I.ÚS 334/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 334/04 ze dne 21. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Vymazalem se sídlem Čapky Drahlovského 18, 750 00 Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 131/2003, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 9. 2003, č. j. 53 T 17/2001-1327, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "KS"), rozsudkem ze dne 8. 9. 2003, č. j. 53 T 17/2001-1327, uznal obžalovaného R. N. (dále jen "stěžovatel") vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (dále jen "tr.z."), jehož se měl dopustit tím, že v Olomouci, zneužívaje svého postavení jednatele a jediného společníka firmy GO DO BUSHI, s.r.o. Olomouc (dále jen "firma"), a) uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 29. 3. 1999, č. 99/03/027/N, na základě které vylákal pohledávku společnosti TAMA, s. r. o., Praha 5, v hodnotě 759.386,20 Kč, za dlužníkem Kovohutě Břidličná, a. s., Břidličná, když dohodnutou cenu pohledávky ve výši 727.071,93 Kč se zavázal zaplatit do 2. 4. 1999, přičemž jednal se záměrem cenu pohledávky postupiteli nezaplatit, pohledávku postoupit na další osobu a částku za to získanou použít k jiným účelům, jak se také stalo, čímž ke škodě firmy TAMA, s. r. o., Praha 5, sebe obohatil o částku 759.386,20 Kč, b) uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 31. 3. 1999, č. 99/03/025/N, na základě které vylákal pohledávku firmy Siemens Elektromotory, s. r. o., Mohelnice, v hodnotě 321.050,-Kč, za dlužníkem Adamovské strojírny, a. s., Adamov, když dohodnutou cenu pohledávky ve výši 302.598,- Kč se zavázal zaplatit do 21 dnů ode dne uzavření smlouvy, přičemž jednal se záměrem cenu pohledávky postupiteli nezaplatit, pohledávku postoupit na další osobu a částku za to získanou použít k jiným účelům, jak se také stalo, čímž na úkor společnosti Siemens Elektromotory, s. r. o., Mohelnice, sebe obohatil o částku 321.050,-Kč, c) uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 14. 4. 1999, č. 99/04/037/N, na základě které vylákal pohledávku společnosti Agro-družstvo Morava, Kojetín, v hodnotě 3.108.540,-Kč, za dlužníkem Hanácké cukrovary, a. s., Němčice na Hané, když dohodnutou cenu pohledávky ve výši 2.630.514, 80Kč se zavázal zaplatit do 14 dnů ode dne uzavření smlouvy, přičemž jednal se záměrem cenu pohledávky postupiteli nezaplatit, pohledávku postoupit na další osobu a částku za to získanou použít k jinému účelu, jak se také stalo, čímž na úkor společnosti Agro-družstvo Morava, Kojetín, sebe obohatil o částku 3.108.540,-Kč, čímž věřitelům uvedeným v bodech a) - c) způsobil škodu v celkové výši 4.188.976,20 Kč, když svůj záměr vyhnout se splnění smluvní povinnosti uhradit cenu postoupených pohledávek dne 27. 4. 1999 deklaroval převedením svého obchodního podílu ve firmě na P. P. Za to byl stěžovateli uložen v trestní sazbě § 250 odst. 3 tr.z. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu trvání 5 roků. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl stěžovatel zavázán zaplatit firmě TAMA, s. r. o., částku ve výši 727.071,93 Kč na náhradě škody způsobené jednáním pod bodem a) rozsudku. KS v obsáhlém odůvodnění v prvé řadě uvedl, že po vrácení věci Vrchním soudem v Olomouci (Poznámka: usnesením ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 To 198/2002) doplnil dokazování výslechem a přečtením (Poznámka: za souhlasu státního zástupce a stěžovatele) výpovědí v něm uvedených svědků, provedl listinné důkazy a přečetl podle § 213 odst. 1 tr. ř. důkazy (blíže rozvedené na č.l. 1306 a v protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 9. 2003). Podle přesvědčení KS došlo provedeným doplněním dokazování k významným změnám, a to jak z hlediska skutkových zjištění, tak i ve vztahu k právnímu hodnocení celé věci. KS zdůraznil, že obhajoba stěžovatele nebyla prakticky potvrzena žádným z provedených důkazů. Ty přímo vyvrátily obhajobu stěžovatele, a to zejména ve vztahu k jednotlivým bodům výroku o vině; existují i nepřímé důkazy, provedené v rámci doplnění dokazování, jež umožnily soudu uzavřít kruh všech nepřímých důkazů takovým způsobem, že bylo možno rozhodnout o vině stěžovatele. KS dále poukázal na to, že nebyl potvrzen motiv převodu firmy, který prezentoval stěžovatel, a to, že firma