I.ÚS 365/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 365/05 ze dne 6. 3. 2008 N 48/48 SbNU 567 Slovenské důchody VIII - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 6. března 2008 sp. zn. I. ÚS 365/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 6 Ads 54/2003-28, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2003 sp. zn. 31 Cad 55/2003 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 31. 3. 2003 č. j. 381 216 414, vydaným ve věci stěžovatelovy žádosti o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu. I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 6 Ads 54/2003-28 se zrušuje. II. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2003 sp. zn. 31 Cad 55/2003 a návrh na zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 31. 3. 2003 č. j. X se odmítají. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody. Česká správa sociálního zabezpečení (dále též jen "ČSSZ") svým rozhodnutím ze dne 31. 3. 2003 č. j. X zamítla stěžovatelovu žádost o přiznání "vyrovnávacího přídavku" jako rozdílu mezi starobním důchodem, který by mu náležel podle českých předpisů o důchodovém pojištění (tedy předpisů státu, ve kterém žije), a důchodem, který mu je po přepočtu na českou měnu vyplácen slovenským nositelem pojištění podle slovenských předpisů a podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení. ČSSZ odůvodnila své rozhodnutí tím, že podobná dávka neexistuje, a proto ji nemohla stěžovateli přiznat. Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí správní žalobou, kterou však Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 7. 2003 č. j. 31 Cad 55/2003-10 zamítl. Ztotožnil se s právním názorem ČSSZ. Stěžovatel napadl uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2005 č. j. 6 Ads 54/2003-28 zamítl. Přisvědčil Krajskému soudu v Brně, že žádný hmotněprávní předpis platný a účinný na českém území neupravuje požadovaný vyrovnávací přídavek, a proto jej správní orgán nemohl přiznat. Pokud se týká rozdělení dob zaměstnání na doby získané v České republice a doby získané ve Slovenské republice, odvolal se na čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. (dále též jen "Smlouva"). Podle stěžovatele je postupem ČSSZ a obecných soudů porušen zejména čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť zakládá nerovnost v právu na důchodové zabezpečení podle toho, ve které části vlastního státu dotyčná osoba pracovala. Pokud jde o vyrovnávací přídavek, nejde prý o zvláštní dávku, ale o část důchodu, který by bez Smlouvy mohl stěžovatel požadovat v plné výši. Protože aplikace Smlouvy má přednost, zůstane z plné částky českého důchodu, který by stěžovateli jinak náležel, jen rozdíl mezi českým a slovenským důchodem. Aplikace Smlouvy provedená Nejvyšším správním soudem je však podle stěžovatele diskriminační. Stěžovatel přitom poukazuje na nálezy Ústavního soudu týkající se uvedené problematiky (sp. zn. II. ÚS 405/02, sp. zn. III. ÚS 252/04, sp. zn. IV. ÚS 158/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 80, svazek 36, nález č. 16, svazek 37, nález č. 72), jimiž Ústavní soud požadovaný přídavek přiznal. II. Ze spisu České správy sociálního zabezpečení č. j. X a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Cad 55/2003 Ústavní soud zjistil, že dne 18. 3. 2003 požádal stěžovatel ČSSZ o přiznání vyrovnávacího příspěvku ke starobnímu důchodu, který mu vyplácí Slovenská sociálna pojisťovňa a který po přepočtu na české koruny je nižší o více než o 1/4 oproti důchodu, který by mu náležel, kdyby jej pobíral od ČSSZ. Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2003 č. j.X/521 byla jeho žádost zamítnuta. Uvedené rozhodnutí ČSSZ napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 7. 