I.ÚS 3353/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3353/24 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Hoškové, zastoupené Mgr. Martinou Grochovou, MSt, Ph.D., advokátkou, sídlem Jezuitská 14/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 95/2023-48 ze dne 2. října 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ad 7/2019-145 ze dne 23. května 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a policejního prezidenta, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací zakotvené v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka byla rozhodnutím ředitele Kanceláře policejního prezidenta ve věcech služebního poměru (služební funkcionář) č. 68/2018 ze dne 9. února 2018 přijata k 1. březnu 2018 do služebního poměru příslušníka Policie České republiky na služební místo rady X oboru se zkušební dobou 6 měsíců. Dne 2. července 2018 vedoucí X odboru sdělil stěžovatelce, že s její prací není spokojen a že jí bude služební poměr zrušen ve zkušební době. Nabídl stěžovatelce, aby do 3 dnů zrušila služební poměr sama. Dne 4. července 2018 podala stěžovatelka podle § 211 odst. 2 zákona 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (zákon o služebním poměru), žádost o převedení na služební místo na Generálním ředitelství cel k 1. srpnu 2018 (nebo po splnění zákonných podmínek). Služební funkcionář i vedoucí X odboru s tím téhož dne vyslovili souhlas. 3. Dne 16. července 2018 bylo zahájeno řízení o zrušení služebního poměru ve zkušební době. Dne 25. července 2018 stěžovatelka požádala služebního funkcionáře o zastavení tohoto řízení z důvodu, že již požádala o převedení na jiné služební místo a úspěšně absolvovala psychotesty. Opětovně o totéž požádala e-mailem ze dne 31. července 2018, v němž uvedla, že obsazované služební místo bude u Celní správy České republiky (Celní správa) volné až ke dni 1. září 2018, a služebního funkcionáře požádala o sdělení, zda mu tento termín přeložení vyhovuje. 4. Služební funkcionář rozhodnutím č. j. 738/2018 ze dne 30. července 2018 zrušil služební poměr stěžovatelky ve zkušební době bez udání důvodu podle § 41a zákona o služebním poměru. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím č. j. PPR-20601-48/ČJ-2018-990131 ze dne 11. února 2019 zamítl s odůvodněním, že podání žádosti o převedení na jiné služební místo netvořilo překážku zrušení služebního poměru ve zkušební době. Dodal, že převedení není podle § 25 odst. 4 zákona o služebním poměru nárokové a ve věci stěžovatelky nedošlo ke shodě mezi služebními funkcionáři ohledně data převedení. 5. Městský soud v Praze rozhodnutí vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 10 Ad 7/2019-95 ze dne 19. listopadu 2020 zrušil a věc vrátil Policejnímu prezidiu České republiky k dalšímu řízení. Městský soud konstatoval, že služební funkcionář zrušením služebního poměru ve zkušební době sice dosáhl toho, že stěžovatelka u něj od začátku měsíce srpna 2018 nevykonávala služební povinnosti, avšak tímto způsobem přišla o služební poměr, tj. o základní a nezbytnou podmínku pro účinné převedení na služební místo k jinému bezpečnostnímu sboru. Oproti tomu v případě převedení na služební místo k celní správě by sice stěžovatelka u Policie České republiky plnila služební povinnosti o měsíc déle, než byl zájem služebního funkcionáře, avšak po uplynutí této doby by byla převedena k jinému bezpečnostnímu sboru a nepřišla by o materiální a sociální zabezpečení. Výhoda, kterou přineslo pro služebního funkcionáře zrušení služebního poměru stěžovatelky ve zkušební době, byla neproporcionální k újmě, která tímto zrušením byla způsobena stěžovatelce. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 327/2019-109 ze dne 10. prosince 2019 a konstatoval, že nezvážil-li služební funkcionář a vedlejší účastník zájem stěžovatelky na pokračování služebního poměru u jiného bezpečnostního sboru jako převažující nad svým zájmem na okamžitém ukončení jejího služebního poměru, nešetřil svým postupem nijak práva stěžovatelky, čímž porušil § 2 odst. 3 správního řádu a § 77 odst. 1 zákona o služebním poměru. 