I.ÚS 3513/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3513/14 ze dne 8. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 7 Tdo 769/2014-79, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. 5 To 392/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 24 T 56/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 24 T 56/2008 uznán vinným trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále jen trestní zákon), a odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců a k peněžitému trestu ve výši 40.000 Kč. Dále bylo rozsudkem vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, jímž byly postiženy peněžní prostředky na účtech osob zúčastněných na řízení (dětech stěžovatele), neboť mělo jít o prostředky, které obdržel stěžovatel od spoluobžalovaných na poskytování úplatků. Odvolání stěžovatele podané proti výroku o vině a trestu a odvolání zúčastněných osob podaná proti výroku o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty byla ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 5 To 392/2013 zamítnuta. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 7 Tdo 769/2014. Stěžovatel napadá všechna shora označená rozhodnutí s argumentem, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práv garantovaných v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), článku 10 odst. 2 Listiny, článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny, článku 12 odst. 2 Listiny a článku 36 odst. 1, 3 Listiny. Rozsáhlá argumentace v ústavní stížnosti namítá, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno na základě odposlechů jiné podezřelé osoby, jejíž případ nijak nesouvisel s případem stěžovatele, stěžovatel byl dlouhodobě odposloucháván orgány činnými v trestním řízení, ačkoli příkazy k provedení odposlechů nebyly vydávány soudcem, byly šablonovité a nebylo možné z nich dovodit důvodnost prováděného odposlechu; orgány činné v trestním řízení provedly protiústavní domovní prohlídku v domě manželky stěžovatele a nikdy nezískaly žádný přímý důkaz toho, že by se stěžovatel dopustil trestného činu, za jehož spáchání byl odsouzen; důkazy získané orgány činnými v trestním řízení byly z části nepřímé a z části nesprávné, popřípadě vykonstruované a soud prvého stupně i odvolací soud dospěly na základě provedeného dokazování ke skutkovému stavu, který je zjevně rozporný, obsahuje evidentně nepravdivé informace a spekulace. Soudy všech instancí pak dle stěžovatele nepřihlédly k námitkám obhajoby, respektive se s ní vůbec nevypořádaly. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud vyčkal na rozhodnutí o dříve napadlé věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1701/14 týkající se dětí stěžovatele (osob zúčastněných na trestním řízení) a napadající z velké části totožnými argumenty nyní napadený rozsudek soudu prvého stupně i soudu odvolacího. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1701/14 (přístupné v databázi nalus.usoud.cz). Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil rozhodnutí dovolacího soudu, výňatek z napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně (s. 1, 7, 9 a 33, na kterých je uvedena nesprávná informace o vztahu jednoho ze svědků k poslanci PS PČR Tlustému) a některé další dokumenty mající prokazovat tvrzení stěžovatele. Ústavní soud si vyžádal kompletní soudní spis. Stěžovatel v záhlaví ústavní stížnosti napadá rozhodnutí dovolacího soudu, v závěrečném petitu pak navrhuje též zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu odvolacího. Ústavní soud odkazuje na výše citované rozhodnutí ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1701/14, k čemuž dodává následující. Stěžovatel má za to, že jeho námitky vůči průběhu trestního řízení soudy vytrvale přehlížely, resp. nikdy dostatečně nezdůvodnily, proč nejsou uvedené námitky relevantní. Po zhodnocení obsahu napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně (č. l. 3553 an.) i rozhodnutí soudu odvolacího (č. l. 3792 an.) však nelze stěžovateli přisvědčit. Soud prvého stupně na námitky obhajoby týkající se v ústavní stížnosti rekapitulovaných výhrad vůči provádění