu soudnímu exekutorovi Mgr. Ing. Jiřímu Proškovi a osobám, které za tímto účelem zjednal, včetně potřebné techniky, přístup ke stavbě pro rodinnou rekreaci na pozemku parc. č. x1, st. p. č. x2 v k. ú. S. (dále jen "stavba") za účelem provedení exekuce jejím odstraněním, a to včetně souvisejících úkonů těchto osob, které jsou nezbytné k odstranění stavby, tedy zejména vstupu na pozemky ve vlastnictví stěžovatele, na nichž se uvedená stavba nachází či s ní sousedí, bylo zasaženo do práva stěžovatele na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně se domáhá, aby Ústavní soud soudnímu exekutorovi zakázal pokračovat v porušování vlastnického práva stěžovatele spočívajícího v povinnosti strpět odstranění stavby. 2. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo soudnímu exekutorovi zakázáno pokračovat v porušování vlastnického práva stěžovatele, spočívajícího v uložení povinnosti strpět odstranění uvedené stavby, a to s účinky do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci samé. 3. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím Městského úřadu Louny č. j. MULNCJ 69301/2018 ze dne 17. září 2018, potvrzeným k odvolání druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice (jako "stavebníci") rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 30. července 2019, bylo stavebníkům nařízeno odstranit stavbu ve lhůtě 8 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí městského úřadu. 4. Okresní soud v Lounech k návrhu městského úřadu jako oprávněného usnesením č. j. 11 EXE 4726/2020-42 dne 5. října 2020 pověřil na základě vykonatelného rozhodnutí městského úřadu soudního exekutora provedením exekuce proti stavebníkům jako povinným pro vymožení nepeněžitého plnění odstranění stavby. 5. Rozhodnutí krajského úřadu ze dne 30. července 2019 napadl stěžovatel dne 6. září 2021 žalobou. Namítal, že ačkoli je výlučným vlastníkem dotčeného pozemku, nebylo s ním v průběhu správního řízení jednáno a nebyly mu ani doručovány žádné listiny. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 141 A 1/2021-60 ze dne 18. května 2022 žalobu odmítl, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny řádné opravné prostředky, když nepodal odvolání proti rozhodnutí městského úřadu, ačkoliv tak mohl učinit. Nejpozději dne 3. září 2021, kdy stěžovatel udělil plnou moc svému právnímu zástupci, který na jejím základě podal dne 6. září 2021 žalobu, totiž nastala fikce oznámení rozhodnutí městského úřadu stěžovateli. Od tohoto okamžiku se pak odvíjí lhůta pro podání odvolání, která podle § 83 odst. 1 správního řádu činí patnáct dnů. Stěžovatel tak mohl nejpozději v pondělí dne 20. září 2021 podat odvolání, což však neučinil. Nejvyšší správní soud následně podanou kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se s krajským soudem, že se stěžovatel s obsahem rozhodnutí městského úřadu musel seznámit nejpozději dne 3. září 2021, kdy udělil plnou moc k zastupování právnímu zástupci, který dříve vystupoval jako zástupce stavebníků v řízení o žádosti o obnovu původního řízení, a musel tak být seznámen s obsahem rozhodnutí městského úřadu a s poučením o možnosti odvolání proti němu. Krajský soud měl ovšem na projednávanou věc v souladu s § 84 odst. 2 správního řádu uplatnit lhůtu podle § 83 odst. 2 a nikoliv podle § 83 odst. 1 tohoto zákona, jelikož jednomu z hlavních účastníků správního řízení nebylo oznámeno rozhodnutí. Stěžovateli proto lhůta pro podání odvolání uplynula až dne 2. prosince 2021, a nikoliv 20. září 2021, jak uvedl krajský soud. Ani při této delší lhůtě by však stěžovatel v řízení o žalobě neuspěl, jelikož netvrdí a z ničeho nevyplývá, že by ke dni 2. prosince 2021 odvolání proti rozhodnutí městského úřadu podal. 6. Ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, usnesení krajského soudu a rozhodnutí městského úřadu Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 2453/22 ze dne 15. listopadu 2022 odmítl. Uvedl, že argumentace stěžovatele, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem správního řízení, má bezesporu svůj význam, a to nejen z hlediska podústavního práva, ale též z hlediska ústavně garantovaných základních práv a svobod, nicméně stěžovatel v předchozím řízení nevyčerpal všechny řádné opravné prostředky. Z toho důvodu mu nemohou obecné soudy poskytnout ochranu. Ústavní soud současně vyslovil názor, že správní orgány se budou muset v případě výkonu rozhodnutí předně vypořádat s tím, zda lze vykonat rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka nemovitosti, jíž se výkon rozhodnutí týká. 7. Stěžovatel následně spolu s povinnými podal návrh na zastavení exekuce, který okresní soud usnesením č. j. 11 EXE 4726/2020-243 ze dne 25. dubna 2023 zamítl. Krajský soud usnesením č. j. 84 Co 120/2023-259 ze dne 19. července 2023 usnesení okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona umožňoval nařídit odstranění stavby provedené bez příslušného stavebního povolení nejen jejímu vlastníkovi, ale i osobě odlišné, která stavbu provádí. Ani případný nedostatek souhlasu vlastníka stavby nelze považovat za takovou vadu nalézacího řízení či exekučního titulu, která by zakládala rozpor s principy právního státu či zjevnou nespravedlnost; nebrání ani výkonu rozhodnutí a není důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. 8. Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu podali stavebníci ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2176/2024 ze dne 21. srpna 2024 odmítl s odůvodněním, že se všemi jejich námitkami týkajícími se vad exekučního titulu se již ústavně konformním způsobem vypořádal Nejvyšší soud, v ústavní stížnosti nejsou uvedeny žádné konkrétní argumenty, proč by v důsledku absence souhlasu vlastníka s odstraněním stavby mělo provedení exekuce vůči stavebníkům představovat "zjevnou nespravedlnost". Ve vztahu ke stěžovateli současně zmínil možnost obrany proti faktickému odstranění stavby opravnými prostředky (ústavní stížnost stěžovatele ze dne 3. srpna 2024 proti usnesení soudního exekutora ze dne 17. července 2024, kterým bylo rozhodnuto, že práce směřující k provedení exekuce vymožením prací a výkonů - odstranění stavby budou zahájeny dne 21. srpna 2024, vedená pod sp. zn. II. ÚS 2167/24). Konstatoval, že v případě, že Ústavní soud dospěje k závěru, že by faktické provedení exekuce bylo v rozporu se základním právem vlastníka pozemku na ochranu jeho vlastnictví, budou exekuční soudy rozhodnutí povinny respektovat a exekuční řízení zastavit ex offo. 9. K takovému závěru však Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 2167/24 nedospěl. Usnesením ze dne 3. října 2024 i tuto ústavní stížnost odmítl s tím, že se jím účastníkům exekučního řízení toliko dává na vědomí, že bude přistoupeno k faktickému výkonu rozhodnutí. Doplnil, že případný zásah do právní sféry stěžovatele by mohl spočívat v odstranění (odstraňování) stavby, případně v bezprostřední hrozbě jejího odstranění. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podle obecných soudů není účastníkem exekučního řízení, a k dispozici právní prostředky proti vedení exekuce tudíž nemá, mohlo by jít o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, tomu by musel odpovídat petit ústavní stížnosti. 10. Soudní exekutor usnesením č. j. 134 EX 03913/20-402 ze dne 23. října 2024 rozhodl, že práce směřující k provedení exekuce vymožením prací a výkonů - odstranění stavby budou zahájeny dne 12. prosince 2024. Usnesením č. j. 134 EX 03913/20-403 z téhož dne uložil stěžovateli povinnost umožnit po nezbytnou dobu a v nezbytném rozsahu přístup ke stavbě za účelem provedení exekuce jejím odstraněním. 11. V těchto rozhodnutích soudního exekutora spatřuje stěžovatel n