I.ÚS 3272/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3272/24 ze dne 11. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky: M. C., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem, sídlem Vojtěšská 245, Mýto, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 418/2024-16882 ze dne 7. srpna 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 20/2023 ze dne 31. října 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 5 T 7/2021-16427 ze dne 7. listopadu 2022, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni ("nalézací soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Za to stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit poškozenému sama 17 197 293 Kč s příslušenstvím a společně a nerozdílně s dalším odsouzeným 6 384 948 Kč s příslušenstvím; se zbytkem nároků byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ve veřejném zasedání k odvolání státního zástupce zrušil výrok o náhradě škody, rozhodl znovu a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozené 17 197 293 Kč s příslušenstvím (sama) a dále 6 384 948 Kč s příslušenstvím (společně a nerozdílně); se zbytkem nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatelky i dalších odsouzených odvolací soud zamítl. Dovolání stěžovatelky a dalších odsouzených Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. 2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jako jednatelka obchodní korporace (společnosti) udělila spoluodsouzenému generální plnou moc, o chod společnosti se nezajímala a netušila, jaké vykazuje daňové náklady, v jejichž důsledku v letech 2010 až 2014 vylákala (společnost) na dani z přidané hodnoty 23 852 241 Kč. Spoluodsouzenému důvěřovala, neměla povědomí o významu svého postavení ve společnosti, jejím chodu ani o tom, že svým nejednáním může porušit zákonem chráněný zájem. 4. Stěžovatelka měla za to, že spoluodsouzený vykonává svou činnost řádně, neboť o ní nebyla informována ani nepodepisovala žádné doklady; proto je přesvědčena, že v jejím jednání nelze spatřovat nepřímý úmysl. Obecné soudy rozhodly pouze na základě spekulací založených na faktu, že se stala jednatelkou společnosti proto, že spoluodosuzený nesplňoval zákonné podmínky. Má za to, že obecné soudy hodnotily důkazy v rozporu s požadavky trestního řádu, nezohlednily její schopnosti intelektuální a jazykové (Ukrajinka) a nerespektovaly relevantní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1101/2018-38 ze dne 17. září 2019), kterou odmítly vágním způsobem jako nepřípadnou. 5. S odkazem na nálezy Ústavního soudu [sp. zn. II. ÚS 1762/20 ze dne 10. února 2021 (N 28/104 SbNU 344) či sp. zn. I. ÚS 1038/17 ze dne 21. září 2017 (N 177/86 SbNU 819), aj.] stěžovatelka namítá, že z napadených rozsudků není patrné naplnění všech znaků trestného činu a nebylo jednoznačně prokázáno, že spáchala trestný čin. Požadovaný úmysl nebyl prokázán nad veškerou rozumnou pochybnost [například nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 19/81 SbNU 853)] a obecné soudy jej presumovaly při extenzívním výkladu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku bez opory v provedeném dokazování; neuvážily, zda stěžovatelka mohla s ohledem na své tehdejší poměry, osobní vlastnosti a důvěru v člověka, který jí pomohl v tíživé situaci, mít povědomí o možných následcích [viz též nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. ledna 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. 6. Konečně stěžovatelka namítá nepřiměřenost trestu; má za to, že jí byl trest uložen nejen v rozporu se zákonem ale i s právem na spravedlivý proces, zaručující, že uložen může být jen trest, který nebude mít za následek zjevně nepřiměřený zásah do práv pachatele i dalších osob. Stěžovatelka je matkou dvou nezletilých dětí a uložením nepodmíněného trestu byl zasažen i jejich soukromý a rodinný život; obecné soudy nezohlednily, jaký trest je v jejich nejlepším zájmu (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Současně stěžovatelka poukazuje na uloženou povinnost k náhradě škody, což rovněž vede k zásahu do života jejího i její rodiny. 7. Stěžovatelka podala u Ústavního soudu i návrh na odklad vykonatelnosti všech napadených rozhodnutí, odůvodněný také odkazem na exekuční řízení zahájené podle výroku o náhradě škody - s tím, že neodložením vykonatelnosti by mohly nastat nevratné kroky [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 11. října 2006 (všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz)]. 8. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy), nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Obecným soudům přísluší zjišťovat a hodnotit skutkový stav, vykládat a aplikovat jiné než ústavní předpisy, jejich úkolem je posoudit, jsou-li dány podmínky pro užití konkrétního právního institutu a své úvahy musí zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, byl-li jejich postup excesivní do té míry, že překročil meze ústavnosti [například nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)], zejména vycházela-li by napadená rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy [například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451], nebo jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či svévolné. O takovou situaci v posuzovaném případě nejde. 9. Z napadených rozhodnutí se podává, že spoluodsouzený, který dříve stěžovatelce zajistil práci, jí sdělil, že pro záznam v rejstříku trestů nemůže vykonávat funkci jednatele společnosti, kterou jí nabídl. Stěžovatelka nabídku přijala, podepsala potřebné listiny a tím pro ni věc (subjektivně) skončila. Již nalézací soud se v napadeném rozsudku zabýval okolnostmi, za nichž může být tzv. "bílý kůň" trestně odpovědný; pouhé udělení generální plné moci nezbaví jednatele jeho práv a povinností vyplývajících z funkce statutárního orgánu společnosti. Nalézací soud po provedeném dokazování uzavřel, že přístup stěžovatelky k věci naplnil znak nepřímého úmyslu, uznal stěžovatelku vinnou, a při zohlednění všech polehčujících okolností jí uložil trest na dolní hranici trestní sazby; současně vyhověl požadavku poškozené na náhradu škody. 10. Odvolací soud ověřil správnost závěrů nalézacího soudu, vypořádal se s odvolacími námitkami, znovu se pečlivě zabýval naplněním nepřímého úmyslu i přiměřeností trestu uloženého stěžovatelce, a to i ve vztahu k trestům ostatních spoluodsouzených, rovněž napravil pochybení nalézacího soudu ve výroku o náhradě škody u ostatních účastníků. 11. Také Nejvyšší soud se zabýval naplněním subjektivní stránky trestného činu, problematikou tzv. nepravé lhostejnosti (znak nepřímého úmyslu) ve vztahu k pravé lhostejnosti (vědomá nedbalost). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka formálně přijala funkci statutárního orgánu a záměrně v ní setrvávala, aniž by ji vykonávala; byla tedy lhostejná k plnění svých zákonných povinností a vědomě svým jménem zaštítila nekontrolované působení spoluodsouzeného. Právě v takovém jednání Nejvyšší soud spatřuje nepřímý úmysl. 12. Z ústavní stížnosti i z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelka opakuje svoji obhajobu a námitky z opravných prostředků, založené na tvrzení, že bezelstně přijala funkci jednatelky ve společnosti založené spoluodsouzeným, kterému pro jeho dřívější pomoc důvěřovala, aniž by měla jakékoli povědomí, co taková funkce obnáší. Činila tak s nenaplněným očekáváním, že si v