6. Proti rozsudku městského soudu podal vedlejší účastník kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 As 376/2020-82 ze dne 31. března 2023 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel z toho, že zákon o služebním poměru v § 41a kterékoli ze stran umožňuje služební poměr zrušit i bez udání důvodu. Závěr městského soudu, že vedlejší účastník byl povinen zkoumat proporcionalitu svého postupu, je podle Nejvyššího správního soudu v rozporu s účelem tohoto institutu, jímž je oboustranně rovnocenná možnost účastníků služebního poměru pružně a bez udání důvodu ukončit služební poměr ve zkušební době. Z obsahu správního spisu přitom nebylo prokázáno, že by služební funkcionář stěžovatelku diskriminoval, nebo že by došlo ke zneužití práva ve smyslu § 77 odst. 1 zákona o služebním poměru. Zrušení služebního poměru ve zkušební době proto vyhovělo všem zákonným požadavkům. 7. Městský soud poté žalobu zamítl. Uvedl, že rozsah potřebných skutkových zjištění pro naplnění podmínek pro postup podle § 41a zákona o služebním poměru je dán tím, že služební poměr lze ve zkušební době skončit i bez udání důvodů. Tím byl zúžen obsah potřebných skutkových zjištění toliko na jedinou, tj. zda stěžovatelka byla v době skončení služebního poměru ve zkušební době. Tato skutečnost byla nesporná. Pro osud služebního poměru u Policie České republiky tak bylo zcela nerozhodné, že stěžovatelka požádala o převedení k jinému bezpečnostnímu sboru, k němuž mělo dojít 1. září 2018. 8. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, neboť námitky stěžovatelky směřovaly pouze proti výše uvedenému závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka chronologicky popisuje, jakým způsobem služební funkcionář zrušil její služební poměr ve zkušební době. Má za to, že možnost zrušit služební poměr ve zkušební době není bezvýjimečná. Výjimka měla být shledána právě v její věci, kdy služební funkcionář jednal ve zlé víře a stěžovatelku chtěl poškodit. Věděl o tom, že stěžovatelka má dohodnuté převedení k 1. září 2018 k celní správě, přesto již dříve, ke dni 30. července 2019, její služební poměr zrušil, čímž její převedení k celní správě zmařil. Přitom dříve udělil stěžovatelce souhlas s jejím převedením, udržoval ji do poslední chvíle v očekávání, že k převedení dojde, neakceptoval její návrhy, jak situaci řešit (tak, aby o možnost převedení nepřišla), neinformoval ji o tom, že by pozdější datum převedení než 1. srpna 2018 mělo být pro něj nevyhovující a poté bez varování, i když věděl, že celní správa s převedením stěžovatelky k 1. září 2018 počítá, zrušil její služební poměr bez uvedení důvodu. Stěžovatelka tak v důsledku postupu služebního funkcionáře přišla o možnost převedení na jiné místo u celní správy i o možnost tzv. "bočního vstupu" na toto místo. Zároveň jí byla zamítnuta předschválená hypotéka, a přišla tak o hmotné zajištění a živobytí. Takové jednání služebního funkcionáře bylo zneužitím institutu zrušení služebního poměru ve zkušební době. 10. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 11. Ústavní stížnost směřuje jednak proti rozhodnutí městského soudu učiněného ve věci samé (respektujícího závazný právní názor Nejvyššího správního soudu) a jednak proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti z procesních důvodů. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je ústavní stížnost včasná. 12. Jde-li o napadený rozsudek městského soudu, stěžovatelka jej před podáním ústavní stížnosti napadla kasační stížností, ač za situace, kdy její námitky směřovaly pouze závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu (což stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje), měla [s ohledem na § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního] proti němu podat v dvouměsíční lhůtě (přímo) ústavní stížnost, což se nestalo. 13. Ústavní soud se tak zabýval tím, zda přesto může být ústavní stížnost včasná i proti rozhodnutí městského soudu. Z obsahu napadeného rozsudku zjistil, že městský soud stěžovatelku o důsledcích nerespektování citovaného ustanovení nepo