I.ÚS 3275/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3275/14 ze dne 13. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, se sídlem Hodonín, Sadová 15, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 25 Cdo 1361/2012-137, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 38 Co 448/2010, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 6. 2010, č. j. 16 C 576/2009-62, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i zásada rovného zacházení dle čl. 1, čl. 2, čl. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. 2. Vladislava Kozáková (zde vedlejší účastnice) se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 158.270,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, která měla vedlejší účastnici vzniknout v důsledku nesprávného postupu stěžovatele, který coby soudní exekutor vydal dne 12. 12. 2003 exekuční příkaz neoprávněně postihující nárok na mzdu vedlejší účastnice jako manželky povinného. Vedlejší účastnice přitom v rámci předmětné žaloby požadovala, aby jí byla vyplacena částka rovnající se takto neoprávněně sražené mzdě za období od ledna 2007 do července 2009. 3. Okresní soud v Hodoníně svým rozsudkem ze dne 29. 6. 2010, č. j. 16 C 576/2009-62, žalobě vedlejší účastnice vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že otázka, zda lze nárok na mzdu manžela povinného postihnout exekucí srážkami ze mzdy, byla již vyřešena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že do SJM náleží jen vyplacená a převzatá mzda, nikoli pouhý nárok na její vyplacení. Dle názoru soudu prvního stupně tedy není pochyb o tom, že stěžovatel tím, že exekucí postihl nárok vedlejší účastnice jako manželky povinného na vyplacení mzdy, postupoval protiprávně, a tedy dle § 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), odpovídá za vzniklou škodu. K námitce stěžovatele, že není ve sporu pasivně legitimován, neboť žalován by měl být stát, soud prvního stupně uvedl, že i tato otázka byla již judikaturou vyřešena, a to např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, v němž bylo dovolacím soudem konstatováno, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá vedle státu též exekutor za podmínek dle § 32 exekučního řádu. Odpovědnost exekutora a státu zde tedy stojí vedle sebe a je výlučně na poškozené, vůči kterému z těchto subjektů - případně zda vůči oběma zároveň - se bude náhrady této škody domáhat. 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 38 Co 448/2010, změněno tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 99.271,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II.), a to s odůvodněním, že právo vedlejší účastnice na náhradu škody je - pokud jde o částku ve výši 59.625,- Kč - promlčeno, neboť nebylo u soudu uplatněno v subjektivní dvouleté promlčecí době. 5. Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 25 Cdo 1361/2012-137, zamítnuto. III. 6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zpochybnil především závěr soudů stran jeho pasivní legitimace ve sporu, k němuž soudy dospěly na základě výkladu § 32 exekučního řádu. Tento výklad je však dle názoru stěžovatele chybný, neboť za nesprávný úřední postup pověřeného soudního exekutora v exekučním řízení má dle stěžovatele odpovídat stát, nikoli exekutor, když smyslem předmětného ustanovení exekučního řádu není zavedení souběžné odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci, jak dovodily soudy, ale úprava odpovědnosti exekutora za škodu vzniklou ve všech ostatních případech. Stěžovatel obecným soudům vytkl též to, že tyto při svém rozhodování porušily princip presumce správnosti soudního rozhodnutí a princip vázanosti soudním rozhodnutím, jakož i zásadu vigilantibus iura scripta sunt, a to pokud ve vztahu k otázce podílu vedlejší účastnice na vzniku škody uzavřely, že vedlejší účastnici nelze klást k tíži, že neposoudila po právní stránce odpovídajícím způsobem celou situaci a nepodala příslušný procesní návrh. Právo stěžovatele na spravedlivý proces mělo být porušeno i tím, že soudy v rozporu s § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jako předběžnou otázku posoudily otázku protiprávnosti postupu stěžovatele v předmětném exekučním řízení, a to aniž by postižená mzda vedlejší účastnice byla z jakéhokoli důvodu z dané exekuce vyloučena na základě řízení o excindační žalobě ve smyslu § 267 občanského soudního řádu a exekuce byla z tohoto důvodu dle § 268 odst. 1 písm. f) téhož zákona zastavena. Stěžovatel vyslovil nesouhlas též s právním závěrem obecných soudů, které dovodily protiprávnost jeho postupu ze závěrů Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho usnesení ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 9, roč. 2005, pod číslem 148, a to přesto, že toto rozhodnutí, které navíc není pro stěžovatele dle jeho názoru závazné, bylo vydáno až poté, co stěžovatel vydal předmětný exekuční příkaz, jímž postihl mzdu vedlejší účastnice. Za nesprávný stěžovatel označil též názor obecných soudů, že bylo povinností stěžovatele po vydání výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v jím zvoleném způsobu provádění exekuce nepokračovat. IV. 7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Předně si Ústavní soud dovoluje připomenout, jak ostatně v řadě svých rozhodnutí opakovaně činí, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, když jeho úkolem není zajišťování věcné správnosti těchto rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tedy toho, zda při rozhodování obecných soudů nedošlo k porušení těchto principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěnými a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem jejich libovůle. 9. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. 10. Jde-li o první ze stěžovatelem předestřených námitek, a sice námitku, že stěžovatel nebyl v předmětném sporu dle § 32 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, pasivně legitimován vedle státu, když pasivně legitimován měl být dle názoru stěžovatele pouze stát dle § 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a výklad ustanovení § 32 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, provedený soudy tedy není správný, pak Ústavní soud uvádí, že soudy posoudily tuto otázku zcela v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 57/2007, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Co 2346/2010, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3078/2009, všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz), přičemž své závěry stran pasivní legitimace stěžovatele ve sporu též řádně odůvodnily. Pro stručnost Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí pouze odkazuje. 11. Otázkou výkladu § 32 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (tj. ve znění rozhodném pro posouzení nyní souzené věci), se již zabýval i Ústavní soud, a to mj. ve svém usnesení ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 971/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz, v němž dospěl k závěru stran ústavní konformity výkladu zastáv