I.ÚS 3271/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3271/14 ze dne 22. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Macháčka, zastoupeného Mgr. Bc. Patrikem Frkem, advokátem se sídlem 170 00 Praha 7 - Holešovice, Jablonského 640/2, proti druhému výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 9 To 238/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Svou ústavní stížností ze dne 7. 10. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž tento soud jako soud odvolací nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu s odkazem na § 262 trestního řádu. Napadeným rozhodnutím bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 6. 12. 2012 č. j. GI-TC-651-4/2012 bylo zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání pro zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem poškozování cizí věci. Stěžovatel měl na dálnici D1 ve směru od Prahy způsobit dopravní nehodu tak, že na poškozeného trvale svítil dálkovými světly, vulgárně na něj gestikuloval a pak bez zjevného důvodu prudce zpomalil své vozidlo brzděním, čímž donutil poškozeného provést úhybný manévr, vedoucí k jeho střetu s jiným vozidlem a se středovými svodidly. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. 2 T 69/2013 byla věc, pro niž bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno, postoupena k projednání Magistrátu hl. města Prahy. Na základě stížnosti Městského státního zastupitelství v Praze bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. 9 To 344/2013 a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2013 byla věc, pro niž bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno, podruhé postoupena k projednání Magistrátu hl. města Prahy. Na základě stížnosti Městského státního zastupitelství v Praze bylo i toto druhé usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2013 zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014 a soudu prvního stupně bylo opakovaně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2014 byla věc, pro niž bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno, potřetí postoupena k projednání Magistrátu hl. města Prahy. Na základě stížnosti Městského státního zastupitelství v Praze bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2014 opětovně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 9 To 238/2014, zároveň bylo soudem druhého stupně podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. 3. Ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí Městský soud v Praze nejprve rekapituloval, že se jedná již o třetí usnesení v téže věci, kterým soud prvního stupně vždy rozhodl tak, že ji postoupil k projednání Magistrátu hl. m. Prahy, přičemž soud druhého stupně také dvě předchozí usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Soud druhého stupně ve všech svých rozhodnutích soudu prvního stupně opakovaně vytýkal, že provedené důkazy nehodnotil podle § 2 odst. 6 trestního řádu a zároveň vždy konkrétně poukázal na nedostatky a vyjádřil své stanovisko. Podle městského soudu soud prvního stupně beze změny převzal odůvodnění svého předchozího zrušeného rozhodnutí včetně svých hodnotících závěrů, které byly označeny odvolacím soudem za nesprávné, nově je doplnil pouze o svá stanoviska k tomu, že je přesvědčen, že soud druhého stupně mu ke způsobu hodnocení uděluje závazné pokyny, ačkoliv je soud prvního stupně přesvědčen, že se důsledně řídil při hodnocení důkazů zásadou uvedenou v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy že je hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Městský soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí dále soudu prvního stupně opětovně vytýká, že byť sice provedl řádně důkazy nezbytné pro správné rozhodnutí ve věci, jak mu stanoví trestní řád v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, opět provedené důkazy nehodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, a proto odůvodnění napadeného rozsudku je v rozporu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně se nedostatečně vypořádal s argumentací, kterou opakovaně soud druhého stupně považoval za rozhodnou pro posouzení trestní věci, přičemž opakovaně a podle názoru soudu druhého stupně chybně postoupil trestní věc stěžovatele k projednání Magistrátu hl. m. Prahy jako přestupku. Městský soud své rozhodnutí obsahující nařízení, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, označil za zcela výjimečné. Tento výjimečný postup byl použit pouze proto, že nalézací soud opakovaně nebyl schopen objektivně a v souladu se zákonem posoudit celou záležitost a s věcí se náležitě nevypořádal tak, jak mu bylo odvolacím soudem uloženo, byť jeho stále stejné úvahy a závěry byly potřetí označeny za ne zcela objektivní a správné a nedostatečně odůvodněné. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že prvním výrokem v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo již potřetí zrušeno usnesení soudu prvního stupně, který pro stěžovatele mělo faktický dopad, jakoby se jednalo o zprošťující rozsudek a zůstalo v podstatě jen podezření ze spáchání přestupku. Potřetí pak ke zrušujícímu výroku městský soud přidal ještě výrok o tom, že věc má být projednána a rozhodnuta senátem v jiném složení, ačkoliv pro takový postup podle stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky a soud druhého stupně toto své rozhodnutí ani řádně neodůvodnil. Z odůvodnění touto stížností napadeného usnesení není zřejmé, které konkrétní důvody vedly soud druhého stupně ke zrušení usnesení soudu prvního stupně, a které k aplikaci ustanovení § 262 trestního řádu. Hlavním zákonným důvodem pro odnětí a přikázání věci k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu je nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu a právního názoru vysloveného v jeho předchozích rozhodnutích. Stěžovatel je však přesvědčen, že soud druhého stupně opakovaně překročil pravidla přezkumu prvoinstančního rozhodnutí, neboť ve všech třech případech, kdy svými rozhodnutími zrušil usnesení soudu prvního stupně, pouze hodnotil důkazy a na základě toho pak dovodil odlišné závěry a instruoval, spíše však fakticky přikazoval (byť to ve svých odůvodněních popírá) prvoinstančnímu soudu, jakým způsobem má důkazy hodnotit a jaké má učinit skutkové a právní závěry. Soud druhého stupně tak postupoval podle stěžovatele v rozporu se základními principy trestního řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k otázce zákonného soudce a uvádí, že je přesvědčen, že postup soudu druhého stupně zasáhl do účelu práva na zákonného soudce, neboť důvodem pro postup podle § 262 trestního řádu bylo to, že soud prvního stupně nerespektoval protiústavní příkaz soudu druhého stupně spočívající v tom, aby soud prvního stupně přijal za své skutkové závěry soudu druhého stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že v dané věci není dán žádný důležitý důvod pro to, aby věc byla projednána a rozhodnuta senátem v jiném složení, tudíž stěžovateli byl protiústavně odebrán jeho zákonný soudce. Stěžovatel je dále přesvědčen, že napadeným postupem městského soudu bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces, respektive, že postup městského soudu, který byl v příkrém rozporu se zásadami spravedlivého procesu, vyústil v protiústavní odnětí zákonného soudce. 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené