I.ÚS 3699/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3699/14 ze dne 13. 4. 2015 N 78/77 SbNU 149 Náklady exekuce a odměna exekutora při souběžně vedených řízeních mezi týmiž účastníky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 13. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 3699/14 ve věci ústavní stížnosti Kláry Trampotové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Praha 3 - Vinohrady, Kolínská 13, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. října 2014 č. j. 67 Nc 2125/2009-103, kterým byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, se sídlem Praha 6, Evropská 663/132, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. října 2014 č. j. 67 Nc 2125/2009-103 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. října 2014 č. j. 67 Nc 2125/2009-103 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. listopadu 2014, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "exekuční soud") ze dne 20. srpna 2009 č. j. 67 Nc 2125/2009-3 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciová společnost, (dále též "oprávněný") ve výši 208 Kč a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1 495 Kč. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5, příslušné řízení bylo u něj vedeno pod sp. zn. 067 EX 219853/09. Usnesením ze dne 24. dubna 2012 č. j. 067 EX 219853/09-71 bylo toto řízení spojeno s dalšími 29 řízeními, která byla vedena u téhož exekutora a mezi totožnými účastníky, s tím, že exekuce bude nadále vedena právě pod uvedenou spisovou značkou. I v ostatních řízeních šlo přitom o vymáhání částek činících neuhrazené jízdné a přirážku za jízdné bez platné jízdenky v pražské integrované dopravě (po sloučení šlo o jistinu celkem ve výši 18 602 Kč) a dále neuhrazené náklady předcházejících řízení (celkem ve výši 72 090 Kč). 3. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. června 2012 č. j. 067 EX 219853/09-77, vydaným JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 5, bylo podle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky uhradit na nákladech exekuce a nákladech oprávněného celkem 36 012 Kč. Tato částka sestávala z odměny exekutora ve výši 13 620 Kč, hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, náhrady za doručení písemností ve výši 7 050 Kč, daně z přidané hodnoty ve výši 4 834 Kč a nákladů právního zastoupení oprávněného v exekučním řízení ve výši 7 008 Kč. 4. K námitkám stěžovatelky exekuční soud usnesením ze dne 15. října 2014 č. j. 67 Nc 2125/2009-103 změnil uvedený příkaz tak, že celkové náklady exekuce určil částkou ve výši 23 728,10 Kč, z čehož 13 610 Kč představovala odměna exekutora (při jejím určení vycházel z výše jistiny i nákladů nalézacího řízení), 3 500 Kč náhrada hotových výdajů, 3 593,10 Kč daň z přidané hodnoty a 3 025 Kč náklady právního zastoupení oprávněného, navýšené o daň z přidané hodnoty (výrok I). Soud tedy nepřiznal exekutorovi náhradu za doručení písemností a jinak určil náklady právního zastoupení oprávněného. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků, včetně exekutora pověřeného provedením exekuce, nemá právo na náhradu nákladů řízení o námitkách (výrok II). 5. Exekuční soud neshledal důvodnými ty námitky, podle nichž měla být při určení výše nákladů exekuce a nákladů právního zastoupení oprávněného zohledněna skutečnost, že u soudního exekutora byla pod sp. zn. 067 EX 204192/08 samostatně vedena a pravomocně skončena jiná exekuce, která s ohledem na předmět řízení a totožnost účastníků mohla být rovněž spojena do předmětného řízení (dohromady bylo vedeno až 52 exekucí, přičemž ke spojení došlo jednak v případě již zmíněných 30 řízení, jednak v případě dalších 17 z nich, u nichž se tak stalo usnesením ze dne 22. února 2010 č. j. 68 Nc 236/2009-33). Podle stěžovatelky měly být za této situace předmětné náklady posuzovány v intencích nálezu ze dne 16. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1881/11 (N 13/64 SbNU 129), což by znamenalo jejich snížení o částku, která již na těchto nákladech byla přiznána příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. března 2011 č. j. 067 EX 204192/08-70 v samostatně vedené exekuční věci. To ale exekuční soud neučinil. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, pokud oprávněný nepodá sám návrh, ve kterém označí více exekučních titulů a sečte svou pohledávku a náklady řízení, pak dochází při spojování exekučních řízení nezřídka k technickým problémům a nesprávnostem v součtech a výpočtech. Jednotlivé exekuce, které jsou společně projednávány v předmětné věci, byly u exekutorského úřadu postupně podány v letech 2008 až 2010, a pokud by obdobně byly podány po 1. lednu 2013, kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb., lze důvodně předpokládat, že by došlo k jejich zákonnému spojení podle § 37 odst. 3 exekučního řádu, aniž by soud nebo exekutor museli rozhodovat o spojení exekucí k návrhu stěžovatelky. I tato nová právní úprava nicméně umožňuje vyloučení exekuce k samostatnému řízení, a to v zájmu jeho hospodárnosti. Dohledat a následně spojit veškerá exekuční řízení, která proti povinné oprávněný podal, nebylo neproblematické. Pokud z uvedených exekucí byla jedna vedena (a již pravomocně skončena) samostatně a následně bylo spojeno soudem ke společnému řízení dalších 17 exekucí a poté exekutorem dalších 30 exekucí, má exekuční soud za to, že společné projednání 30 věcí je na hraně únosnosti. Z tohoto důvodu nepřistoupil na argumentaci povinné, že vzhledem k nespojení i další samostatně projednané exekuce měly být takto vzniklé náklady posouzeny souhrnně. Přihlédl přitom i k tomu, že řízení o dalších 4 návrzích na nařízení exekuce byla zastavena pro zpětvzetí před nařízením exekuce a náhrada nákladů řízení (popř. exekuce) v nich nebyla přiznána žádnému z účastníků. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka má za to, že exekuční soud postupoval v rozporu s právními závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1881/11 a nálezu ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 3571/12 (N 144/74 SbNU 227), když při vyčíslování odměny právního zástupce oprávněného i nákladů soudního exekutora přehlédl jinou pravomocně skončenou věc. Správně měl postupovat tak, jako by došlo ke spojení 31 věcí, a náklady snížit o částku, kterou musela na nákladech zaplatit na základě rozhodnutí vydaného v posledně uvedené skončené věci. Skutečnost, že stěžovatelka se v minulosti dvaapadesátkrát provinila a svou "černou minulostí" zatížila exekuční soud, nemění nic na tom, že oprávněný mohl exekvovat její věci jediným návrhem, a pokud tak neučinil, mohl tyto věci spojit dříve samotný exekutor. Nerespektováním judikatury Ústavního soudu ze strany exekučního soudu mělo být zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jakož i do jejího vlastnického práva. 7. Dalšího pochybení se pak měl exekuční soud dopustit tím, že při výpočtu nákladů exekuce vycházel i z nákladů nalézacího řízení, ačkoliv jde o příslušenství pohledávky, k němuž při tomto výpočtu nemělo být přihlíženo. Tím nepřípustně extenzivně vyložil § 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a to v rozporu s § 12 téže vyhlášky, čímž učinil aplikaci tohoto podzákonného právního předpisu nepřehlednou, nesrozumitelnou a nejistou. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na právní závěry obsažené v nálezu ze dne 24. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2134/09 (N 236/59 SbNU 399). III. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 Nc 2125/2009 a spis Exekutorského úřadu Praha 5 vedený pod sp. zn. 067 EX 219853/09. Současně vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 9. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření ze dne 24. února 2015 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, jakož i příslušných spisů. Odkaz s