I.ÚS 3280/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3280/24 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Ivany Pospíšilové, zastoupené Mgr. Lucií Kindlmannovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 791/39, Praha 1, proti druhé větě výroku I a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024 č. j. 55 Co 65/2023-715, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Aleny Sattkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná ve sporu s vedlejší účastnicí. Meritum jejich sporu nyní není podstatné, protože stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení pouze té části napadeného rozsudku, kterou Městský soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů celého soudního sporu. Stěžovatelka ústavní stížnost opírá o tvrzený zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 projednával žalobu vedlejší účastnice, která se nejprve domáhala částky 870 180 Kč (a zákonných úroků z prodlení z ní), poté žalobu zúžila o 3 336 Kč a o 231 464 Kč. Obvodní soud tedy nakonec rozhodoval o částce 635 380 Kč. Žalobě výrokem I vyhověl ohledně částky 585 500 Kč (včetně zákonných úroků z prodlení z ní) a výrokem II ji zamítl ohledně částky 49 880 Kč. O nákladech řízení obvodní soud rozhodl výrokem III a podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty prvé občanského soudního řádu uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 34 % (67 % - 33 %) účelně vynaložených nákladů ve výši 82 333,50 Kč. Dále výrokem IV uložil stěžovatelce povinnost zaplatit státu poměrnou část soudního poplatku podle výsledku řízení ve výši 29 275 Kč, protože vedlejší účastnice byla od jeho placení osvobozena. 3. Městský soud původně odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu zamítl. Nejvyšší soud ale jeho rozsudek k dovolání stěžovatelky zrušil. Rozsudkem, který je nyní napaden ústavní stížností, městský soud změnil výrok I. obvodního soudu tak, že žalobu ohledně částky 237 640,45 Kč (a zákonných úroků z prodlení) zamítl a ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil (první věta výroku I napadeného rozsudku). Povinnost stěžovatelky zaplatit státu poměrnou část soudního poplatku snížil podle výsledku řízení na částku 17 343 Kč (druhá věta výroku I napadeného rozsudku). Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici poměrnou část nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 57 141,50 Kč (výrok II napadeného rozsudku). Při rozhodování o nákladech městský soud vyšel z poměru úspěchu účastnic řízení (59,41 % - 40,59 %) a přiznal vedlejší účastnici právo na náhradu 18,82 % účelně vynaložených nákladů. Uvedl, o které náklady šlo v řízení před obvodním soudem a o které v rámci odvolacího a dovolacího řízení. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (včetně jejího doplnění doručeného dne 14. 1. 2024) zpochybňuje přístup městského soudu k výpočtu náhrady nákladů řízení. Má za to, že řízení před městským soudem už probíhalo jen o částce 585 500 Kč a vedlejší účastnice byla nakonec úspěšná ohledně částky 347 859,55 Kč. Podotýká, že na základě původně pravomocného rozsudku obvodního soudu už uhradila žalovanou částku včetně zákonných úroků z prodlení a náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici i státu a peníze jí nebyly vráceny zpět, takže o nich neměl městský soud rozhodovat, respektive neměl potvrzovat výrok III. rozsudku obvodního soudu. Obvodní soud ji nyní vyzval, aby znovu zaplatila soudní poplatek. Především ale stěžovatelka nesouhlasí s tím, že městský soud posoudil úspěch stěžovatelky ve všech řízeních souhrnně, ačkoliv předmětem řízení před obvodním a před městským soudem byly jiné žalované částky a v dovolacím řízení byla plně úspěšná stěžovatelka. Považuje za nespravedlivé, aby hradila i jeho náklady. Stěžovatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle které je pro účely rozhodování o nákladech řízení potřeba princip úspěchu aplikovat na fáze soudního procesu odděleně. Konečně stěžovatelka městskému soudu vytýká, že při rozhodování o nákladech odvolacího řízení neaplikoval § 150 občanského soudního řádu. Vedlejší účastnice nepřistoupila na stěžovatelčin návrh smírného řešení (zaplacení dokonce vyšší částky než soudem přiznané), takže další náklady řízení podle stěžovatelky nelze považovat za účelně vynaložené. 