I.ÚS 357/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 357/24 ze dne 19. 6. 2024 Povinnost soudu respektovat při výkladu právního jednání (smlouvy o dílo) projev vůle smluvních stran   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Tomáše Gerlinga, 2. MVDr. Natalii Gerling, 3. Jana Zahrádky, 4. Michaely Kudějové, 5. Lukáše Michla, 6. Daniely Michlové, všech zastoupených JUDr. Luborem Ludmou, advokátem, sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, a 7. obce X, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem, sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2611/2023-387 ze dne 22. listopadu 2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 133/2022-344 ze dne 15. března 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2611/2023-387 ze dne 22. listopadu 2023 a rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 133/2022-344 ze dne 15. března 2023 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2611/2023-387 ze dne 22. listopadu 2023 a rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 133/2022-344 ze dne 15. března 2023 se ruší. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí podstaty nálezu 1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá požadavky, které ústavní pořádek klade na soudy při výkladu právních jednání. 2. Stěžovatelé se před soudy domáhali určení, že sedmá stěžovatelka (dále též jen "obec") je vlastníkem konkrétně vymezené kanalizace. V řízení byl rozhodný výklad smlouvy o dílo, podle níž mělo být dílo "zhotovitelem předáno do majetku obce X". V napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly k závěru, že záměrem smluvních stran bylo dokončené dílo převést na obec samostatným právním jednáním. Podle Ústavního soudu však bylo třeba vykládat obsah smlouvy primárně podle toho, čeho svým právním jednáním chtěly smluvní strany dosáhnout, a nikoliv výlučně podle toho, co ve smlouvě je výslovně uvedeno, respektive přesněji řečeno, co tam ani uvedeno není. Soudy, jejichž rozhodnutí stěžovatelé napadají, se vůbec nezabývaly tím, zda při zohlednění (již soudem prvního stupně) zjištěné vůle smluvních stran nemohla být uzavřená smlouva o dílo právně posouzena jako smlouva ve prospěch třetího, konktrétně ve prospěch obce. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 3. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obec dále tvrdí, že bylo porušeno též její základní právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. 4. Obec dne 17. prosince 2008 uzavřela smlouvu s obchodní společností CG REALITY SERVIS s. r. o. (dále jen "developer"), jejímž předmětem byla úprava práv a povinností stran v souvislosti s realizací výstavby "Obytného souboru X". V návaznosti na tuto smlouvu se obec další smlouvou uzavřenou s developerem dne 6. ledna 2011 zavázala poskytnout pozemky pro výstavbu kanalizace. 5. Developer získal stavební povolení pro stavbu kanalizace, k vlastní výstavbě kanalizace však z důvodů na straně developera nedošlo. 6. Vlastníci pozemků, jimž měla kanalizace sloužit, proto dne 14. září 2014 uzavřeli smlouvu o dílo s obchodní společností Sattelfest s. r. o. (dále jen "žalovaná"), jejímž předmětem byla výstavba kanalizace. V této smlouvě žalovaná vystupovala jako zhotovitel. Objednateli byli třetí stěžovatel a čtvrtá stěžovatelka, obchodní společnost ITAR s. r. o., jež byla právním předchůdcem prvního stěžovatele, druhé stěžovatelky, pátého stěžovatele a šesté stěžovatelky, dále pak Jiří Švejda, Olha Vdovichenko, Grigore Vdovicenco, Michaela Nováková a Jaroslav Novák. Obec stranou smlouvy nebyla. 7. Smlouvou se žalovaná zavázala provést dílo podle projektové dokumentace a podmínek uvedených ve stavebním povolení, které bylo vydáno developerovi. Strany smlouvy si rovněž ujednaly (čl. III. odst. 1), že "... objednatel se zavazuje za řádně provedené dílo zaplatit ... cenu. Následně bude dílo zhotovitelem předáno do majetku obce X a do správy Y.". Ve smlouvě byly obsaženy i platební podmínky, podle nichž měla být cena díla uhrazena objednateli ve 3 splátkách, přičemž poslední splátka (10 % z ceny) měla být uhrazena do 5 dnů po vydání kolaudačního rozhodnutí. 