dokazování a použitelnosti jednotlivých důkazů velmi podrobně reaguje a použitelnost důkazů podrobně zdůvodňuje. Stejně tak se soud odvolací dostatečně vypořádává s tvrzeními obhajoby uvedenými v odvolání. Ani ve vztahu k namítanému nedostatečnému se vypořádání s dovolacími argumenty ze strany dovolacího soudu nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Dovolací soud sice konstatoval, že mu nepřísluší, aby jako třetí instance v dovolacím řízení přezkoumával skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně ovšem s tím, že tak výjimečně učinit může, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy z důvodu ochrany práva na spravedlivý proces, což je závěr korespondující s nároky kladenými Ústavním soudem na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento rozpor však dovolací soud neshledal, což i v rozhodnutí zdůvodnil. Stejně tak dovolací soud správně konstatoval, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy může nastat i v důsledku toho, že některé úkony, které se staly podkladem odsuzujícího rozhodnutí, jsou pro své podstatné vady nepoužitelné jako důkaz, nelze k nim proto přihlížet a ze zbývajících důkazů skutková zjištění soudů nevyplývají. Ani v tomto ohledu však dovolací soud neshledal derogační důvod pro napadená rozhodnutí. Argumenty stěžovatele obsaženými v dovolání (č. l. 3840-3868) se tak dovolací soud zabýval, včetně výhrad vůči použitelnosti jednotlivých důkazů, byť je neshledal způsobilými založit zásah do práva na spravedlivý proces ve výše uvedeném kontextu. Odůvodnění jeho rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečné, zvláště při zohlednění toho, do jaké míry se totožnou argumentací již zabývaly soud prvého stupně i soud odvolací. Ve vztahu k argumentu, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno na základě informací zjištěných z odposlechu osoby podezřelé z jiného trestného činu a následného odposlechu stěžovatele, nelze v tomto ohledu shledávat v úvahách soudů protiústavní vady. Odposlech třetí osoby byl nařízen v souladu se zákonem (podezření z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona) a poznatky takto zjištěné poukazovaly na možnou trestnou činnost stěžovatele. Odposlechem nařízeným vůči stěžovateli tak bylo třeba ověřit a konkretizovat podezření vyplývající z odposlechu třetí osoby a dosáhnout takové míry důvodnosti podezření, která již odůvodňuje zahájení trestního stíhání. K tomu je nutno připomenout, že analogicky ve vztahu k domovní prohlídce uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014, že "právo obviněného na spravedlivý proces není porušeno tím, jsou-li k jeho usvědčení v trestním řízení použity věcné důkazy, nalezené při domovní prohlídce v cizím bytě, při jejímž provádění nebyla porušena žádná subjektivní práva obviněného; takové důkazy podléhají, stejně jako kterékoli jiné volnému hodnocení důkazů. Použitelnost těchto důkazů je třeba posuzovat podle obecných zásad. Ani rigorózní interpretace doktríny "ovoce z otráveného stromu" (fruits of poisonous tree doctrine) nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit". Argumentem, že některé odposlechy nebyly nařízeny soudem a jsou tudíž procesně nepoužitelné, se již podrobně zabýval soud prvého stupně (srov. č. l. 3565-3566), přičemž jeho úvahám ve vztahu k podpisu soudkyně Němcové, resp. ve vztahu k okolnosti, že byl podepsán pouze originál, nikoli stejnopisy rozhodnutí, nelze nic vytýkat. Soud dovodil, že někdejší praxe spočívající v tom, že soudce podepsal pouze originál příkazu, nikoli všechny stejnopisy, byla sice nesprávná, nemůže však vést k závěru, že odposlech nepovolil soud a že je proto jako důkaz nepoužitelný. Ke shodné argumentaci spoluobžalovaných stěžovatele srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4882/12, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 751/2012-I-125 ze dne 29. 8. 2012, kterým bylo odmítnuto dovolání dalších tří spoluobviněných stěžovatele, přičemž formální námitky vůči nařízeným odposlechům spoluobžalovaných byly zčásti shodné. Ve vztahu ke kvalitě odůvodnění příkazů k odposlechu, resp. kvalitě návrh