I.ÚS 3461/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3461/24 ze dne 19. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Commexim Group a.s., sídlem Pražská 160, Radlík, Jílové u Prahy, zastoupené Mgr. Petrem Keltnerem, advokátem, sídlem Barákova 237/8, Říčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2024 č. j. 30 Cdo 1112/2024-950, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2023 č. j. 11 Co 128/2023-928 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. prosince 2022 č. j. 9 C 277/2015-895, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení a obce Sulejovice, sídlem Náves 5, Sulejovice, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů v řízení o náhradě škody způsobené orgánem veřejné moci - obcí Sulejovice (vedlejší účastnicí). Obec nezákonně změnila územní plán, čímž měla stěžovatelce způsobit škodu v podobě zmaření investice. Soudy však žalobu zamítly pro nedostatek příčinné souvislosti. Podle stěžovatelky porušily především její právo na spravedlivý proces. I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatelka v roce 2007 zakoupila v obci Sulejovice průmyslový areál se záměrem výroby feromolybdenu a ferovanadu. Následně založila společnost VÝZKUMNÝ A VÝVOJOVÝ ÚSTAV SPECIÁLNÍCH SLITIN s.r.o. (dále jen "VVÚSS"), která měla vytvořit a provozovat výzkumné a vývojové centrum recyklace kovů v části areálu. 3. V září 2009 obec Sulejovice přijala změnu územního plánu, kterou zakázala veškerou chemickou a hutní výrobu na vymezeném území obce, v důsledku čehož se měly záměry stěžovatelky ocitnout v rozporu s územním plánem. Stěžovatelka poté přistoupila k fúzi se společností VVÚSS a stala se její právní nástupkyní. Po přibližně dvou letech od přijetí změny územního plánu obce správní soud tuto změnu zrušil, jelikož nebyla přijata zákonem stanoveným postupem. Stěžovatelka následně uplatnila vůči obci žalobu na náhradu škody ve výši 15 mil. Kč, a to jako skutečnou škodu spočívající v marně vynaložených nákladech na přípravu projektů. 4. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k tomu, že sice došlo k nezákonnému rozhodnutí (změně územního plánu), ale není naplněn předpoklad příčinné souvislosti mezi ním a vzniklou škodou. Podle okresního soudu příslušné orgány vyjádřily vesměs negativní stanoviska k záměru stěžovatelky, zejména odkázal na posouzení vlivu na životní prostředí (EIA). S ohledem na tyto další podmínky pro realizaci záměru samotná nezákonná změna územního plánu nemohla být jedinou a právně podstatnou příčinnou vzniku tvrzené škody. 5. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací závěrům okresního soudu zcela přisvědčil. Zdůraznil, že stěžovatelka zůstala ve zjišťovacím řízení EIA nečinná. Výzva k dopracování dokumentace byla stěžovatelce doručena více než rok před změnou územního plánu, navíc stěžovatelka v dopracování podkladů nepokračovala ani po zrušení nezákonné změny územního plánu. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že došlo k zásahu do legitimního očekávání stěžovatelky, na určitou podobu územního plánu totiž není právní nárok. Ve vztahu k druhému záměru - VVÚSS - dovodil, že se ho jak proces EIA, tak i změna územního plánu stěžovatelky vůbec netýkaly, takže v realizaci záměru mohla pokračovat. 6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, jelikož je neshledal přípustným. Ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti obecně uvedl, že dovolání stěžovatelky převážně představuje pouhé pokračování polemiky se soudy obou stupňů. Identifikoval v dovolání pouze tři právní otázky. Zaprvé, zda bylo možné realizovat projekt VVÚSS, i když nevyžadoval provedení procesu EIA. Zadruhé, zda došlo k přerušení příčinné souvislosti, pokud stěžovatelka nepokračovala v procesech a řízeních potřebných pro jeho realizaci (včetně procesu EIA). Zatřetí, zda mohla stěžovatelka projekt realizovat (a všechny ostatní povolovací procesy) i navzdory územnímu plánu. 