8. Rozhodnutím Městského úřadu Černošice (dále jen "stavební úřad") č. j. MUCE 47329/2014 OZP/V/La ze dne 25. srpna 2014 byla povolena změna stavby spočívající ve změně stavebníka, jímž se nově stala žalovaná, a ve změně projektové dokumentace. 9. Žalovaná provedla výstavbu kanalizace. Požadovala však po objednatelích za vícepráce úhradu. Kvůli sporům o oprávněnost tohoto požadavku žalovaná nepožádala o kolaudaci kanalizace, která byla po stavební stránce dokončena. Objednatelé proto dosud neuhradili část ceny (60 000 Kč), která má být podle smlouvy uhrazena po vydání kolaudačního rozhodnutí, k čemuž se stěžovatelé hlásí. 10. Stěžovatelé se žalobou domáhali určení, že vlastníkem kanalizace je obec. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 37 C 46/2021-256 ze dne 17. února 2022 určil, že obec X je vlastníkem kanalizace (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Okresní soud vyšel z toho, že kanalizace je individuálně určenou nemovitou věcí a že vlastnické právo k předmětu takového díla podle § 2599 odst. 1 občanského zákoníku nabývá (od počátku, vznikem takové věci) objednatel. Okresní soud obsah smlouvy o dílo ze dne 14. září 2014 vyložil tak, že s přihlédnutím k předchozím událostem je třeba dovodit, že objednatelé, kteří výstavbu financovali, se vzdali svého vlastnického práva, jež by jim jinak vzniklo, ve prospěch obce. Proto lze podle okresního soudu k obci "přistupovat jako k jakémusi quasi objednateli" (bod 64 rozsudku). 11. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Krajský soud souhlasil s právní kvalifikací kanalizace jako individuálně určené nemovité věci. Současně shodně s okresním soudem vzal za prokázané, že stavba byla dokončena, že objednatelé zaplatili sjednanou cenu díla (vyjma částky 60 000 Kč, která má být podle smlouvy zaplacena až po kolaudaci a s níž tak objednatelé nejsou v prodlení, které by žalované umožňovalo od smlouvy odstoupit) a že žalované nárok na zaplacení víceprací nevznikl. K tomu ale krajský soud na rozdíl od okresního soudu učinil právní závěr: "Jestliže tedy dílo bylo dokončeno a zaplaceno, vlastnické právo k němu nabyli objednatelé.". Aplikoval shodně jako okresní soud § 2599 občanského zákoníku, avšak ve prospěch objednatelů. Obec podle krajského soudu nebylo možno považovat za objednatele, neboť nebyla stranou smlouvy o dílo. Krajský soud měl sice shodně jako okresní soud za to, že záměrem smluvních stran bylo, aby se konečným vlastníkem kanalizace stala obec, avšak dovodil, že k tomu, aby se stala vlastníkem kanalizace, musela by být na obec (objednateli) smluvně převedena, k tomu však nedošlo. Vlastníky tak podle krajského soudu jsou objednatelé, kteří mohou svůj záměr dokončit a kanalizaci na obec převést. 12. Pro úplnost je vhodné zde uvést, že ani krajský soud ani okresní soud za vlastníka kanalizace nepovažovaly žalovanou, ač shodně vycházely z toho, že objednatelé mají ještě - po kolaudaci - zaplatit z ceny 60 000 Kč. Jinak řečeno, žádný ze soudů nevykládá smlouvu o dílo tak, že nabytí vlastnického práva objednatelů/obce je podmíněno zaplacením kupní ceny. Zmínka o zaplacení ceny znamená (jen to), že doposud splatná část ceny byla zaplacena (a že se zbylou částí objednatelé nejsou v prodlení, neboť ještě není splatná, a úhradu za vícepráce nedluží, neboť na takovou úhradu žalovaná nemá právo, čili žalované ani nevzniklo právo od smlouvy odstoupit, jak se také snažila bránit). 13. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů (výrok I) jako nepřípustné, neboť otázky předložené dovolateli nenaplnily podmínky § 237 občanského soudního řádu, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Část argumentace dovolatelů se míjela s obsahem rozsudku krajského soudu; odkazovaná rozhodnutí se týkala posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení, avšak krajský soud vycházel z toho, že naléhavý právní zájem ve věci je dán. Posouzení věcné legitimace (od níž se odvozuje důvodnost žaloby na určení) vycházelo ze skutkových zjištění, jimiž byl Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán. Nejvyšší soud připomněl, že ani krajský soud nepochyboval, že záměrem stran bylo