I.ÚS 3512/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3512/24 ze dne 8. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4 - Braník, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 20 To 2/2024-11454 ze dne 21. října 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížnost se týká situace, kdy soud prvního stupně stěžovatele nepravomocně propustil z vazby, avšak stížnostní soud k stížnosti státního zástupce prvostupňové rozhodnutí v záhlaví označeným rozhodnutím zrušil a žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítl. 2. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím stížnostního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se domáhá zrušení rozhodnutí stížnostního soudu a podle § 39 zákona o Ústavním soudu žádá o přednostní projednání své ústavní stížnosti. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 15055/2022 ze dne 14. října 2022 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Vazba byla následně opakovaně prodlužována. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 56 T 6/2023-11423 ze dne 11. září 2024 (výrok I) byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu obžalovaného, nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Stejným usnesením (výrok II) bylo rozhodnuto, že se nepřijímá nabídka nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby. 4. Proti výroku I usnesení městského soudu podal státní zástupce stížnost. Na jejím základě Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní napadeným usnesením zrušil usnesení městského soudu ve výroku I a nově rozhodl tak, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, stěžovatel se nadále ponechává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu, a že se nepřijímá písemný slib obžalovaného, nevyslovuje se dohled probačního úředníka a neukládá se omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. 5. Stěžovatel namítá, že vrchní soud argumentoval hrozícím vysokým trestem odnětí svobody, přestože z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že hrozba vysokého trestu odnětí svobody sama o sobě nezakládá důvod útěkové vazby. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. července 2014 (N 146/74 SbNU 241); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. Připomíná, že jeho vazební stíhání trvá již třetím rokem, takže původně tvrzené vazební důvody v souladu s tzv. doktrínou zesílených důvodů vazby postupně slábnou. Uvádí, že obecné soudy nepoukázaly na žádnou novou skutečnost, která by původní vazební důvody zesílila. 6. Stěžovatel tvrdí, že vrchní soud poukazoval na jeho vazby v Německu, a v návaznosti na to odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že ani cizí státní občanství samo o sobě nezakládá důvod útěkové vazby. Z toho dovozuje, že tím méně může důvod vazby zakládat jeho předchozí pracovní poměr a přechodné bydliště v Německu. Zdůrazňuje, že obecné soudy v této souvislosti neprovedly žádné dokazování. Vrchní soud podle něj marginalizoval význam zrušení nepravomocného odsuzujícího rozsudku v jiné jeho trestní věci, kterým byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, přestože toto rozhodnutí představovalo zásadní důvod při předchozím rozhodování o prodloužení vazby. Uvedené zrušení odsuzujícího rozsudku tak považuje za zásadní změnu okolností na své straně. 7. V reakci na to, že přetrvávající existenci důvodů předstižné vazby odůvodnil vrchní soud s poukazem na urážlivé chování stěžovatele vůči orgánům činným v trestním řízení, stěžovatel namítá, že takové jednání nepatří mezi zákonné, taxativně uvedené důvody předstižné vazby. Vrchní soud podle něj nedostatečně odůvodnil nemožnost nahrazení vazby mírnějšími opatřeními, která městský soud považoval za dostatečná. Vrchnímu soudu rovněž vytýká, že oproti městskému soudu odlišně hodnotil význam důkazu spočívajícího ve výslechu jeho manželky, který byl proveden v řízení před městským soudem a vrchní soud jej nezopakoval, přičemž navíc rozhodoval v neveřejném zasedání, takže se stěžovatel k tomuto důkazu nemohl vyjádřit. 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 9. Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Totéž platí o hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v § 67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů o vazbě se Ústavní soud považuje být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku [např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. listopadu 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) ze dne 6. června 2002 či sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. dubna 2005 (N 77/37 SbNU 83)]. 10. Jelikož stěžovatel brojí proti závěru vrchního soudu o tom, že přetrvávají důvody útěkové i předstižné vazby, považuje Ústavní soud za vhodné úvodem zmínit, že ke stejnému závěru jako vrchní soud dospěl i městský soud ve výše zmíněném prvostupňovém rozhodnutí. Sám stěžovatel přitom prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření ke stížnosti státního zástupce uvedl, že usnesení městského soudu podle něj netrpí žádnou vadou ani nesprávností. Námitky, jež vznáší stěžovatel vůči závěru o přetrvávající existenci vazebních důvodů, lze proto považovat za v jistém smyslu překvapivé. 11. Pokud jde o důvody útěkové vazby, stěžovatel se mýlí, jestliže tvrdí, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá nemožnost dovodit důvod útěkové vazby pouze na základě hrozícího vysokého trestu. V nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. dubna 2004 (N 48/33 SbNU 3), na který následně odkazovalo množství dalších rozhodnutí, Ústavní soud konstatoval, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, a tím naplnění důvodnosti vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Podstatu tohoto právního závěru nezpochybnil ani nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. července 2014 (N 146/74 SbNU 241), na který stěžovatel odkazuje. Ten "pouze" upřesnil, že v případě hrozícího vysokého trestu může být závěr o důvodu útěkové vazby eliminován dalšími konkrétními okolnostmi. 12. Takové okolnosti ve stěžovatelově věci nelze identifikovat, naopak k hrozbě vysokého trestu přistoupila i další skutečnost, která důvodnost útěkové vazby posilovala. Nejednalo se o jeho "vazby na Německo", jak to on sám prezentuje, nýbrž o to, že se stěžovatel ve Spolkové republice Německo již skrýval a k jeho návratu do České republiky došlo až v součinnosti s orgány Spolkové republiky Německo za využití evropského zatýkacího rozkazu (srov. bod 14 usnesení městského soudu a bod 29 napadeného usnesení vrchního soudu). Stěžovatelova argumentace, že ani cizí státní občanství samo o sobě nezakládá důvod útěkové vazby, se tedy zjevně míjí se skutečnostmi, ze kterých obecné soudy vycházely při zdůvodnění přetrvávající existence důvodů útěkové vazby. 13. Ústavní soud nenachází žádný důvod k tomu, aby rozporoval závěr vrchního soudu, že zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 T 59/2022 ze dne 19. října 2023 a vrácení v