I.ÚS 3379/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3379/24 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Alfred Paolo Prinz von und zu Liechtenstein, b) Lukas Wolfgang Prinz von und zu Liechtenstein, c) Livia Margherita Turner Prinzessin von und zu Liechtenstein, d) Emanuel Friedrich Prinz von und zu Liechtenstein, e) Ulrich Constantin Prinz von und zu Liechtensteina f) Charles-Louis de Roys de Ledignan Saint Michel, všech zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3148/2023-1243 ze dne 24. září 2024, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 15/2023-1166 ze dne 12. dubna 2023 a rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 10 C 276/2018-1082 ze dne 21. července 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2) podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, 3) podniku Povodí Vltavy, státní podnik, sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5 - Smíchov, a 4) České republiky - Státního oblastního archivu v Třeboni, sídlem Husova 143, Třeboň, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, a dále podle čl. 5 písm. a), d) zejména alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace ("Mezinárodní úmluva"), právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny, na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, práva nebýt diskriminován podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6, 8 a 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále podle čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d) zejména alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy a na účinný opravný prostředek a na odčinění a náhradu škody způsobené porušením zákazu diskriminace podle čl. 6 Mezinárodní úmluvy. 2. Stěžovatelé se žalobou domáhali proti vedlejšímu účastníkovi 2) vyklizení specifikovaných nemovitých věcí ("nemovitostí") a zaplacení částky 100 000 Kč z titulu vydání užitku a náhrady škody způsobené na předmětných nemovitostech za období od 1. ledna 1951 dosud, eventuálně zaplacení peněžité náhrady za tyto nemovitosti ve výši 100 000 Kč, proti vedlejšímu účastníkovi 3) se domáhali vyklizení specifikovaných nemovitostí a zaplacení částky 100 000 Kč z titulu vydání užitku a náhrady škody způsobené na předmětných nemovitostech od 1. ledna 1951 dosud, eventuálně zaplacení peněžité náhrady za tyto nemovitosti ve výši 100 000 Kč, proti vedlejšímu účastníkovi 4) se domáhali vyklizení specifikované nemovitosti a zaplacení částky 100 000 Kč z titulu vydání užitku a náhrady škody způsobené na předmětné nemovitosti od 1. 1. 1951 dosud, eventuálně zaplacení peněžité náhrady za tuto nemovitost ve výši 10 000 Kč. Dále se stěžovatelé domáhali určení, že jsou spoluvlastníky nemovitostí, které požadovali vyklidit, eventuálně určení, že Ludmila Prinzessin von und zu Liechtenstein byla ke dni svého úmrtí vlastnicí těchto nemovitostí, eventuálně se domáhali proti všem vedlejším účastníkům za tyto nemovitosti zaplacení společně a nerozdílně finanční náhrady ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem, stanovené v souladu se zákonem č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový, ke dni vydání rozsudku. 3. Okresní soud v Písku napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III) a zamítl návrh stěžovatelů na přerušení řízení (výrok IV). Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. 4. Soudy dospěly k závěru, že právní předchůdkyni stěžovatelů byly nemovitosti odebrány podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, v srpnu 1948. Nemovitosti tedy přešly do vlastnictví státu v období, kterého se týkají restituční předpisy. Podle judikatury Ústavního soudu, mimo jiné ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb., dále též jen "stanovisko pléna"), se tak stěžovatelé měli svých nároků domáhat cestou restitučních předpisů. Ty není možné obcházet využíváním obecných občanskoprávních institutů, jako je žaloba na vyklizení. 5. Stěžovatelé namítají, že stát ke sporným nemovitostem nemohl nabýt vlastnické právo a že právní předchůdkyni stěžovatelů vždy zůstalo zachováno tzv. holé vlastnictví. Stát dovozuje své vlastnické právo k nemovitostem až na základě zneužití restitučních předpisů. Dále stěžovatelé argumentují, že k vyvlastnění daných nemovitostí došlo bez náhrady a že tato náhrada je jim nyní upírána s odkazem na restituční předpisy, čímž vůči nim vzniká nová křivda. Odepření náhrady má navíc diskriminační povahu, neboť Česká republika odmítá jednat s Lichtenštejnským knížectvím a uzavřít s ním mezinárodní smlouvu o náhradách tak jako s jinými státy. Stěžovatelé mají za to, že na jejich věc nelze uplatnit závěry výše zmíněného stanoviska, že jim obecné soudy neumožnily zpochybnit jeho použitelnost a předložit tvrzení a důkazy, že stát nenabyl vlastnické právo k nemovitostem a že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. 6. Ústavní stížnost je včasná, přípustná a byla podána oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem. 7. Věc stěžovatelů závisí na řešení otázek, jimiž se plénum zabývalo již ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a znovu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. dubna 2024. Obdobně koncipovaná ústavní stížnost týchž stěžovatelů týkající se jiných nemovitostí byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 1572/23 ze dne 27. června 2024. Ústavní soud neshledal žádný důvod se od tam učiněných závěrů odchylovat, a proto na ně odkazuje. 8. Ústavní soud zejména zdůrazňuje závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jak byly shrnuty v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24. 9. Tyto závěry se plně uplatní i ve věci stěžovatelů. Jejich žaloba se sice týká nemovitostí odebraných na základě zákona č. 142/1947 Sb., avšak závěry citovaného stanoviska pléna se vztahují i na tyto případy (usnesení sp. zn. I. ÚS 1911/13 ze dne 19. listopadu 2015, body 21 a 22). 10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zužují dosah stanoviska pléna jen na situace, kdy někdo usiloval o vydání nemovitostí podle restitučních předpisů a neuspěl či usilovat mohl, avšak nepokusil se o to. Dopad stanoviska je však širší, což přehledně vysvětluje výše odkazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24. Ústavní soud poukazuje zejména na závěry shrnuté v bodech 58 až 62, které zdůrazňují ve vztahu k existenci vlastnického práva státu význam byť jen pouhého převzetí věci státem v rozhodném období nebo před ním. Restituční předpisy (jen) u části majetku nabytého státem v rozhodném období (a výjimečně i před ním) pak připustily, aby se původní vlastníci, případně od nich odvozené osoby (oprávněné osoby), opět (a to nově a nikoli zpětně) stali vlastníky. Jinde tuto možnost zákonodárce nekonstituoval. Podání určovací žaloby či žaloby na plnění v takových případech pak nemůže vést k úspěchu, neboť staví jen na domnělém zachování původního vlastnického práva. 11. Právě tak žaloba stěžovatelů, jak uvedly již obecné soudy, fakticky obcházela restituční předpisy a nemohlo jí být vyhověno. 12. Dovolávají-li se stěžovatelé Listiny, Úmluvy a dalších mezinárodních smluv, přehlížejí, že k odnětí nemovitostí došlo již v roce 1948, podle závěrů obecných soudů v srpnu tohoto roku. Odnětí nelze hodnotit z hlediska současných právních standardů, neboť k němu došlo před účinností Listiny i mezinárodních smluv, jichž se stěžovatelé dovolávají, a ty se proto na odnětí nemohou vztahovat (srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24, body 69 až 72). 13. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé nebyli nijak zkráceni v možnosti uplatnit před soudem prvního stupně, odvolacím soudem i dovolacím soudem své argumenty týkající se vlastnictví sporných nemovitostí, jakož i argumenty zpochybňující použitelnost dosavadní judikatury. V tom, že se obecné soudy neztotožnily s jejich argumentací, nelze spat