není zisková. Všichni zaměstnanci prakticky shodně jako svědci uváděli, že firma hospodařila dobře, platební morálka byla dobrá, firma rozhodně nebyla ve ztrátě a oznámení o prodeji firmy bylo velmi překvapivé. Řádný převod firmy na P. P. je zpochybněn řadou důkazů [mimo jiné nelogičnostmi ve výpovědích svědka P., prakticky zastavením činnosti firmy, předávacím protokolem, z něhož nelze dovodit, že mezi stěžovatelem a P. P. došlo k převzetí finanční hotovosti, neboť P. P. podpisem potvrdil převzetí dokumentace, výslechem pracovníků firmy (a zejména jednoznačným svědectvím svědkyně G.), zjištěním otevírací doby pobočky Komerční banky v Olomouci na ul. Litovelská, výslechem notářky a její pracovnice, chybějícím účetnictvím firmy)]. KS dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatel neměl v úmyslu dodržet (výše uvedené) smlouvy, tedy řádně a včas zaplatit, věděl, že se chce firmy zbavit (v posledních dvou měsících se přestal se starat o její řádný chod). Nebyl sice proveden žádný přímý důkaz svědčící o dohodě stěžovatele s P. P. či svědkem P. o fiktivním převodu firmy, resp. o jejím přivedení ke krachu, nicméně byla provedena řada nepřímých důkazů (které tvoří ucelený kruh), jež ve svém souhrnu svědčí o tom, že k převodu firmy došlo pouze "papírově, přičemž ve skutečnosti k předání peněz v hotovosti nedošlo. Smyslem celé operace bylo získání značné finanční částky, která byla získána krátce před vlastním převodem, neboť v předcházejícím období se tak velké obchody v hotovosti realizovaly jen výjimečně. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "VS") usnesením ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 131/2003, podle § 256 tr.ř. odvolání stěžovatele zamítl. Odvolací soud v (rozsáhlém) odůvodnění svého rozsudku předně konstatoval, že řízení předcházející odvoláním napadenému rozsudku, nebylo zatíženo žádnou podstatnou procesní vadou, jež by měla vliv na správnost a zákonnost výroku napadeného rozsudku. Podle názoru VS nalézací soud (v souhrnu obou fází nalézacího řízení, tedy i po citovaném rozhodnutí o vrácení věci) v souladu s pokyny odvolacího soudu doplnil dokazování, fakticky vykonal nezbytné důkazy, na základě nichž bylo možné správně zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. KS nelze vytknout, že by (až na dále uvedenou výjimku, která se týká výpovědi P. P.) jednotlivé důkazy neprovedl, že by tyto důkazy nehodnotil, resp. že by hodnotil důkaz, který neprovedl. S hodnocením důkazů KS se VS zcela ztotožnil a uvedl, že KS logicky zcela přesvědčivě odůvodnil rozhodnutí a vysvětlil myšlenkové postupy, které jej k příslušným závěrům vedly. VS konstatoval, že je možno na rozsah citovaného hodnocení důkazů z odůvodnění rozsudku KS v podstatné míře odkázat. VS se následně obsáhle vyjadřoval k jednotlivým námitkám stěžovatele; mimo jiné poukázal na význam obsahu výpovědi P. P., kterou učinil v průběhu přípravného řízení jako obviněný v původně společné trestní věci. VS v dané souvislosti uvedl, že jako předběžnou otázku dle § 9 odst. 1 tr. ř. především musel vyhodnotit, zda jsou dány zákonné podmínky pro možnost, v rámci důkazního řízení, vycházet z této výpovědi P. P. VS dospěl - a to s ohledem na změněné okolnosti [v důsledku odstupu času od právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání P. P. z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.] - k závěru, že svědek již nemá právo odepřít výpověď dle § 100 odst. 2 tr. ř. Toto právo mu přísluší, jestliže by způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo dále v zákoně uvedeným osobám a ve vztahu k předmětu výslechu, jen tehdy, mohlo-li by být na základě jeho výpovědi obnoveno jeho trestní stíhání, které by vyústilo ve zhoršení jeho stávajícího postavení. Nelze-li již zahájit, resp. obnovit trestní stíhání svědka pro překážku věci rozhodnuté ani cestou mimořádných opravných prostředků, právo odepření výpovědi dle § 100 odst. 2 tr. ř. mu již nepřísluší. VS se konečně podrobně zabýval i hodnocením toho, zda podmínky ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř. umožňující číst dřívější výpověď svědka, lze vztáhnout i na výpověď, kterou P. učinil v odlišném postavení, v době před zastavením trestního stíhání, jako spoluobviněný. VS v této souvislosti dovodil,