I.ÚS 3705/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3705/14 ze dne 6. 2. 2015 N 27/76 SbNU 367 Náhrada nákladů řízení při zastoupení České televize advokátem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 6. února 2015 sp. zn. I. ÚS 3705/14 ve věci ústavní stížnosti Bene, spol. s r. o., se sídlem Havlíčkova 4, Praha 1, právně zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014 č. j. 19 Co 288/2014-35, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o stěžovatelčině povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014 č. j. 19 Co 288/2014-35 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014 č. j. 19 Co 288/2014-35 se proto ruší. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti a průběh dosavadního řízení 1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Dne 7. 2. 2014 byl do datové schránky stěžovatelky doručen elektronický platební rozkaz č. j. EPR 10699/2014-4, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni (dále jen "vedlejší účastnice") částku 1 215 Kč s příslušenstvím a dále náklady řízení ve výši 3 546 Kč. Stěžovatelka dlužnou částku uhradila a podala odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu. Poté, co vzala vedlejší účastnice žalobu zpět, bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že se řízení o žalobě o zaplacení 1 215 Kč s příslušenstvím podle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavuje a stěžovatelka je dle § 146 odst. 1 písm. b), odst. 2 o. s. ř. povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 5 119 Kč [spočívající v uhrazeném soudním poplatku ve výši 400 Kč, odměně právního zástupce, který je advokátem, za 3 úkony právní služby po 1 000 Kč, 3 režijní paušály za úkony právní služby po 300 Kč, obojí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a k tomu 21% DPH]. 3. Proti výše uvedenému usnesení, a to proti výroku o nákladech řízení, podala stěžovatelka v zákonné lhůtě odvolání, neboť nesouhlasila s výší náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka ve svém odvolání zejména poukázala na fakt, že v takto jednoduché právní věci, jakou je vymáhání nedoplatků za televizní vysílání, mohla vedlejší účastnice zcela jistě zajistit vyřešení předmětné věci vlastními prostředky, zejména s ohledem na to, že poplatky za televizní vysílání tvoří její majoritní příjem. Pokud si ovšem zvolila externí advokátní kancelář pro řešení výše uvedeného sporu, nelze spravedlivě požadovat po stěžovatelce, aby hradila takto neúčelně vynaložené náklady, které mnohonásobně převyšují původní dluh. Dále stěžovatelka zdůraznila také fakt, že advokátní kancelář, která zastupuje vedlejší účastnici v tomto sporu, ji zastupuje v mnoha dalších (v řádech tisíců) téměř totožných sporech. Lze tedy důvodně usuzovat, že se v tomto případě jedná o tzv. formulářové žaloby, kde advokátní kancelář bez větší námahy jen doplní údaje o dlužníkovi. Toto doplňování nelze dle názoru stěžovatelky považovat za právní práci, ke které je nutná právní kvalifikace, ale pouze za jakousi administrativní činnost, kterou zvládne jakýkoliv poučený zaměstnanec bez právního vzdělání. 4. Pro podporu svých tvrzení stěžovatelka dále poukázala na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193), který se zabývá téměř totožným případem náhrady nákladů řízení za vymáhání televizního poplatku. 5. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 288/2014-35 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a vedlejší účastnici byla přiznána i náhrada nákladů řízení před soudem odvolacím. Po rekapitulaci průběhu řízení odvolací soud zejména poukázal na fakt, že judikatura Ústavního soudu není v této záležitosti jednotná, a odkázal na usnesení sp. zn. II. ÚS 1588/12 ze dne 24. 7. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2104/12 ze dne 9. 10. 2012 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelkou předkládaný nález Ústavního soudu byl vydán v době, kdy byla ještě platná vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, jež byla posléze Ústavním soudem zrušena, a v současné době se při aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. nelze na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu odvolávat. Dále odvolací soud konstatoval, že vedlejší účastnice přesvědčivě zdůvodnila, proč nemá dostatečně veliký specializovaný útvar pro soudní vymáhání dluhů od neplatičů, a že stěžovatelka je právnickou osobou, která vlastní datovou schránku, a na výzvu k zaplacení tedy reagovat mohla. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jejích práv došlo špatnou interpretací právních předpisů městským soudem i přesto, že stěžovatelka ve svém odvolání poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 v téměř totožné věci. Městský soud si byl v době rozhodování vědom, že tendence při rozhodování o náhradě nákladů řízení směřují výrazně právě na ochranu slabší strany, tedy plátce koncesionářských poplatků, zejména pak při podávání tzv. formulářových žalob. Stěžovatelka je toho názoru, že Ústavní soud se v odůvodnění svého výše uvedeného nálezu dostatečně kvalitně, obsáhle a podrobně k této problematice vyjádřil, a to zejména i ve vztahu České televize a jejích dlužníků. S názorem Ústavního soudu se stěžovatelka plně ztotožňuje a je toho názoru, že by jej při rozhodování o náhradě nákladů řízení měly respektovat i obecné soudy. II. Vyjádření účastníků řízení 7. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka i vedlejší účastnice řízení. Městský soud v Praze pouze odkázal na právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Vedlejší účastnice se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. III. Právní posouzení Ústavním soudem 8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. 9. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 10. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]. 11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku int