I.ÚS 3322/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3322/14 ze dne 22. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. A. Davida Karáska a Mgr. A. Radka Hegmona, obou zastoupených Mgr. Dagmar Maršíkovou, advokátkou se sídlem Ševcovská 3246, Zlín, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Zlín ze dne 7. 8. 2014 sp. zn. ZN 4955/2013 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Zlín ze dne 4. 7. 2014 č. j. KRPZ-115722-38/TČ-2013-150581, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení uvedené usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Zlín a napadené usnesení Policie České republiky a navrhli, aby Ústavní soud konstatoval, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jejich právo na ochranu práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti dle čl. 34 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelé jsou vlastníky průmyslových vzorů zapsaných u Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 32828. Těmito průmyslovými vzory je chráněn vzhled zastávkových přístřešků vyobrazených pod čísly 1 až 18 v rámci uvedeného zápisu průmyslových vzorů. Podél silniční komunikace 1/49 na trase Malenovice - Otrokovice byly v letech 2012 a 2013 umístěny zastávkové přístřešky, které jsou podle stěžovatelů vzhledově shodné s průmyslovým vzorem vyobrazeným pod číslem 11.1 v rámci shora uvedeného zápisu průmyslových vzorů u Úřadu průmyslového vlastnictví. Tyto zastávkové přístřešky byly vyrobeny společností KARIM Europe, s.r.o., se sídlem Hulín, Wolkerova 1279. Podél silniční komunikace 1/49 byly zastávkové přístřešky umístěny během její rekonstrukce. Objednatelem prací bylo Ředitelství silnic a dálnic ČR a zhotovitelem prací bylo Sdružení 1/49 Malenovice - Otrokovice složené ze společností STRABAG, a.s., EUROVIA CS, a.s., BERGER BOHEMIA, a.s. Stěžovatelé přitom nikomu neposkytli oprávnění užívat předmětný průmyslový vzor (licenci) za účelem umístnění zastávkových přístřešků, ve kterých je průmyslový vzor ztělesněn, podél výše uvedené silniční komunikace. Stěžovatelé prostřednictvím své právní zástupkyně dopisem ze dne 29. 10. 2012 upozornili společnost KARIM Europe, s.r.o., na skutečnost, že neoprávněně zasahuje do práv stěžovatelů vyplývajících ze zapsaných průmyslových vzorů. Současně stěžovatelé vyzvali společnost KARIM Europe, s.r.o., k odstranění předmětných zastávkových přístřešků. Obdobné výzvy byly zaslány i Ředitelství silnic a dálnic ČR, pobočce Zlín, dne 4. 12. 2012 a společnosti EUROVIA CS, a.s., dne 17. 10 2012. 3. Dne 24. 10. 2013 podali stěžovatelé trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu porušení chráněných průmyslových práv s odkazem na § 269 trestního zákoníku. Podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelé odůvodnili mimo jiné tak, že neoprávněným zásahem do jejich práv vyplývajících ze zapsaného průmyslového vzoru jim byla způsobena škoda ve výši minimálně 2.500.000 Kč. Policie České republiky napadeným usnesením věc odložila z důvodu nízké společenské škodlivosti posuzovaného jednání a s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně napadeným usnesením stížnost stěžovatelů zamítla. Zamítavé rozhodnutí odůvodnila odkazem na princip subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“. Ve svém rozhodnutí poukázala na zvláštní okolnosti případu, že byly vyrobeny čtyři konkrétní zastávky, které se měly podobat ostatním zastávkám ve Zlíně. Pohnutkou k jejich zhotovení nebylo zneužití výjimečnosti díla vytvořeného stěžovateli, ale praktická potřeba. Dále státní zástupkyně poukázala na to, že stěžovatelé mají i civilněprávní možnosti obrany svého práva, které však dosud nevyužili. Státní zástupkyně souhlasí s tím, že případy zásahů do práv průmyslových nesmí být bagatelizovány, nicméně v posuzovaném případě je tento případný zásah řešitelný prostředky civilního práva. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak orgány činné v trestním řízení v rámci prověřování jejich trestního oznámení postupovali. Stěžovatelé od počátku trestního řízení tvrdili, že neoprávněným zásahem do jejich práv vyplývajících ze zapsaných průmyslových vzorů byla stěžovatelům způsobena škoda ve výši minimálně 2.500.000 Kč. Stěžovatelé podrobně popsali, v čem spatřují vznik tvrzené škody. Státní zástupkyně se tvrzením stěžovatelů blíže nezabývala a konstatovala, „ ...že výše škody není znakem prověřovaného trestného činu a poškození, ač opakovaně zdůrazňují, že jim měla být způsobena škoda ve výši 2.500.000 Kč, tuto škodu sebemenším způsobem nedoložili." Tento názor státní zástupkyně je podle stěžovatelů v rozporu se základními zásadami trestního řízení, neboť trestní řízení je ovládáno zásadou ofíciality a zásadou vyhledávací. Dále stěžovatelé nesouhlasí se závěrem orgánů činných v trestním řízení o nízké společenské škodlivosti skutku. Posuzované jednání podle stěžovatelů nepochybně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu porušení chráněných průmyslových práv. Povinností státní zástupkyně je stíhat veškeré trestné činy, o kterých se dozví. Tuto povinnost státní zástupkyně porušila. Stěžovatelé již v trestním oznámení přirovnali zásah do práv ze zapsaných průmyslových vzorů k trestnému činu krádeže. Stěžovatelé dále tvrdí, že trestní řád jim v posuzovaném případě neposkytuje právo na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je podle stěžovatelů založeno zejména právní úpravou v § 157 odst. 2 trestního řádu. Na základě tohoto ustanovení trestního řádu může státní zástupce výrazně ovlivňovat postup policejního orgánu v rámci prověřování věci. Státní zástupce může dokonce do činnosti policejního orgánu zasáhnout takovým způsobem, že policejnímu orgánu věc odejme a přikáže ji jinému policejnímu orgánu. V případě, kdy policejní orgán usnesením odloží věc, je jediným přípustným opravným prostředkem podání stížnosti. O podané stížnosti rozhoduje věcně a místně příslušný státní zástupce. Stížnost, o které rozhoduje orgán, který mohl zasahovat do předchozího řízení, nelze považovat za účinný opravný prostředek. III. Hodnocení Ústavního soudu 5. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že postupem orgánů činných v trestním řízení nemohlo být vůbec dotčeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. 6. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, tak ve fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2 trestního řádu. V tomto stadiu trestního řízení tedy dosud není dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle § 43 odst. 3 trestního řádu. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu § 43 odst. 1 věta první trestního řádu. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první Úmluvy (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 9 a odkazy tam uvedené). 7. Skutkovými okolnostmi popsanými stěžovateli v ústavní stížnosti, podle kterých jim měla být trestným činem způsobena škoda na majetku, by však mohlo být dotčeno jejich právo na ochranu majetku (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014). Zmíněné právo na ochranu práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti je v rozsahu namítaném v ústavní stížnosti stěžovateli v podústavním právu chráněno obdobně jako právo vlastnické (právo k duševnímu vlastnictví), Ústavní soud tedy ústavní stížnost prozkoumá z pohledu ochrany vlastnického práva stěžovatelů. 8. Pozitivními závazky státu v případě zásahu do práva na ochranu vlastnictví zaručeném čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě třetí soukromou osobou poskytnout odpovídající právní prostředky k jejich ochraně, se Ústavní soud nedávno zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 20