I.ÚS 3716/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3716/14 ze dne 16. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleny Svobodové, zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem Římská 10, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014 č. j. 26 Co 113/2013-239, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud postupem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil účastníkům řízení uhradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, došlo rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. 6 C 193/2004-281 ze dne 15. 10. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 129/2010-349 ze dne 11. 5. 2010 k vypořádání společného jmění stěžovatelky a Ivana Svobody. V rámci vypořádání byla Ivanu Svobodovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 529 875 Kč. Stěžovatelka se poté žalobou u Okresního soudu v Kolíně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, kterou podle jejího tvrzení uzavřeli Eva a Ivo Pavlačíkovi s Ivanem Svobodou. V průběhu řízení před soudem prvního stupně Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 4250/2010-418 ze dne 23. října 2012 zrušil výše uvedená rozhodnutí ve věci vypořádání společného jmění manželů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V návaznosti na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu došel Okresní soud v Kolíně k závěru, že stěžovatelka tímto rozsudkem pozbyla postavení věřitelky. Nalézací soud dále uvedl, že druhý žalovaný nebyl od počátku řízení pasivně legitimován, neboť z předmětné kupní smlouvy nenabyl žádný majetkový prospěch. Z uvedených důvodů proto žalobu stěžovatelky zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu tak, že se náhrada nákladů řízení žalovaným nepřiznává. K odvolání žalovaných byl výrok o nákladech řízení změněn usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 113/2013-185 ze dne 20. 3. 2013 tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 22 237 Kč (výrok I.). Tento postup odvolací soud odůvodnil tím, že druhý žalovaný neměl postavení osoby, vůči níž byl odporovaný právní úkon učiněn nebo které z odporovaného právního úkonu vznikl prospěch. V řízení tedy od počátku nebyl pasivně legitimován, a k aplikaci § 150 občanského soudního řádu proto ve vztahu k němu nebyl důvod. Výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení. Uvedené výroky usnesení Krajského soudu ze dne 20. 3. 2013 zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2014/13 ze dne 12. 5. 2014 s ohledem na porušení ústavně chráněného principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatelce nebyl poskytnut prostor se s odvoláním žalovaných seznámit a případně na něj reagovat. Po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu bylo odvolání žalovaných zasláno stěžovatelce, která se k němu vyjádřila. Krajský soud poté napadeným usnesením rozhodl znovu tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a druhému žalovanému přiznal vůči stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 29 497 Kč. Stěžovatelce byla také opět uložena povinnost uhradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní předně uvádí, že nadále setrvává na argumentech, které uplatnila v ústavní stížnosti a replice k vyjádření účastníků ve věci sp. zn. I. ÚS 2014/13. Stěžovatelka dále konstatuje, že Ústavním soudem zrušené usnesení se s usnesením napadnutým nyní projednávanou ústavní stížností téměř shoduje, přičemž v důsledku vložení pasáží popisujících průběh řízení došlo pouze k posunu textu. Odvolací soud sice rozhodnutí doplnil o hodnocení finančních poměrů stěžovatelky, postupoval však nepřesně, neboť vzal za prokázané, že ke dni 30. 4. 2014 činil zůstatek na účtu stěžovatelky 12 267,61 Kč, ačkoli stěžovatelka doložila, že k 1. 8. 2014 byl zůstatek ve výši pouhých 228,45 Kč. Odvolací soud byl podle stěžovatelky povinen hodnotit rozhodné skutečnosti ke dni rozhodování, a pokud by tak učinil, bezpochyby by musel dojít k závěru, že stěžovatelka žije hluboko v pásmu chudoby. Stěžovatelka taktéž považuje za nepřijatelné, že odvolací soud zpochybňuje, zda vůbec stěžovatelka platí měsíční úhradu za podnájem. Pokud měl soud v tomto ohledu pochybnosti, měl nařídit jednání a tuto otázku si vyjasnit. Stěžovatelka k této části argumentace uzavírá, že odvolací soud k finančním poměrům stěžovatelky náležitě nepřihlédl a naopak nekriticky přebíral argumentaci žalovaných, která ovšem nebyla důkazně podložená a opírala se toliko o informace získané z neznámých zdrojů. Stěžovatelka se dále zabírá otázkou pasivní legitimace druhého žalovaného. Konstatuje přitom, že pokud před podpisem předmětné kupní smlouvy nedošlo příslušnou smlouvou k zúžení společného jmění žalovaných, pak v okamžiku podpisu smlouvy jejich společné jmění manželů trvalo a tento právní úkon se vztahoval na oba manžele. I z dikce notářského zápisu údajně plyne, že kupní smlouvu uzavřel i druhý žalovaný. Stejný závěr vyplývá podle stěžovatelky i z chronologie zápisu. Nad rámec dosavadních postojů a argumentace stěžovatelka pokládá otázku, zda odvolací soud vzal do úvahy i problém úhrady sjednané kupní ceny. Je totiž prý evidentní, že před podpisem kupní smlouvy nebyl u žalovaných zúžen rozsah jejich společného jmění. Rovněž tak je zřejmé, že smlouva neobsahuje prohlášení první žalované, že kupní cena bude uhrazena z jejích výlučných prostředků. Z uvedeného údajně nelze než dovodit, že kupní cena byla uhrazena ze společných prostředků. Pokud by odvolací soud nařídil jednání, tyto námitky by stěžovatelka jistě zmínila a odvolací soud by se s nimi musel vypořádat. To však neučinil, a přezkumnou činnost k uplatněnému opravnému prostředku tak podle stěžovatelky pojal opět značně formalisticky. Stěžovatelka má tedy za to, že odvolací soud postupoval přepjatě formalisticky a uplatněním zcela nepřípustné diskrece se dopustil libovůle při aplikaci a interpretaci procesních norem. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2920/08 ze dne 4. 4. 2011 se proto domnívá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatelka podotýká, že napadené rozhodnutí považuje za velkou nespravedlnost, přičemž na splnění uložené povinnosti byla opět nucena vzít si půjčku, neboť druhý žalovaný nevyhověl její žádosti o možnost uhradit náhradu nákladů formou splátek. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. S ohledem na to, že nyní napadené usnesení odvolací soud vydal po kasačním nálezu Ústavního soudu, bylo potřeba prvně posoudit, zda bylo postupováno v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Z nálezu sp. zn. I. ÚS 2014/13 je nicméně zcela zřejmé, že porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv bylo shledáno v nemožnosti se vyjádřit k argumentům žalovaných. Ústavní soud nikterak nepředjímal, jak bude ve věci rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že po částečném zrušení předchozího usnesení bylo stěžovatelce zasláno odvolání žalovaných, k němuž se stěžovatelka podrobně vyjádřila, a vzhledem k tomu, že odvolací soud oproti tvrzení stěžovatelky na tyto argumenty patřičně reagoval, k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky nedošlo. Pokud jde o stěžovatelčiny námitky, je potřeba připomenout, že rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení v detailech přezkoumávat, přičemž případy, kdy připouští jejich meritorní přezkum, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Uvedené pak platí o to více v případech ústavních stížností, jimiž stěžovatelé brojí proti nepoužití ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Toto ustanovení je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudům zvážit, jestli rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, nezpůsobuje nepřimě