I.ÚS 3492/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3492/24 ze dne 20. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ACQUIRE CZ, s.r.o., se sídlem U Santošky 11/2285, Praha 5, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem Mikuláše z Husi 382/12, Praha 4, a stěžovatele Vladimíra Vitíše, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 148/2024-439 ze dne 30. 9. 2024 a proti II. výroku rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 16 C 121/2021-336 ze dne 30. 4. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze a také ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení tamtéž označeného usnesení krajského soudu, jakož i usnesení Okresního soudu v Příbrami. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Usnesením sp. zn. I. ÚS 3492/24, III. ÚS 3520/24 ze dne 29. 1. 2025 plénum Ústavního soudu spojilo obě ústavní stížnosti ke společnému řízení. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po stěžovateli domáhala zaplacení 147 250 Kč s příslušenstvím (výrok I). Druhým výrokem (napadeným ústavní stížností) uložil stěžovateli povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 62 715,10 Kč. Předmětem řízení byl nárok stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení, jež stěžovateli vzniklo zrušením rozsudků soudů v jiné věci, na jejichž základě stěžovatelka zaplatila stěžovateli jemu původně přiznané plnění. Stěžovatel však přes výzvu zaplacenou částku nevrátil. Stěžovatel v průběhu řízení navrhl zamítnutí žaloby s tím, že pohledávka stěžovatelky zanikla započtením a zároveň ji vyzval k zaplacení rozdílu mezi těmito pohledávkami. Stěžovatelka vzala následně žalobu zpět. Okresní soud rozhodl o neúčinnosti stěžovatelčina zpětvzetí žaloby a v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl o zamítnutí její žaloby. Při rozhodování o náhradě nákladů vyšel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18 ze dne 30. 6. 2020, podle něhož nelze rozhodovat pouze na základě zásady úspěchu ve věci za situace, kdy soudu nezbývá než žalobu zamítnout, nýbrž je třeba zvážit konkrétní okolnosti sporu. Okresní soud konstatoval, že žaloba byla podána důvodně a k zániku nároku nedošlo v důsledku plnění, ale započtení, k němuž došlo po dvou letech od podání žaloby. Okresní soud považoval jednání stěžovatele za obstrukční, jelikož sledoval cíl vyčkat na pravomocné skončení jiného řízení mezi týmiž stranami, aby mohlo dojít k započtení pohledávek. Náhradu nákladů přiznal stěžovatelce vyjma úkonů, které neshledal účelnými. Okresní soud s poukazem na ustálenou judikaturu také nepřistoupil na námitku stěžovatele, že náklady měly být přiznány jen jako náklady nezastoupeného vzhledem k právnickému vzdělání jednatele stěžovatelky. Stěžovatel i stěžovatelka podali proti výroku o nákladech odvolání. 3. Krajský soud změnil II. výrok rozsudku okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani za odvolací řízení před krajským soudem. Krajský soud vyjádřil názor, že o náhradě nákladů by mělo být rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci, jelikož nález sp. zn. Pl. ÚS 40/18 vycházel ze stavu, kdy žaloba by byla zamítnuta buď z důvodu její nedůvodnosti, nebo naopak proto, že sice byla důvodná, ale uplatněný nárok byl již uspokojen. Zde danou situaci naopak krajský soud odlišil, jelikož bylo pravomocně rozhodnuto, ale na základě rozsudku nebylo plněno. Stěžovatelčina žaloba tak byla důvodná, avšak byla následně zamítnuta pro započtení pohledávek. Krajský soud tedy vyslovil názor, že by sice mělo být rozhodnuto podle úspěchu ve věci, nicméně shledal důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř. Moderaci nákladů řízení odůvodnil tím, že po zrušení rozsudků v řízení, v němž vznikla pohledávka stěžovatelky, by došlo k novému rozhodování o náhradě nákladů v jiné výši, což ale nemůže obhájit obstrukční postup stěžovatele. Proto krajský soud shledal, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 4. Stěžovatelka má především za to, že usnesení krajského soudu je nezákonné a porušuje její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti namítá chybné nepřiznání náhrady nákladů a zejména, že krajský soud rozhodl svévolně, jelikož měl v rozporu se zákonem a judikaturou považovat stěžovatelku za neúspěšnou v řízení na základě zániku její pohledávky započtením. Stěžovatelka tvrdí, že způsoby zániku pohledávky splněním i započtením musí být postaveny naroveň a že žaloba byla podána po právu, tudíž jí měla být přiznána náhrada nákladů. 5. Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zejména namítá, že byl v řízení plně úspěšný, neboť žaloba byla zamítnuta. Má za to, že napadená rozhodnutí podporují zneužívání práva a existenci entit, které se takto nezákonně obohacují. Stěžovatel se dále domnívá, že v situaci, v níž nejsou úspěšnému účastníku přiznány žádné náklady, jako tomu bylo v rozhodnutí okresního soudu, dochází k extrémní nespravedlnosti, zejména vzhledem k povaze stěžovatelky, která měla žalobou zneužít právo. 6. Ústavní stížnosti byly podány včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Ústavní stížnosti proti usnesení krajského jsou přípustné, ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu přípustná není - viz dále [k podmínkám řízení srov. § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho také plyne, že ústavní stížnost je krajním prostředkem ochrany práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před jinými orgány možná. Proto může ústavní stížnost zásadně směřovat pouze proti rozhodnutím konečným, která musí být vůbec způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Druhý výrok usnesení okresního soudu však byl změněn usnesením krajského soudu. V napadené části tak usnesení okresního soudu nenabylo právní moci, nestalo se konečným rozhodnutím, a ze své povahy tak nemůže porušit základní práva či svobody stěžovatele. Ústavní stížnost proti II. výroku usnesení okresního soudu je proto nepřípustná. 8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. 9. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud dlouhodobě staví rezervovaně. Přestože se spor o náhradu nákladů řízení může (i citelně) dotknout majetkové sféry účastníka řízení, nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv nebo svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkum a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Například jestliže zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. 10. Ustanovení § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předsoudním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení; soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a