2003 č. j. 31 Cad 55/2003-10 zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že institut "vyrovnávací příspěvek k důchodu" není upraven ani zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, ani Smlouvou. Vzhledem k tomu, že se žalobce (stěžovatel) domáhá dávky, která není upravena žádným právním předpisem platným a účinným na území České republiky, nemohl správní orgán při posuzování nároku na tuto dávku ani žádný hmotněprávní předpis porušit. Žaloba proto není důvodná. Uvedený rozsudek napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2005 č. j. 6 Ads 54/2003-28 zamítl. Přisvědčil názoru Krajského soudu v Brně, že žádný hmotněprávní předpis platný a účinný na území České republiky neupravuje požadovanou dávku, a proto ji správní orgán ani nemohl přiznat. K námitce nesprávného rozdělení dob zaměstnání na doby získané v České republice a ve Slovenské republice poukázal Nejvyšší správní soud na to, že toto rozdělení dob zabezpečení vyplývá z čl. 20 odst. 1 Smlouvy. Podle tohoto ustanovení platí, že doby zabezpečení získané za trvání bývalého Československa se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Jestliže správní orgán postupoval v souladu s uvedeným pravidlem, nelze jeho postup hodnotit jako nesprávný. Pokud by se měl stěžovatelem tvrzený nárok "odvíjet od teze", že mezinárodní smlouva nesmí zhoršit postavení občana, které mu přísluší podle vnitrostátního práva, neuplatnila by se její přednost před zákonem; s takovou tezí lze obecně souhlasit. Stěžovatel vychází z představy, že mu podle zákona o důchodovém pojištění náleží zhodnotit veškeré doby pojištění, které získal od ukončení povinné školní docházky, bez ohledu na to, kde byly tyto doby získány. Takovou úpravu však z § 13 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s čl. 1 odst. 2 (recepčního) ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, dovodit nelze. Podle vnitrostátního práva by bylo možné zhodnotit pro účely starobního důchodu maximálně dobu studia na území České republiky a výkon vojenské služby, což ve svém souhrnu nepředstavuje ani dobu 25 let pojištění, nutnou pro vznik nároku na důchod. Stěžovateli by tak podle vnitrostátního práva vůbec nárok na důchod nevznikl. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal oprávněnou námitku stěžovatele, že aplikace Smlouvy, jak byla provedena ČSSZ, je diskriminační. Příčinou různé výše důchodů v České republice a Slovenské republice je totiž podle Nejvyššího správního soudu rozdílný hospodářský vývoj, nikoliv diskriminační aplikace "Smlouvy" či zákona o důchodovém pojištění. Poukazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02, Nejvyšší správní soud konstatoval, že je nepochybně připraven respektovat nálezy Ústavního soudu v individuálních případech, a to ve smyslu kasačním. Ve smyslu precedenčním tak učiní v případech, kdy rozhodnutí Ústavního soudu nezpochybnitelně povahou své argumentace a jednotným pohledem na posuzované věci budou naznačovat, jak v oblasti sjednotit rozhodovací praxi. Také platí, že Ústavní soud zaujal ve věci aplikace "Smlouvy" rozdílná stanoviska (např. v odmítavém usnesení sp. zn. II. ÚS 21/04, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz); dosavadní rozhodování tedy nemá precedenční charakter. Nejvyšší správní soud však současně uvedl, že se toto usnesení odchyluje od jiných rozhodnutí (nálezů) Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 a sp. zn. IV. ÚS 158/04. III. Nejvyšší správní soud podal vyjádření k ústavní stížnosti, v němž poukázal na své vyjádření ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 366/05, jež je identická s posuzovanou věcí. Ústavní soud z tohoto vyjádření zjistil, že Nejvyšší správní soud - co do obsahu - opakuje v souladu s napadeným rozsudkem, že stěžovateli nevznikl nárok na starobní důchod podle předpisů České republiky a Smlouva nárok na nějaké "vyrovnání" k důchodu (náležejícímu od slovenského nositele pojištění) nezakládá. K otázce sukcese České republiky do veřejnoprávních závazků odkázal Nejvyšší správní soud, opět v souladu s odůvodněním napadeného rozsudku, na stanovisko, které vyslovil v rozsudku sp. zn. 6 Ads 62/2003; dovolal se i přístupu Ústavního soudu obsaženého v nálezu sp. zn. II. ÚS 214/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 21), který byl v těchto otázkách pro Nejvyšší správní soud určující. Česká republika jako právní nástupce ČSFR převzala pouze závazky svého předchůdce vůči osobám, jejichž zaměstnavatel měl na území České republiky