5. Ústavní soud již dříve ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou usnesením ze dne 20. 6. 2024 sp. zn. I. ÚS 1460/24 z toho důvodu, že proti napadenému rozhodnutí podala dovolání vedlejší účastnice a řízení před obecnými soudy nebylo definitivně skončeno. Toto dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 19. 11. 2024 č. j. 26 Cdo 2417/2024-763. Stěžovatelka nato podala svou ústavní stížnost znovu, opět v ní brojí jen proti nákladovým výrokům. Jen proti nim sama stěžovatelka dovolání podat nemohla [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Stěžovatelce ani není k tíži, že nenapadá zmíněné usnesení Nejvyššího soudu, protože dovolací soud by mohl zasáhnout do výroku o náhradě nákladů řízení pouze tehdy, rušil-li by nebo měnil-li by rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243e odst. 2 a § 243c odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s § 224 odst. 2 občanského soudního řádu). Nyní projednávaná ústavní stížnost tedy není opožděná, je přípustná a splňuje veškeré požadované náležitosti. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátkou. 6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. To znamená, že jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, která porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle. 8. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud zabýval nesčetněkrát, přičemž se k této otázce staví nanejvýš zdrženlivě a podrobuje ji jen velmi omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků, samotný spor o ně většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud vnímá, že rozhodování o nákladech řízení tvoří jeho neoddělitelnou část, a proto i na něj dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které náleží zákaz svévolného rozhodování, ochrana legitimního očekávání účastníků či předvídatelnost soudních rozhodnutí (srov. např. shrnutí obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2890/20, na který stěžovatelka odkázala v ústavní stížnosti a který se opírá mj. o stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5239/2017). 9. S judikaturou, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, a s jejími východisky pro zohlednění jednotlivých fází soudního řízení při rozhodování o nákladech na konci sporu lze v obecné rovině beze zbytku souhlasit. Tato judikatura ovšem dopadá na případy, které se stěžovatelčinou situací nejsou tak identické, jak by se na první pohled mohlo zdát a jak stěžovatelka líčí. 10. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2890/20 totiž posuzoval rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ve kterém opětovně proběhlo řízení před nalézacím soudem, tj. soudem prvního stupně. Odvolacímu soudu v odkazované věci Ústavní soud vytkl, že tehdejšímu stěžovateli snížil přiznanou náhradu nákladů za druhé nalézací řízení, přestože jeho předmětem již byla částka, která byla stěžovateli v konečném důsledku přiznaná, a měl tedy ve vztahu k ní plný úspěch. Ústavní soud v této věci odmítl výklad, podle kterého se obě nalézací řízení posuzovala pro účely určení míry úspěchu stěžovatele a rozhodování o nákladech řízení jako celek a který tak byl projevem zmíněného svévolného rozhodování a vyžadoval zásah Ústavního soudu. 11. Nynější stěžovatelka ale napadla druhé rozhodnutí odvolacího soudu (Městského soudu v Praze) a v její věci nalézací soud (Obvodní soud pro Prahu 5) rozhodoval pouze jednou. Míra úspěchu vedlejší účastnice jako žalobkyně a stěžovatelky jako žalované ohledně předmětu sporu proto byla postavena na jisto teprve nyní napadeným rozsudkem městského soudu. Nález sp. zn. I. ÚS 2890/20 tak na stěžovatelčinu věc nelze plošně aplikovat, protože městský soud o náhradě nákladů nerozhodoval v další fázi řízení, která by byla oddělitelná od již pravomocně skončené části sporu, ale znovu poté, co jeho první rozsudek neobstál v dovolacím řízení. 12. Také určitě platí, že úspěch v odvolacím řízení se nepoměřuje podle toho, o čem rozhodoval prvostupňový soud, ale podle toho, čeho se účastník domáhá svým odvoláním a jaký je výsledek odvolacího řízení. Úspěch účastníka říz