I.ÚS 3459/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3459/24 ze dne 22. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Květoslava Šebely, zastoupeného JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou, sídlem Nezdice 1, Votice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3471/2023-505 ze dne 24. září 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 315/2022-444 ze dne 25. května 2023 a rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 10 C 438/2020-348 ze dne 16. září 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a města Beroun, sídlem Husovo nám. 68, Beroun, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 2. První vedlejší účastnice (stát) se žalobou proti stěžovateli jako po osobě zapsané v katastru nemovitostí jako vlastník domáhala určení svého vlastnického práva k pozemkům parc. č. X1 (vytvořeného oddělením z parc. č. X2) a parc. č. X3 (vytvořeného oddělením z parc. č. X4) v k. ú. Beroun, přesněji řečeno zprvu se domáhala určení vlastnického práva k oběma pozemkům parc. č. X2 a X4 jako celku a následně vzala žalobu částečně zpět a setrvala na požadavku určení vlastnického práva jen k odděleným pozemkům (vymezeným geometrickým plánem) č. X1 a X3. 3. Okresní soud prvním rozsudkem č. j. 10 C 438/2020-230 ze dne 20. října 2021 žalobě státu zcela vyhověl. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 43/2022-282 ze dne 19. května 2022 rozsudek okresního soudu potvrdil jen v části týkající se pozemku parc. č. 1 a ve zbývajícím rozsahu (tedy ohledně pozemku parc. č. 3 a nákladů řízení) rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Uložil okresnímu soudu, ať se zabývá otázkou vydržení podle právní úpravy účinné od 1. ledna 1992. 4. Okresní soud poté napadeným rozsudkem rozhodoval tedy již jen o druhém z pozemků a znovu určil, že první vedlejší účastnice je jeho vlastnicí a že druhý vedlejší účastník má příslušnost s tímto pozemkem hospodařit (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok IV). Krajský soud druhý rozsudek okresního soudu (k odvolání stěžovatele) napadeným rozsudkem potvrdil (ve výroku II ve správné výši náhrady nákladů řízení) (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). 5. K peripetiím ohledně vlastnictví k dotčeným pozemkům lze ve stručnosti uvést následující: Stát převzal pozemky do držby na základě kupní smlouvy ze dne 17. prosince 1979. V evidenci nemovitostí zůstali zapsáni prodávající, postavení státu a platnost smlouvy však nezpochybňovali. Dne 20. prosince 1984 sice uzavřeli ohledně prvního z pozemků kupní smlouvu se stěžovatelem, ale když pak stěžovatel v roce 1991 upozornil druhého vedlejšího účastníka, že na jeho pozemku je skládka, byl odkázán na existenci smlouvy z roku 1979. Teprve v řízení zahájeném druhým vedlejším účastníkem v roce 1992 bylo zjištěno, že kupní smlouva z roku 1979 je pro absenci pravého podpisu jednoho z prodávajících neplatná. Námitka absence pravého podpisu prodávajícího byla uplatněna až v řízení o jeho pozůstalosti v lednu 1992. Ohledně druhého pozemku (jehož jako jediného se ústavní stížnost v této věci týká) pak uzavřel stěžovatel kupní smlouvu s právními nástupkyněmi původních vlastníků až dne 21. srpna 2000. 6. Kupní smlouva z roku 1979 tedy byla pro absenci pravého podpisu jednoho z prodávajících absolutně neplatnou a nebyla právním titulem pro nabytí vlastnického práva státem. V polovině nultých let tohoto století se stěžovatel jako "knihovní vlastník" v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 40/2004 domáhal po druhém vedlejším účastníku vyklizení pozemků parc. č. X2 a X4 a neuspěl. Druhý vedlejší účastník se totiž bránil tím, že stěžovatel vlastník není, že stát pozemky přes neplatnost kupní smlouvy z roku 1979 nabyl, a to na základě vydržení, současně poukazoval na to, že vzhledem k tomu, že stát po uzavření kupní smlouvy pozemky zabral (převzal držbu) ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě jinému zemědělskému majetku ("zákon č. 229/1991 Sb."), oprávněným osobám tak svědčil restituční nárok, ale žádná jej neuplatnila, i proto je vlastníkem pozemků v duchu restituční judikatury stát. Této argumentaci přisvědčil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2135/2017 ze dne 25. září 2019. 