7. Ani tyto otázky přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu založit nemohly. Ke druhé z nich uvedl, že stěžovatelka nepřípustně předkládá vlastní skutková zjištění. Pokud pak jde o třetí otázku, tak na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, poněvadž ani příznivý územní plán nezaručuje úspěch v dalších potřebných řízeních. Nejvyšší soud dále uvedl, že i pokud by odpověď na všechny tři otázky byla pro stěžovatelku příznivá, vylučovalo by existenci příčinné souvislosti to, že se žalobkyně rozhodla v projektech nepokračovat ani po zrušení nezákonné změny územního plánu. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení 8. Stěžovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce ústavní stížnost proti rozhodnutím okresního, krajského i Nejvyššího soudu. Podle stěžovatelky soudy porušily její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Podle stěžovatelky také došlo k porušení čl. 1 a 4 Listiny a čl. 14 Úmluvy a právní jistoty jako jednoho z atributů demokratického právního státu dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. 9. Stěžovatelka zejména namítá, že obecné soudy nerozlišovaly zmíněné dva projekty - její projekt a projekt její právní předchůdkyně (VVÚSS). Projekt VVÚSS podle stěžovatelky nepodléhal procesu EIA, nevyžadoval povolení či ohlášení stavby, ale přesto byl nerealizovatelný kvůli nezákonné změně územního plánu. To, že nebylo možné projekt zrealizovat, vyplývá z územně plánovací informace, kterou obdržela VVÚSS od Městského úřadu v Lovosicích. Ve vztahu k oběma projektům obecné soudy podle stěžovatelky nesprávně vyhodnotily otázku příčinné souvislosti. Nepřiměřeně si osobovaly pravomoc správních orgánů a nahrazovaly jejich činnost vlastním hodnocením realizovatelnosti záměrů. Přestože u projektu stěžovatelky bylo v rámci zjišťovacího řízení procesu EIA konstatováno, že je dokumentaci třeba dopracovat, nešlo o zákaz realizace projektu. Obecné soudy podle stěžovatelky dostatečně nevzaly v potaz ani to, že ke změně územního plánu došlo čistě účelově, šlo o zjevné zneužití práva s cílem poškodit konkrétní subjekty. Nejvyšší soud podle stěžovatelky porušil její ústavně zaručená práva tím, že se odmítl zabývat jejím dovoláním věcně, protože nesprávně považoval příčinnou souvislost za skutkovou otázku. 10. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka svou ústavní stížnost staví na nepravdivých informacích o projektu VVÚSS a její argumentace je vnitřně rozporná. Na jednu stranu uvádí, že změna územního plánu znemožnila realizovat záměr VVÚSS, na druhou stranu podle ní posouzení EIA nebylo pro tento záměr vůbec nutné. Krajský soud souhlasí se stěžovatelkou pouze v tom, že stanovisko EIA nebylo nutné. Avšak v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by projekt VVÚSS zahrnoval chemickou či hutní výrobu, přitom pouze tuto činnost nezákonná změna územního plánu na daném území zakazovala. Ústavní stížnost stěžovatelky proto nepovažuje za důvodnou. 11. Nejvyšší soud reagoval na ústavní stížnost stěžovatelky tak, že je podle něj nedůvodná. Zdůraznil, že se odmítl zabývat dovoláním stěžovatelky pouze ve vztahu k její skutkové polemice. Právnímu posouzení příčinné souvislosti se však věnoval a považoval závěry odvolacího soudu, že změna územního plánu nebyla právně podstatnou příčinou vzniku škody, za souladné se svou judikaturou. Na snahu o získání potřebných podkladů navíc rezignovala ještě před nezákonnou změnou územního plánu a nepokračovala ve svých záměrech ani po jejím zrušení. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že kromě toho reagoval i na všechny tři výslovně formulované otázky stěžovatelkou. 12. Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl. Podle ní stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje argumentaci, kterou už uplatňovala v předchozích fázích řízení. Změna územního plánu se podle vedlejší účastnice projektu VVÚSS vůbec nedotýkala, takže stěžovatelce nic nebránilo v realizaci záměru. 13. Stěžovatelka se ve své replice ohradila vůči tvrzení krajského soudu, že nezákonná změna územního plánu neměla vliv na realizaci projektu VVÚSS. Stěžovatelka měla legitimní očekávání o opaku vzhledem k územně plánovací informaci, kterou obecné soudy zcela pominuly. Podle stěžovatelky pak Nejvyšší soud ve svém vyjádření nadále nedostatečně reflektuje odlišnost projektu stěžovatelky a VVÚSS. Vůči a