I.ÚS 3702/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3702/14 ze dne 27. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. W., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Brně, právně zastoupeného JUDr. Lukášem Holy´m, advokátem se sídlem Přístavní 321/14, 170 00 Praha 7, zastoupeného na základě substituční plné moci JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2014 č. j. 7 Tdo 537/2014-352 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") ze dne 4. 6. 2010 č. j. 48 T 8/2008-9536, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, č. j. 2 To 107/2010, byl stěžovatel pod bodem č. 1) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, pod body č. 3), 6), 7), 8), 11), 14a) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, pod bodem č. 11) trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), trestního zákoníku, pod body č. 2), 4), 5), 9), 10), 12), 13) trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 25 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c), trestního zákoníku, pod body č. 4), 5), 6), 8), 9), 10), 11b), 12) trestným činem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, pod body č. 1), 7), 8), 11), 25) trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, pod bodem č. 14a) trestným činem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a pod bodem č. 24) trestným činem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl podle § 234 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 35 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, přičemž pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") s poukazem na § 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 znovu rozhodl o trestu uloženém stěžovateli a rozsudkem ze dne 19. 11. 2010 sp. zn. 2 To 107/2010 uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl stěžovatel podle § 56 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-I.-436. 4. Následně bylo odvolacím soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010 tak, že uznal stěžovatele pod bodem č. 1) vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, pod body č. 3), 6), 7), 8), 11), 14a) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, pod bodem č. 11) trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), trestního zákoníku, pod body č. 2), 4), 5), 9), 10), 12), 13), 15), 16), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23), 26) zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), odst. 4 písm. a), b) trestním zákoníkem dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), b) trestního zákoníku, pod body č. 24), 25), 28), 29) zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy (ad 25), pod bodem č. 14a) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 trestního zákoníku, pod bodem č. 24) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, pod body č. 2), 4), 5), 6), 8), 9), 10), 11b), 12), 15), 16), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23), 24), 26), 28) přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem č. 14b) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, pod body č. 19), 29) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, pod body č. 1), 7), 8), 11), 25) přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku a odsoudil ho podle § 173 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 5. Dovolací soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010, opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g), l) trestního řádu, usnesením ze dne 11. 9. 2014 č. j. 7 Tdo 537/2014-352 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. 6. Podle stěžovatele došlo postupem orgánů činných v trestním řízení, jejichž rozhodnutí napadá, k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel v prvém bodě namítá, že neměl v přípravném řízení a před soudem prvního stupně obhájce, ač ho podle zákona měl mít, jelikož v jeho případě byly dány důvody nutné obhajoby dle § 36 trestního řádu. K tomuto pochybení mělo dojít tím, že jeho obhájce JUDr. Jiří Nedvědický v přípravném řízení dne 28. 9. 2007 uděloval v substituční plné moci od své manželky, advokátky JUDr. Nedvědické, s kterou sdílí stejnou advokátní kancelář, právní rady jejímu klientovi, obviněnému O. K., kterému byla ustanovena soudem jako obhájkyně, a po účasti na výsleších stěžovatele a ostatních spoluobviněných v pozici obhájce O. K. ze substituční plné moci byl téhož dne ustanoven soudem obhájcem stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že o tom nebyl jakkoli zpraven, a namítá, že nastalá situace vyvolala konflikt zájmů, jelikož jeho zájmy byly v rozporu se zájmy spoluobviněného O. K. Z tohoto důvodu má být jeho výpověď z přípravného řízení procesně nepoužitelná, a to bez ohledu na to, že se spoluobviněný O. K. rozhodl v přípravném řízení nevypovídat, a v přítomnosti obhájce v substituční plné moci JUDr. Jiřího Nedvědického tak nebyly učiněny žádné úkony, jelikož již samotný fakt vykonávání obhajoby dvou spoluobviněných s protichůdnými zájmy zakládá kolizi ustanoveného obhájce. 7. Druhá výtka se týká způsobu protokolace během hlavního líčení, kdy mělo dojít k nesrovnalostem v záznamech výpovědí tří policistů ohledně vyjednávání spolupráce policejních orgánů se stěžovatelem, které však soud prvního stupně vyhodnotil tak, že neměly dopad na celkovou spolehlivost znění výpovědí svědků. Dle stěžovatele však tyto nesrovnalosti vedly k tomu, že soud dostatečně nezohlednil spolupráci stěžovatele s orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení a ve výsledku ho tím výrazně poškodil. Obě popsané vady měly zapříčinit porušení § 2 odst. 5 trestního řádu a tím ústavního práva na obhajobu a na spravedlivý proces, spočívající v tom, že stěžovatel byl odsouzen na základě procesně nepoužitelného důkazu vlastní výpovědi z přípravného řízení, a též s ohledem na to, že soud neprovedl stěžovatelem navržené další důkazy v jeho prospěch bez postačujícího odůvodnění (tzv. opomenuté důkazy). 8. Třetí důvod ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci v případě skutku dle bodu 3, pod kterým byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (znakem je způsobení škody velkého rozsahu, tj. škody dosahující nejméně částky 5 milionů Kč), i když byla způsobena škoda v celkové výši 58.500 Kč, tedy škoda větší dle § 138 odst. 1 trestního zákoníku, a nezohlednění této námitky jak v odvolacím, tak v dovolacím řízení. 9. Konečně stěžovatel obecným soudům vytýká nezákonné omezení osobní svobody během vazebního stíhání po uplynutí nejvyšší přípustné délky vazby dle v té době účinného ustanovení § 71 odst. 8 písm. c) trestního řádu. Nadto stěžovatel poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat v tom