I.ÚS 3351/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3351/14 ze dne 6. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1046, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 767/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, č. j. 8 Cmo 267/2014-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. 2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014-A8, bylo rozhodnuto o tom, že insolvenční návrh, jímž se navrhovatel JONAZA TRADING LIMITED, právně zastoupený advokátní kanceláří VIVID LEGAL, s.r.o., domáhal zjištění úpadku stěžovatelky, se odmítá, neboť tento návrh vykazuje vady, jež brání jeho projednání. 3. Právě uvedené usnesení soudu prvního stupně bylo následně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2014, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014, 4 VSPH 857/2014-A-18, zrušeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o tom, že k insolvenčnímu návrhu se nepřihlíží (výrok II.). Odvolací soud přitom poukázal na to, že předmětný insolvenční návrh neobsahuje podpis navrhovatele ani osoby oprávněné za navrhovatele jednat, a tedy nebyl ani způsobilý vyvolat účinky zahájeného řízení. Za daných okolností měl soud prvního stupně dle názoru soudu odvolacího vydat toliko usnesení, jímž by navrhovatele vyrozuměl o tom, že se k jeho návrhu nepřihlíží. 4. V návaznosti na právě uvedená rozhodnutí stěžovatelka dne 15. 7. 2014 podala žalobu směřující proti insolvenčnímu navrhovateli a jeho právnímu zástupci (zde vedlejší účastníci), jejímž prostřednictvím se domáhala náhrady újmy, která jí měla vzniknout v důsledku šikanózního insolvenčního návrhu insolvenčního navrhovatele a jeho právního zástupce (zde vedlejší účastníci). Spolu s žalobou stěžovatelka podala též návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu § 147 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se domáhala, aby vedlejším účastníkům byla předběžným opatřením soudu uložena povinnost složit do úschovy soudu částku ve výši 28.903.700,- Kč. V tomto svém návrhu stěžovatelka uvedla, že jí zahájením insolvenčního řízení vznikla vinou vedlejších účastníků újma a že má obavu, že by případný výkon následně vydaného soudního rozhodnutí mohl být ohrožen, neboť vedlejší účastníci jsou zahraničními právnickými osobami. 5. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 16. 7. 2014, č. j. 35 Cm 55/2014-15, návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl. Poukázal přitom na to, že předběžné opatření dle § 147 odst. 6 insolvenčního zákona může soud vydat jen na návrh oprávněné osoby podaný do 30 dnů od vydání rozhodnutí o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření pak byl dle názoru soudu prvního stupně tomuto soudu doručen až po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty, když usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014, 4 VSPH 857/2014-A-18, jímž bylo rozhodnuto o odvolání insolvenčního navrhovatele proti rozhodnutí o odmítnutí jeho insolvenčního návrhu směřujícího vůči stěžovatelce, bylo vydáno dne 2. 6. 2014, avšak stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření soudu doručila až dne 15. 7. 2014. 6. Proti usnesení soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala. Namítala, že lhůta pro podání návrhu na vydání předběžného opatření by měla být počítána nikoli ode dne, kdy bylo rozhodnutí soudu o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, o jeho odmítnutí nebo zamítnutí vyhotoveno, ale od okamžiku, kdy takové rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku. Předmětné usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 6. 2014 bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno až dne 17. 6. 2014 a návrh na vydání předběžného opatření tak byl z pohledu stěžovatelky učiněn v zákonem stanovené lhůtě. 7. Vrchní soud v Praze pak svým usnesením ze dne 13. 8. 2014, č. j. 8 Cmo 267/2014-38, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se sice ztotožnil s argumentací stěžovatelky v tom, že lhůta pro podání návrhu na vydání předběžného opatření počíná běžet až v okamžiku zveřejnění rozhodnutí soudu o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, o jeho odmítnutí nebo zamítnutí, avšak uvedl, že předmětnou lhůtu je třeba počítat od okamžiku zveřejnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoli soudu odvolacího, jak dovozovala stěžovatelka. Odvolací soud proto stejně jako soud prvního stupně uzavřel (byť tak učinil s jiným odůvodněním), že návrh stěžovatelky byl podán opožděně a je třeba jej zamítnout, když usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí insolvenčního návrhu bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno již dne 31. 3. 2014. III. 8. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní uvedla, že vydáním rozhodnutí, kdy odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, ale učinil tak z jiného důvodu než soud prvního stupně, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka neměla možnost se k právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit (když dovolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné). Rozhodnutí odvolacího soudu je dle názoru stěžovatelky navíc v rozporu se zásadou právní jistoty, legitimním očekáváním stěžovatelky, jakož i se zásadou spravedlnosti, neboť představuje toliko mechanickou aplikaci zákona, v jejímž důsledku navíc ztrácí na významu rozhodnutí ve věci samé. IV. 9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i všech jejích příloh, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Jak vyplývá z obsahu podané ústavní stížnosti, je její podstatou zejména nesouhlas stěžovatelky s právním názorem odvolacího soudu ohledně počátku běhu lhůty pro podání návrhu na vydání předběžného opatření dle ustanovení § 147 odst. 6 insolvenčního zákona. K tomu Ústavní soud uvádí, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů (v nyní posuzovaném případě ustanovení § 147 odst. 6 insolvenčního zákona) jsou věcně správné či nikoli. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad právního předpisu nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru a intenzity však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 11. Ústavní soud má předně za to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, z jakého důvodu má za to, že lhůtu k podání návrhu na vydání předběžného opatření vymezenou v ustanovení § 147 odst. 6 insolvenčního zákona je třeba počítat od zveřejnění rozhodnutí soudu prvního stupně (nikoli soudu odvolacího), když ve svém rozhodnutí poukázal na to, že právě s tímto okamžikem (nikoli s okamžikem právní moci takového rozhodnutí) insolvenční zákon spojuje nastoupení jeho právních účinků. Skutečnost, že běh lhůty pro podání návrhu na vydání předběžného opatření je třeba počítat od okamžiku zveřejnění rozhodnutí soudu prvního stupně, je navíc dle názoru odvolacího soudu seznatelná i z dikce předmětného ustanovení § 147 odst. 6 insolvenčního zákona a dále též ze znění ustanovení § 146 odst. 1 téhož zákona. Právě uvedený názor pak Ústavní soud považuje za ústavně konformní, nep