I.ÚS 3550/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3550/14 ze dne 19. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Říhové, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 3. 9. 2014 č. j. 2 NZT 19/2014-86 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno ze dne 6. 6. 2014 č. j. OKFK-151-599/TC-2010-252402, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí o zahájení trestního stíhání pro porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura Brno (dále jen jako "policejní orgán") zahájil napadeným usnesením ze dne 6. června 2014 č. j. OKFK-151-599/TČ-2010-252402 (dále též jako "usnesení o zahájení trestního stíhání") trestní stíhání stěžovatelky a dalších osmi obviněných, a to pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaný ve spolupachatelství ve prospěch organizované zločinecké skupiny a dále pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině spáchaný ve spolupachatelství. Obvinění měli obchodovat s pohonnými hmotami v řetězci propojených obchodních společností, a při těchto obchodech využívali daňový sklad ČEPRO, a.s. ke krácení daně z přidané hodnoty. Podíl stěžovatelky na stíhaném jednání spočíval dle policejního orgánu v tom, že byla řízena a úkolována jedním ze spoluobviněných, s nímž také sdílela společnou domácnost, stala se statutárním zástupcem různých obchodních společností jemu podléhajících a zapojených do fiktivního fakturačního řetězce, dále byla 100% vlastníkem obchodního podílu v obchodní společnosti MORAVSKÉ RAFINERIE, a.s., zapojené do fakturačních a peněžních toků, podílela se na simulovaných fakturačních převodech, kdy mj. instruovala účetní obchodní společnosti PATERSONE OIL, s.r.o., jak účtovat některé předstírané fakturace, aktivně vystupovala za PATERSONE OIL, s.r.o., např. účastí na obchodních jednáních ve vztahu k obchodování s minerálními oleji, udělováním plných mocí či zpracováním písemností tohoto subjektu a měla přístup k listinám a prostředkům souvisejícím s předmětnou trestnou činností. 3. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podala stěžovatelka dne 13. 6. 2014 stížnost. Odůvodnila ji mimo jiné tím, že policejní orgán neoznačil v usnesení o zahájení trestního stíhání žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru, že stěžovatelka vytýkanou trestnou činnost skutečně spáchala. O stížnostech stěžovatelky (a ostatních spoluobviněných) proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodlo Nejvyšší státní zastupitelství napadeným usnesením ze dne 3. 9.2014 č. j. 2 NZT 19/2014-86 (dále též jako "usnesení NSZ") tak, že zamítlo jako nedůvodné stížnosti stěžovatelky a šesti spoluobviněných. Nejvyšší státní zastupitelství rozhodlo dále tak, že zrušilo stíhání vůči jedné ze spoluobviněných. 4. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých výše popsaných základních práv v tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo dostatečně odůvodněno. Kvůli absenci označení konkrétních skutečností odůvodňujících zahájení trestního stíhání stěžovatelka nebyla neprodleně podrobně seznámena s povahou a s důvodem obvinění proti její osobě a nebyla jí dána možnost připravit si obhajobu. Stěžovatelka z toho dovozuje, že v důsledku nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zbavena práva na obhajobu a ve vztahu k její osobě došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Policejní orgán stěžovatelce de facto odňal možnost uplatnit opravný prostředek, protože stěžovatelka nevěděla, proti jakým konkrétním skutečnostem má ve své stížnosti brojit. Nemohla si být dokonce ani jista, zda takové skutečnosti vůbec existují nebo budou opatřovány až v průběhu trestního řízení (což je nepřípustné). Nedostala příležitost, aby stížnostní orgán přesvědčila o tom, že závěry, které policejní orgán z těchto skutečností vyvozuje, jsou nesprávné, nemohla ony skutečnosti prezentovat tak, aby svou vinu vyvrátila nebo zmírnila. 5. Podle stěžovatelky nelze akceptovat jako ústavněkonformní praxi, která spočívá v tom, že policejní orgán nesplní svou povinnost označit přesně již v usnesení o zahájení trestního stíhání ty skutečnosti, které odůvodňují zahájení trestního stíhání, a toto flagrantní pochybení "napraví" až stížnostní orgán. Jestliže konkrétní skutečnosti odůvodňující podezření označí až stížnostní orgán, nelze se fakticky proti zahájení trestního stíhání bránit, neboť proti rozhodnutí stížnostního orgánu již není přípustný opravný prostředek. Stěžovatelka uvádí, že přesné označení skutečností nasvědčujících podezření její osoby ze stíhaného jednání, je specifikováno až v napadeném usnesení Nejvyššího státního zastupitelství. Teprve z tohoto usnesení vyplývá, že policejní orgán dovozuje vinu stěžovatelky zejména z obsahu dvou úředních záznamů a z výsledků domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Pokud Ústavní soud nezruší napadené usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, tak by mohla nastat situace, kdy bude trestní stíhání osob více či méně důvodně podezřelých vědomě zahajováno s tím, že důkazy se budou opatřovat až v průběhu tohoto trestního stíhání, a to bez toho, aby obvinění dostaly příležitost se ke konkrétním skutečnostem vůbec vyjádřit. To je v demokratickém právním státě nepřijatelné. Zahájení trestního stíhání je i dle judikatury Ústavního soudu ČR úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného, a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Kasační zásah Ústavního soudu ČR je tak podle stěžovatelky v tomto případě odůvodněn i zájmem na tom, aby Ústavní soud ČR zaujal jednoznačné stanovisko k postupu, který orgány činné v trestním řízení zvolily v tomto případě, tj. v postupu, kdy se konkrétní skutečnosti odůvodňující trestní stíhání obviněný dozví až z rozhodnutí, proti kterému není přípustný opravný prostředek. 6. Dále je podle stěžovatelky evidentní, že Nejvyšší státní zastupitelství vyhodnocuje tytéž skutečnosti jinak u stěžovatelky a jinak u spoluobviněné, jejíž stíhání bylo napadeným rozhodnutím zrušeno, aniž by k takovému rozlišování byl jakýkoli legitimní důvod. Dle stěžovatelky tím došlo k porušení zásady rovnosti. 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Stěžovatelka sice nedoložila Ústavnímu soudu napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, ačkoli je to její zákonná povinnost, Ústavnímu soudu jsou však z jeho úřední činnosti (řízení o ústavní stížnosti jiného spoluobviněného vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3556/14) tato rozhodnutí známa, proto nevyžadoval jejich doložení přímo stěžovatelkou. 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, ře