7. Závěry tam vyslovené byly zásadní i pro tuto věc. Okresní soud je aplikoval na oba pozemky již v prvním rozsudku. Krajský soud zprvu jen v části týkající se pozemku parc. č. X1 a ohledně pozemku parc. č. X3 uložil okresnímu soudu, ať se zabývá otázkou vydržení podle právní úpravy účinné od 1. ledna 1992. Okresní soud vázán tímto názorem se touto otázkou zabýval a dospěl k závěru, že podmínky pro vydržení byly naplněny a vysvětlil, že i při tomto právním posouzení je žaloba důvodná a stát je vlastníkem. 8. Věcí se pak k odvolání stěžovatele zabýval znovu krajský soud. Ten (nově) i ohledně pozemku parc. č. X3 aplikoval právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2135/2017 ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 7 C 40/2004 mezi stěžovatelem jako žalobcem a druhým vedlejším účastníkem (město Beroun) jako žalovaným o vyklizení pozemků parc. č. X2 a X4. Otázka vlastnického práva k pozemkům tam byla řešena jako předběžná. Nejvyšší soud mezi oběma pozemky při právních závěrech nerozlišoval. Považoval za podstatné, že je stát, ač kupní smlouva, kterou uzavřel, byla absolutně neplatnou, oba převzal a vykonával k nim držbu (později pak druhý vedlejší účastník) a žádná z oprávněných osob podle restitučních předpisů k pozemkům neuplatnila restituční nárok a vlastnické právo tak znovu nezískala. Krajský soud se tak v napadeném rozhodnutí ztotožnil s právními závěry okresního soudu učiněnými v jeho prvním rozsudku ze dne 10. října 2021, uznal, že jeho předchozí právní názor nebyl správný, že zde nebyl důvod rozdílně posuzovat pozemky parc. č. X1 a X3 a odkázal k tomu na judikaturu Nejvyššího soudu. Krajský soud se současně podrobně v bodech 24 až 39 rozsudku zabýval otázkou vydržení pozemku parc. č. X3 a (až na drobnost, pro výsledný závěr nevýznamnou) aproboval i závěry okresního soudu ohledně vydržení, které by vedly také k závěru, že vlastníkem je stát. 9. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že obstojí již prvotní závěr, na kterém je rozhodnutí krajského soudu založeno (že pokud právní předchůdci stěžovatele, resp. stěžovatel sám, neuplatnili právo k pozemku prostřednictvím tzv. restitučních předpisů, ač na ně dopadaly, nemohou se úspěšně bránit tím, že stát vlastnictví nikdy nenabyl a domáhat se nároků k tomuto pozemku mimo restituční předpisy). Z pohledu dovolacího přezkumu je pak již nadbytečné zabývat se otázkou případného vydržení vlastnického práva, neboť i kdyby tato otázka správně posouzena nebyla, ve svém výsledku je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů závěr o vlastnickém právu první vedlejší účastnice (státu) správný. Nejvyšší soud odůvodnil, že krajským soudem přijatý závěr o vlastnickém právu první vedlejší účastnice a vztahu obecných a restitučních předpisů je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zdůraznil přitom, že v dané věci se s ohledem na skutkové okolnosti (absence nerušeného užívání pozemků stěžovatelem) neuplatní výjimka ve prospěch ochrany vlastníka mimo restituční předpisy založená judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vycházející z absence rozumného důvodu pro postup vlastníka zapsaného ve veřejném seznamu (jehož vlastnické právo nikdo nezpochybňoval) podle restitučních předpisů. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které podle jeho názoru na nyní posuzovanou věc dopadají. Obšírně vysvětluje, proč podle jeho názoru důvod pro uplatnění restitučního nároku v jeho věci nebyl, neboť byl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, stejně jako jeho právní předchůdci, jde-li o druhý z pozemků. Je pravdou, že druhý vedlejší účastník jejich vlastnictví zpochybnil s odůvodněním, že pozemky nabyl v roce 1979, takový důvod však s restitucemi nesouvisí (šlo o neplatný právní úkon, který nebyl učiněn ani v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek). Stěžovatel nesouhlasí s tím, že pozemky trvale a nepřetržitě držel stát. Namítá, že obě části pozemku užíval do roku 1991. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem obecných so