I.ÚS 3300/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3300/24 ze dne 12. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 194/2024-1078 ze dne 26. září 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 11 C 117/2021-1000 ze dne 21. února 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Radka S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily její práva na lidskou důstojnost a důstojný život, právo na přiměřenou životní úroveň, na ochranu rodinného života a na rovnost mezi manželi a muži a ženami, jakož i právo na spravedlivý proces. 2. Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou nyní již bývalí manželé, manželství uzavřeli v roce 2007 a pravomocně byli rozvedeni 29. dubna 2024. V roce 2021, tedy ještě za trvání manželství, se stěžovatelka žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi jako manželovi byla uložena povinnost platit jí jako manželce výživné ve výši 30 000 Kč měsíčně počínaje dnem 9. července 2021. Vedlejší účastník se vzájemným návrhem domáhal, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit mu 48 000 Kč s příslušenstvím jako přeplatek na výživném, které plnil ve prospěch společných dětí k rukám matky na základě nařízených předběžných opatření. 3. Stěžovatelka se žalobou u obvodního soudu částečně uspěla, napadeným rozsudkem uložil obvodní soud vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na dlužném výživném manželky za období od 9. července 2021 do 21. února 2024 326 000 Kč (výrok I), dále jí platit na výživném 15 000 Kč měsíčně (výrok II), co do 644 000 Kč, které žádala na dlužném výživném, a co do zbylých 15 000 Kč měsíčně na běžném výživném žalobu zamítl (výroky III) a zamítl i vzájemný návrh vedlejšího účastníka (výrok IV). Rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky - v řízení o žalobě uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 256 816,50 Kč (výrok V), v řízení o vzájemném návrhu pak vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce 39 840 Kč (výrok VI). Vedlejšímu účastníkovi uložil poplatkovou povinnost (výrok VII) a rozhodl o náhradě nákladů státu (výroky VIII a IX). 4. Rozsudek obvodního soudu napadli oba manželé odvoláním. Stěžovatelka nebyla s odvoláním úspěšná vůbec, vedlejší účastník naopak až na nepatrnost (úrok z prodlení za jeden den) zcela. Výsledně tak stěžovatelka se žalobou neuspěla vůbec a vedlejší účastník v zásadě zcela. 5. Městský soud v Praze totiž napadeným rozsudkem odmítl odvolání vedlejší účastnice do výroků I a II (výrok I), odvolání vedlejšího účastníka do těchto výroků vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o výživné pro manželku za období od 9. července 2021 do 29. dubna 2024 zamítl (výrok II), k odvolání stěžovatelky potvrdil zamítavý výrok III, a to za období až do 29. dubna 2024 (výrok III), k odvolání otce v zásadě v plném rozsahu změnil zamítavý výrok o vzájemném návrhu a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 48 000 Kč s příslušenstvím, zamítavý výrok potvrdil jen ohledně jednoho dne prodlení (výrok IV). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů - stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 642 395,90 Kč (výrok V) a státu 3 026 Kč (výrok VI) a změnil výrok VII tak, že vedlejší účastník nemá povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu (výrok VII). 6. Obvodní soud vyšel z rozdělení péče rodičů o děti, ze znaleckého posudku vypracovaného v rámci opatrovnického řízení, příjmů a výdajů obou účastníků a závazků ve společném jmění manželů. Zhodnotil, že převážná a následně výlučná péče vedlejšího účastníka o děti ospravedlňuje jeho vyšší úroveň bydlení než stěžovatelky, vzhledem k péči má nicméně nižší možnost výdělku. Za zásadní považoval příjmy z pronájmu 9 bytů ve společném jmění manželů (SJM). Při určení výše příjmů z nájmů vycházel z potenciálního příjmu s ohledem na podhodnocení nájmů oproti odhadu tržního nájemného. Uzavřel, že stěžovatelka přispívala na fungování rodiny svou osobní péčí a má nárok podílet se na příjmech plynoucích ze společného majetku. Zhodnotil hmotnou úroveň každého z manželů, přičemž výdaje stěžovatelky na nájemní bydlení kvůli množství bytů v SJM neměl za účelné. Zohlednil zejména to, zda vedlejší účastník osobně