I.ÚS 371/03 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 371/03 ze dne 19. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., t. č., zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Neumannem se sídlem E. Peškové 15, 151 31 Praha 5, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. PP 565/2002, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 28. 3. 2003, č.j. 31 To 138/2003-16, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodněni: Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. PP 565/2002, zamítl žádost odsouzeného V. D. (dále jen "stěžovatel"), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, o podmíněné propuštění. Uvedl mimo jiné, že stěžovatelovu žádost posuzoval podle § 61 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "t.z."). Stěžovatel již vykonal polovinu trestu [Poznámka: trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Liberec ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 6 T 146/2000, pro trestné činy podle § 187 psat. 1 písm. 2b), 188a odst. 1 a odst. 2 a § 171 odst. 1 písm. b)-2x t.z.], jeho chování a plnění povinností ve výkonu trestu je na velmi dobré úrovni. Okresní soud současně poukázal na to, že stěžovatel je občanem Moldavské republiky a na území ČR nemá trvalý pobyt; soudu však předložil doklad o tom, že 16. 3. 2001 podal žádost o azyl, která byla přijata Ministerstvem vnitra. Dle citovaného rozsudku Okresního soudu v Liberci stěžovatel spáchal rovněž trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1b) t.z., neboť se zdržoval na území republiky, ačkoliv mu zde byl pobyt zakázán a byl mu rovněž uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Okresní soud v České Lípě proto vzhledem k trestu vyhostění, k tomu, že stěžovatel nemá na území republiky trvalý pobyt a s ohledem na rozsah a závažnost trestného činu dle § 187 a § 188a t.z., dovodil, že není možno přezkoumávat, zda stěžovatel povede ve zkušební době řádný život. Jeho chování na území Moldavské republiky není možno přezkoumávat také proto, že Moldavská republika dosud nepřistoupila k Evropské úmluvě o dohledu nad podmíněně odsouzenými a podmíněně propuštěnými pachateli, která byla uzavřena ve Štrasburku dne 30. 11. 1964 (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel tedy nesplňoval podmínky ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) t.z. a soud proto jeho žádost zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. 3. 2003, č.j. 31 To 138/2003-16, stížnost proti uvedenému rozsudku prvostupňového soudu zamítl. Krajský soud nezjistil procesní pochybení v postupu soudu prvého stupně, neboť ten bral v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, zabýval se i "možnostmi cizinců" z hlediska Úmluvy (stěžovatel je moldavským státním příslušníkem, jehož domovský stát zatím nepřistoupil k Úmluvě), druhy trestů uložených stěžovateli a trestů, které by měly být realizovány (trest vyhoštění na neurčito). Krajský soud poukázal na to, že případný stěžovatelův legální pobyt na území ČR nebyl dosud vyřešen a připomněl, že stěžovatel měl již v minulosti pobyt na území ČR zakázán. I když stěžovatel ve věznici prokazuje zlepšení, okresní soud učinil správný závěr, že zatím nejsou splněny další předpoklady uvedené v § 61 odst. 1 písm. a) t.z., tedy možnost očekávání, že stěžovatel na svobodě povede řádný život a možnost soudu jeho chování sledovat. Usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. PP 565/2002, i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 28. 3. 2003, č.j. 31 To 138/2003-16, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní nejprve provedl stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení. Uvedl dále, že dne 20. 7. 2002 vykonal polovinu trestu odnětí svobody, jeho chování a plnění povinností ve výkonu trestu bylo na velni dobré úrovni. Zdůraznil však, že okresní soud rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti založil na zjištění, že je státním příslušníkem Moldavské republiky, nemá na území ČR trvalý pobyt a vzhledem k tomu, že mu byl rovněž uložen trest vyhoštění, nebylo by možné přezkoumávat, zda ve zkušební době povede řádný život, neboť Moldavská republika nepřistoupila k Úmluvě. Krajský soud se s rozhodnutím soudu I. stupně zcela ztotožnil. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že citovanými rozhodnutími byla porušena jeho Ústavou zaručená základní lidská práva. Uvedl, že si je vědom toho, že napadená rozhodnutí vycházejí z praxe obecných soudů (poukázal na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, který u sp. zn. 6 To 149/94 judikoval, že umožnit podmíněné propuštění z výkonu trestu cizího státního příslušníka, který má trvalý pobyt mimo území ČR lze jen prostřednictvím mezinárodní spolupráce formou předání odsouzeného k výkonu trestu do domovského státu, umožňuje-li to vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána; podobně Nejvyšší soud ve II. právní větě rozhodnutí ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 82/97, uvedl, že i v případě, kdy byl uložen trest vyhoštění podle ustanovení § 57 t.z., je možno rozhodnout o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody, jestliže lze jeho chování ve zkušební době sledovat cestou právní pomoci podle ustanovení § 284 trestního řádu na základě příslušných mezinárodních smluv - NS zde "hovoří bez dalšího o tom, že nesmí docházet k neodůvodněné diskriminaci cizinců"). Stěžovatel má za to, že uvedená soudní praxe a napadená rozhodnutí, která z této praxe vycházejí, nejsou v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ("EÚ") a "dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, kterými je ČR vázána". Diskriminace cizinců je zakázána zejména v ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny, ze kterého lze dovodit obecný zákaz diskriminace (tedy i diskriminace cizinců). Zákaz diskriminace je dále upraven v čl. 14 EÚ a v čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "MP"). V souzené věci je dle stěžovatelova názoru zřejmé, že obecné soudy vycházejí z praxe, která v podstatě vylučuje podmíněné propuštění z výkonu trestu u cizinců ze zemí, jež nejsou účastníky určité mezinárodní smlouvy a nemají v ČR pobyt. Dochází tak diskriminaci té skupiny cizinců, jejichž domovské státy se neúčastní na na určité mezinárodní smlouvě, což je skutečnost, jež leží mimo sféru jejich vlivu. Stěžovatel se domnívá, že splnění dalších podmínek (tj. očekávání toho, že v budoucnu povedou řádný život, přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného) není vůbec nutné vázat na členství domovského státu cizince v mezinárodní smlouvě, jež by umožnila výkon dohledu nad podmíněně propuštěným. Stěžovatel konečně poukázal na faktickou diskriminaci "proti jiným odsouzeným, jejichž hodnocení ve výkonu trestu není zdaleka tak dobré jako jeho, avšak v jejich případě k podmíněnému propuštění dochází, protože na rozdíl od stěžovatele jsou státními příslušníky ČR". Stěžovatel se konečně domnívá, že samotné znění ustanovení § 61 t.z. výslovně možnost kontroly nad chováním podmíněně propuštěného nevyžaduje, neboť v odst. 1 písm. a) hovoří o tom, že je třeba uvážit, zda je možno od odsouzeného očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, podle něhož se usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. PP 565/2002, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 28. 3. 2003, č.j. 31 To 138/2003-16, zrušují. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Stěžovatel v podstatě namítá, že usnesením Okresního soudu v České Lípě a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 3 Listiny, čl. 14 EÚ a čl. 2 odst. 1 MP. Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 EÚ). Do pravomoci Ústavního soudu zásadně nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sá