pečoval o děti, přiznanou částkou zohlednil odlišnou kulturní úroveň manželů. Při hodnocení vzájemného nároku přihlédl k tomu, že stěžovatelce nebyla stanovena vyživovací povinnost k dětem zpětně a vedlejší účastník hradil výživné na děti k rukám stěžovatelky na základě předběžných opatření, nemůže se jej tedy domáhat. Dodal ale, že při výpočtu částky výživného na manželku tyto platby výživného na děti, které se ale v její péči již nenacházely, zohlednil. Obvodní soud též - hned zprvu - posuzoval otázku souladu žalobního návrhu s dobrými mravy (bod 73), dospěl k závěru, že na zjištěný skutkový stav je vzhledem k okolnostem třeba nahlížet prizmatem dobrých mravů ve prospěch vedlejšího účastníka - na rozdíl od městského soudu - však dospěl k závěru, že vedlejší účastník má povinnost stěžovatelce v určitém rozsahu výživné platit. 7. Městský soud převzal skutková zjištění obvodního soudu a na základě doplněného dokazování vyšel i z následujících zjištění: stěžovatelka podala další trestní oznámení pro týrání dětí vedlejším účastníkem, naopak policie prověřuje zločin týrání svěřené osoby (fyzické a psychické) údajně spáchané stěžovatelkou. Rovněž proti stěžovatelce byly zahájeny úkony trestního řízení pro přečin křivého obvinění. Městský soud shrnul, že vedlejší účastník pečoval o všechny tři děti od října 2021 v režimu 12 : 2 a od prosince 2022 se stýká se stěžovatelkou pouze jediný syn jeden víkend v měsíci. Soud měl za vyvrácená tvrzení stěžovatelky jak o domácím násilí ze strany vedlejšího účastníka, tak o manipulaci dětmi. Při hodnocení životní úrovně neshledal důvod pro aplikaci § 913 odst. 2 občanského zákoníku a dodal, že stěžovatelka, která nevyužívá svůj potenciál a nedosahuje ani průměrného příjmu, se nemůže dovolávat ve svůj prospěch toho, aby vedlejší účastník na plný úvazek pracoval jako OSVČ, byl jednatelem společnosti s ručením omezeným, správcem majetku a k tomu výlučným pečovatelem o děti. Pro období od července do září 2021 přihlédl k péči stěžovatelky o děti a dovodil, že v tu dobu měla nárok na výživné ve výši 11 000 Kč. Tuto částku stěžovatel platil již na základě předběžného opatření, proto na výživném nedluží. Od října 2021 do 29. dubna 2024 (právní moc rozsudku o rozvodu manželství) nepřiznal stěžovatelce výživné pro rozpor s dobrými mravy. Uzavřel, že se stěžovatelka stýkala s dětmi minimálně, výživné nehradila, a výživné, uhrazené vedlejším účastníkem k rukám stěžovatelky pro nezletilého syna, nevrátila, ani nepoužila na potřeby syna. Neplnila žádnou manželskou povinnost, podávala opakovaně nedůvodná trestní oznámení a zatahovala děti do partnerského konfliktu. K vzájemnému nároku soud konstatoval, že poskytnuté výživné nemohla stěžovatelka spotřebovat na potřeby dětí, nestýkala-li se s nimi a neměla-li s nimi žádné náklady. Dospěl tedy k závěru, že stěžovatelka je povinna plnění vrátit včetně požadovaného příslušenství až na úrok z prodlení za 12. prosinec 2023, neboť ten den teprve nastala splatnost pohledávky. O náhradě nákladů řízení rozhodoval podle procesního úspěchu, přitom vzal v potaz přemrštěnou výši požadovaného výživného, ovlivněnou tím, že stěžovatelka do ní zahrnula podíl na výnosech ze SJM. Do tarifní hodnoty nezahrnul tři měsíce přiznaného výživného a některé úkony právního zástupce vedlejšího účastníka neměl za účelné nebo samostatně účtovatelné. Vzhledem k zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy považoval za nemístné aplikovat § 150 občanského soudního řádu. Doplnil, že stěžovatelka odmítla návrh vedlejšího účastníka na ukončení sporu a oba bývalí manželé jsou majetní. 8. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že městský soud se nezabýval skutkovými okolnostmi věci a jejími specifiky. Popisuje, že činila vše, aby se s dětmi mohla stýkat, vedlejší účastník vztah dětí ke stěžovatelce ničil; že ve státní správě jsou tabulkové platy a jako státní zaměstnanec je omezena ve vedlejší výdělečné činnosti; nebo že mimomanželský vztah měla později než vedlejší účastník. Uvádí, že její jednání vyvolal právě vedlejší účastník a ona se proti němu pouze brání legitimními prostředky. Má za to, že soudy řádně neodůvodnily, proč je jednání stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, s